16. května 2020

Nenaskočí a nenaskočí, mrcha líná - napsala Lea Mandíková

Začínám si myslet, že žiju v domě plném duchů. Nechávají nás napokoji, když děláme, že o nich nevíme. Když ale chceme vyvinout jen trochu té aktivity po dlouhém mentálním přemlouvání, že už je třeba něco dělat, hned začnou škodit.
Jeden duch žije zaručeně v našem traktoru. Bydlí tam tak dobře, že kvůli němu traktor nechce jezdit. Ráda bych ho pojmenovala „Kabel“, ale protože je náš traktor funkcí spíše sekačka na trávu a vozík na dřevo dohromady než traktor, dala jsem tomu duchovi v ženském rodu jméno „Kabelka“.
Naší trávě na zahradě zatím nikdo neřekl, že jsme na to tady samy a že se musíme všechno, ale fakt úplně všechno nejdříve naučit a že potřebujeme čas
.
Tráva dělá jakože nic a roste a roste.
Duch „Kabelka“ nám neřekl, že budeme potřebovat k nastartování traktoru kabel a auto, když traktor dlouho nejezdil. Taky duch nepochopil, že by nám pomohlo, kdyby toho nechal, protože když neřídím auto, tak to znamená, že si ani nedojedu pro benzín a budu si pro něj muset pěkně pěšmo dojít na benzínku s kanystrem.
Taky by měl ten duch vědět, že trvalo už takhle dlouho, než jsme zjistily, že náš traktor pije benzín a ne naftu.
Že se benzínu francouzsky řekne Gazol a nikdy jinak. A když jsme se to slovo snažily vypátrat, tak jsme to házely jedna na druhou. A než jsme se vůbec odhodlaly k akci traktor zprovoznit, vypadalo to asi takhle.
Já, matka řekla dceři Klárce (abych se tomu pochopitelně sama vyhnula).
„Vezmi kanystr a dojdi na benzínku. Potřebujeme posekat trávu. Traktor nejede.“
„Nenaskočí a nenaskočí, mrcha líná,“ ještě si ulevím, jako bych mluvila o nějaké nerudné sousedce, co čeká na autobus a zdržuje.
Klárka nedělá věci hned, když si písknu, takže nejdřív padne věta.
„A musím hned“?
Jo, jsem neoblomná – i když vím, že to moje chování moc čestné teď teda není.
Pak následuje Klárky druhá věta.
„Ale já nevím, jak se to řekne“. A hned argument – to Klárka umí pohotově.
„Asi nemůžu jít na benzínku a jen tak říct francouzsky – J’ai besoin je ne sais pas quoi … což znamená asi toto: potřebuju tohle a nevím jak se to řekne“ abychom mohly posekat trávu.
Nakonec jsem to vzdala a požádala kamaráda, co bydlí nedaleko, aby nám kanystr s benzínem dovezl. Je hodný, stalo se a my též přemluvily ducha traktoru, aby byl milosrdný a nepletl se nám do sekání trávy na pozemku.
Teď už jsme profesionálky, teda hlavně Klárka. Ta už ví, jak ducha Kabelku přemluvit, aby neškodil a aby se traktor rozjel. Dochází k zábavným scénkám jako za doby, kdy začala jezdit první auta. Před auty tehdy běhal člověk s červeným praporkem a ostatním na cestě tak dával vědět, že pojede auto. Tahle nějak to teď vypadá u nás na zahradě, ale ten červený praporek je Terezka. Běhá před sekačkou, nikoho nevaruje, ale sbírá klacky a kameny, aby se duch traktoru Kabelka zase nerozzlobil a traktor nepřestal dělat co má. Představa, že bych musela tenhle zázrak techniky opravit v cizí zemi a ještě vysvětlovat, co tomu je mě děsí stejně jako koronavirus. Když je terén připraven, Terezka nasedne Klárce na klín a radostně se prohání zahradou. Vůně posekané trávy evokuje prázdniny, volnost, bezstarostnost. Kéž by tomu tak bylo. Ale ono vlastně v takových momentech to aspoň na chvíli bezstarostné je. Ještěže tak.

 Cartigny, 24.4.2020

Žádné komentáře:

Okomentovat