„Papá říkal mamince, že ve světě je neklidno,“ odpoví desetiletá Eleonora. Nejstarší dcera Ericha a Gabriely drží v náruči svou malou sestřičku Terezku.
Obě dívenky připadají Almerii jako postavičky z nejnovějšího vydání rodinné ságy, jejíž staré díly už dávno odvál čas. A přece si hraběnka staré časy pamatuje, jako by to bylo včera. Za to na poslední zprávy o zavraždění Ferdinanda d´Este v Sarajevu málem zapomněla. Povzdechne. Hodně toho v životě zažila. Revoluční léta s pichlavou slámou na dně uprchlického vozu, zakládání železnice na loučeňském panství, dvorní plesy ve Vídni, tajnou lásku, ztráty dětí i život v dluzích pod taktovkou nuceného správce. Manžela Huga přežívá už o čtvrt století…
Jak moc by si přála slyšet nějaké hezké novinky o současném světě. Jenže i děti cítí napětí v rodině, které panuje po atentátu na následníka trůnu.
„Možná bude zase válka,“ řekne desetiletá princezna Eleonora s vážností hodnou poslanecké sněmovny. „A válka je hrozná, že ano, prababičko?“
„Jenže tentokrát budou ve válce prý i letadla!“ ozve se osmiletý Alexandr, který vběhl do komnaty s dřevěným modelem Wrightova Flyera, co dostal k Vánocům. Letadélko vypadá, že už přežilo nejméně tři havárie.
„Kéž by už v roce 1848 nějaká letadla existovala,“ povzdechne stará kněžna. „Jak já jsem si přála mít křídla, když jsme utíkali z Lombardie. Dny a noci jsem se skrývala ve slámě, ve špinavém voze… Letadlo by nám bývalo ušetřilo mnoho bolesti,“ zamyslí se. „Všechno přijde, ale vždycky až po tom, co by se to opravdu hodilo…“ dodá.
Děti ji už ale neposlouchají. Alexandr krouží letadélkem kolem stolu, Terezie marně po hračce natahuje ruce a Eleonora si představuje, jak bude v takovém stroji jednou cestovat.
