UVOZOVACÍ VĚTY

Vlastně na vaší nabídku nemůžu přistoupit, nejsem žádná lehká žena… Jooo kdyby jste tu nabídku ještě nějak upravil zpestřil, tak bychom se o tom mohli ještě pobavit. Ale nevím čím by jste mi přesvědčil.
Marie Ranišová

„Mal som si dať radšej staré topánky. Tie s tou hladkou podrážkou. Fuj, ako teraz ten hnedý sajrajt vyšpáram?! A vôbec, ktorý parchant nechá vysmoliť svojho čokla uprostred chodníka?! To muselo byť prinajmenšom polmetrákové teľa! Čo mu to dávajú žrať? Smrdí to ako... No nič!"
Barbora Wlachovská

„Okamžitě mi podej tu tužku, nebo ti kurva rozbiju hubu!“
TaTáňa Zouharová

Definice lásky - společně

Jeden starý básník říká: „Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý...“
Co je ta láska? Je láska barva, je to vůně, prchavý okamžik nebo několik společných roků? Toužíme po ní, hledáme ji, ale stále nám utíká, myslíme si, že to stále není ta pravá.
Nemá tvar, nejde ji zvážit, nejde ji koupit, ale poznáš, když skutečně prchne. Už není, kdo by tě pohladil, komu bys řekl vše, už je jen slza a vzpomínka. Pak víš, že jsi ji měl.
Hana Havlová

Videl jej štíhle paže, úzky driek a pevný zadoček, hoci ona sama si pripadala ako vráskavec ozrutný.
Bára Wlachovská

Příběhy na sedm slov

Bára: Nestihol jej povedať, ako veľmi ju ľúbil.

Bára: Bojíš sa? Ja už nie. Tak skoč.

Bára: Túžieval, čakal, dočkal sa, odišla, nepozná ju.
(Toto je od Miroslava Válka, z básne Jesenná láska)

Bára: Pre jej labutie telo nevidel slepačí mozog.

Bára: Mastný bôčik. Studený pot. Zúfalý beh. Nedobehol.

Bára:Nezamietol pred vlastným prahom. Zamietli s ním.

Co není vidět na obrázku

Rozkošnice pod Grossglocknerem
Ta rozesmátá mladá žena, která leží jen ve spodním prádle skoro nahá na sněhu pod Grossglocknerem, je moje maminka. Zezadu na obrázek táta kdysi napsal: "Moje rozkošnice, červenec 1969".
Zatímco my jsme se ségrou nadšeně krmily sviště a rodičů si nevšímaly, táta přes objektiv flexarety zachytil v máminých očích všechno štěstí a radost z naší první a na dlouho poslední cesty na Západ. Nikdy jsem na Grossglockner nezapomněla.

Návštěva hradu - napsala Barbora Wlachovská

Preliezla som dieru v plote a na druhej strane bolo trávy snáď po pás. Hrad bol tmavý, schátraný, okná rozbité, alebo úplne bez tabuliek skla.
„Vážne chceš ísť dnu?“ pýtam sa Honzu. 
„No jasné. Na stenách sú ešte maľby. Tie ti chcem ukázať. A v podkroví žijú netopiere.“
Ajaj, tie netopiere mi včera nespomenul. Brr, lietajúce myši.
„Pohni už!“ prebehol k dverám hradu. Jedno krídlo bolo pootvorené, ním sme sa prešmykli do chodby. Honzo rozsvietil baterku. Ty brďo, tá chodba bola väčšia ako náš trojizbový byt. Svetlo ožiarilo schodisko, ktoré začínalo vpravo a na vrchu sa  stáčalo doľava.

Ten najsociálnejší - napsali Barbora Wlachovská, Tomáš Kučera a Karel Kupka

„Konečne toho smraďocha vyhodili z kupé.“
„Pán miluje všetky svoje ovečky rovnako.“
„Neviem ako váš pán, milá dáma, ale slušní spoluobčania nechcú mať s takýmito persónami nič spoločné.“
„A prečo si myslíte, že ste lepší ako on?“
„Veď ho poznám. Bývalý televízny magnát. Mimochodom, kandidoval vo voľbách za nesprávnych!“
„Kto je podľa vás ten správny?“

Smrad - napsala Barbora Wlachovská

Jazvečík Fido zavetril so zdvihnutým ňufákom. Jeho panička zastala a tiež potiahla nosom. Pani Tvarôžková, statná päťdesiatnička, cítila v chodbičke paneláku niečo povedomé a nie práve príjemné.
Fido okamžite vystrelil k dverám susedy Mravcovej. Ňufák strkal do zárubní dverí a dokonca sa postavil na zadné labky, aby mohol oňuchať škáru vo dverách pod kľučkou.
Pani Tvarôžková zdvihla na Fida obočie.