Princezny na nebi - napsala Asja Žilová

Pětadvacetiletá Terezie Thurn-Taxis, elegantní a trochu nervózní, postává před kanceláří aerolinek v Ruzyni, kde rozlehlé travnaté plochy a první moderní hangáry slibují zářnou budoucnost letecké dopravy.
Přijímací pohovor právě absolvuje Terezina o sedm let starší sestra Eleonora. Bála se, že neuspěje, protože na paluby letadel berou podle zaslaných propozic jen dívky do šestadvaceti. Eleonoře je přes třicet. Ale když se konečně objeví ve dveřích, spokojeně se usmívá: „Ano, ano, skutečně mi řekli, že jsem... příliš zralá,“ vysvětluje rozpačitě. „Ale nabídli mi místo v administrativě.“

Terezie sestru šťastně obejme. Pak vstoupí do kanceláře i ona. Uvnitř to vypadá jako v čekárně na osud. Muž za stolem má obličej vytesaný z byrokratického kamene a pohled, který nejspíš rozliší váhu každé uchazečky s přesností na půl kila.
„Výška?“
„173 centimetrů.“
„Věk?“
„Pětadvacet.“
„Jazyky?“
„Francouzština, angličtina, němčina, italština, čeština…“ hlásí Terezie. A aby situaci trochu odlehčila, zavtipkuje: „Kdybyste chtěl, naučím se i nebesky.“
Muž udiveně nadzvedne obočí, ale princezně se zdá, že mu cukl i koutek. A jako by najednou nevěděl, na co se dál zeptat, pohovor ukončí: „Výborně. Můžete nastoupit do výcviku, tady máte pravidla pro letušky.“
A tak dvě šlechtičny ze starého rodu, který kdysi posílal dopisy kočárem, vstoupí do nového věku. Jedna s křídly na uniformě a druhá s perem v ruce. Netuší, co přesně je čeká, ale obě nový život v oblacích vítají s hlavou vztyčenou, jako by jim za zády stále šeptala prababička Almerie: „Výborně, moje milé. Křídla máte, tak leťte.“