Marie Ranišová
„Mal som si dať radšej staré topánky. Tie s tou hladkou podrážkou. Fuj, ako teraz ten hnedý sajrajt vyšpáram?! A vôbec, ktorý parchant nechá vysmoliť svojho čokla uprostred chodníka?! To muselo byť prinajmenšom polmetrákové teľa! Čo mu to dávajú žrať? Smrdí to ako... No nič!"
Barbora Wlachovská
„Okamžitě mi podej tu tužku, nebo ti kurva rozbiju hubu!“
TaTáňa Zouharová
Podej mi tužku. vždyť přeci víš, že s tou sádrou bych si musela zase vzít berle a než bych se zvedla a dokulhala tam, tak mi snad můžeš pomoct… Copak jí nevidíš? Máš ji hned v pravo na vedlejším stole. Ježíš Ty si slepej, já se tam raději dobelhám sama…
Marie Ranišová
„No... to... asi... nepůjde, víte. Já nechci nic slibovat dopředu, ale slyšel jsem... slyšel jsem, že vlastně naše společnost už má něco v plánu... budou nějaký škrty.“
Adam Fábik
TaTáňa Zouharová
Podej mi tu tužku! Halo? Slyšíš mě? Och můj bože, ty hluchej demente! Podej mi tu zasranou tužku! Halo?
Adam Fábik
„Podej mi tu tužku ty vole nebo už nikdy nebudeš moct ji držet v rukou!“
Anna Manokhina
„Koukáš na mě, já koukám na tebe a do toho prázdného papíru. Ty to chceš podepsat a jenom vejráš. Podáš mi tu tužku?"
Vojtěch
„Já...Já mám...schůzku. S bratrem... S bratrem mého otce... Mým strýcem! Nashle!“
Anna Manokhina
„No, to by asi šlo. Ale ono je to trochu komplikované. Viete, musím sa o tom ešte poradiť s kolegyňou. Len pre istotu. Ešte vám zavolám."
Barbora Wlachovská
„To, co jsme spolu prožili, podej mi kapesník, bylo moc krásné."
Vojtěch
„To, co jsme prožili spolu bylo tak krásné! A teď mi říkáš, že vzal sis jinou za ženu!?“
Anna Manokhina
To, co jsme prožili, bylo moc krásné, ale...takhle to prostě dál nejde! Miluju tě. Ach bože, vždyť víš, že tě miluju, Ale takhle to prostě nejde. Tohle ti přece nemůžu odpustit.
Adam Fábik
„Ale vzpomeň si na všechno, co jsme spolu prožili. To pro tebe nic neznamená? Všechny ty večery, společné chvíle a vzkazy na ledničce. Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu.“
TaTáňa Zouharová
„Podej mi tu tužku!“
zařvala na něj. „To vážně nejseš schopnej porozumět tomu, co říkám, na poprvé?!
Podej mi tu obyčejnou, sakra, tužku, nebo na tebe hodím hněv bohů!“
Proč mají všichni ostatní
adekvátní sestry a ty seš tak protivná a zkoušíš, kolik vydržím?: Nemůžeš mě poprosit
klidně?! Čekáš na tu chvíli, kdy mi dojdou nervy?! Si myslíš, že vozíčkáři
nemůžou zmlátit člověka? Tak si bud
jistá, že mám dost, jdu po tobě!!!
„To, co jsme spolu
prožili, bylo moc krásné,“ rozbrečela se.
Prosím, počkej ještě
s tou tužkou, já ti ji podám, až se uklidníš. Chápeš, že ti ji nemůžu
podat ve chvíli, kdy se rozčiluješ? Vzpomeň
si na něco příjemného, například, jak nám bylo hezky, když jsme vyráběli vánoční
ozdoby. Zažili jsme spolu fakt hodně
dobrého. A bylo to neskutečné štěstí až do toho včerejšího momentu, kdy se mě
zeptala na štětec… Mamka kolikrát
říkala, že ty i na vozíku dokážeš ublížit obyčejnou tužkou…
Anastasia Korliuga
„Vlastně na vaši
nabídku nemůžu přistoupit,“ nemotorně jsem se pokoušel vyhnout souhlasu.
„Víte, to se netýká
jenom mě, já potřebuji postarat se i o mé holčičky. Nejsou teda moc kamarádský…“
„Holky! Přestaňte se aspoň na chvíli hádat! Já se za chvíli vrátím a podám vám
nůžky, tužky a štětce!“
Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit. Musel bych se...ehm..pobavit s kolegy a tak dále, krom toho tomu sám nerozumím, takže s tímhle to spíš zkuste vedle.
Adam Fábik
„Chápejte, já
potřebuji jistotu, že budou v pořádku a neublíží si po tu dobu, na kterou s manželkou
odjedeme. Vy nabízíte jen částečný dohled. Já chci, aby s nimi byl někdo pořád.“
Anastasia Korliuga
Slyším
měkké burácení hromu. Začíná někdy tak daleko vzadu, jakoby se kradlo. Tichý
šum šťavnaté trávy a listů. Cítím vlhký chládek a klid. Zvednu hlavu a vítr
přinese první kapky na můj obličej. Začíná pršet.
Kristina Nol
„Ty
sakra nevíš, co to je iluze prostoru! Nejsi kouzelník! Dej mi tu tužku a já ti
to ukážu!“
Kristina Nol
Byla
to ta nejlepší pizza na světě, a těch patnáct minut bylo fakt nejkrásnějších
v mém studentském životě. Nikdy na ni nezapomenu.
Kristina Nol
„…No,
protože… Hmmm... Jak bych vám to řekl… No, víte co, kdybych měl možnost… Ale
teď ne. Tak hezký den, na shledanou!
Kristina Nol
„Podej mi do prdele tu tužku!“
Karolína Balogová
„Néé. To neuděláš. To, co jsme spolu prožily… ty vole! Copak
nevidíš, že tě mám ráda?!“
Karolína Balogová
„No… Víš… Já vlastně, vlastně nemůžu. Fakt to nejde. Vážně.“
Karolína Balogová
Cvičení vymyslel lektor tvůrčího psaní René Nekuda
Cvičení vymyslel lektor tvůrčího psaní René Nekuda
Vynechte uvozovací větu a vymyslete, jak hrdina řval. Zůstane jen přímá řeč a nálada.
„To snad ne!“ vykřikl rozzuřeně, když šlápl do psího lejna uprostřed chodníku.
„Podej mi tu tužku!“ zařvala na něj.
„To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné,“ rozbrečela se.
„Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit,“ nemotorně se pokoušel vyhnout souhlasu.
„A sakra!“ nadával pět minut nad rozlitým červeným vínem.
