Strejda baron – napsal Tomáš Vrba

Přivítal nás v pyžamu na prahu svojí ruiny, kterou nazýval domem. Ihned nás napadlo, že i romská vesnice dokáže vypadat méně vybydleně.
„Nazdar ségra,“ pozdravil mojí matku vykouřeným chraplákem, jakoby se vídali pravidelně. S širokým úsměvem plným křivých zubů nás pozval dovnitř. Bylo nám divné, že nás pozval ve všední den, to se ale hned vysvětlilo. „Hodil sem se marod, nechtělo se mi tenhle tejden do práce,“ zavlál pyžamem a nasadil si župan. Rodiče zůstali v kuchyni s ním a já se šel podívat za bratrancem.

Prchavé světlo – napsal Tomáš Vrba

Jakmile seskočil z loďky, ulpělo na Ivanových botách bláto. Úplně do něj zabředl, ale i na to byl připravený. Vybavil se na cokoliv, jakožto správný lovec záhad nevyrážel do terénu naslepo. Zhruba tušil, co ho v malé vesničce, která ani nenesla název a nebyla zanesena v mapách, čeká.
Zaplatil a poděkoval rybáři, který ho svezl, a vyškrábal se na pevnější břeh. Okolo uviděl krajinu, kterou po řece cestoval už nějakou dobu: rozvětvený meandr se táhl všemi směry, vytvářel ostrůvky, bažiny, zátočiny a zde, v ústí, se už tak mohutný veletok rozpínal na vskutku nedozírné ploše. Na jednom takovém ostrůvku se nacházel. U břehu bylo vytaženo pár loděk a podle stop sem často někdo chodil. Ivan zamířil po dřevěné lávce k domům, které se slabě rýsovaly v lesíku za dalším ramenem řeky. Bylo parné léto a vzduch byl plný komárů.
Když po bahnem ušpiněných kluzkých prknech došel k vesnici, uslyšel konečně jiné zvuky, než jen plynoucí vodu.

O váhavém dřevorubci a jeho ženě – napsal Tomáš Vrba

Ve spořádané vesnici, poblíž hlubokého lesa, spolu už příliš dlouho žili dřevorubec a jeho stará žena.
Z roboty se vracel vždy normálně, v noci se ale opatrně vyplížil z domu se svou sekerou. Přicházel vždy až časně z rána. Po nějaké době si jeho žena začala všímat, že odchází, až jí to jednoho večera nedalo a zeptala se ho na to. Muž váhavě odpověděl: „Je tam v lese taková škaredá pokřivená souška. Nejspíš je nějak začarovaná, chci jí už hezky dlouho porazit, ale ne a ne se k tomu přemoci, jako bych pořád na něco čekal.“

Večerní snění – napsal Tomáš Vrba

Leželi vedle sebe na chladné trávě, hřály je jejich vzájemné doteky. On ji držel za stehno pod úrovní sukně a ona jeho objímala kolem hrudi. Ani jeden z nich se nepohnul, v myšlenkách si přesto byli ještě blíž, několik kroků napřed.
Viděl se, jak jeho ruka stoupá výš a výš pod sukni a ona se k němu víc přivine. Vzepne se, ale vzápětí poklesne až k němu. Na obličej mu splynou její vlasy a v nich spatří její tvář. Pocítí její ňadra na svojí hrudi, zatímco jí jednou rukou drží za bok a druhou pomalu stahuje sukni.

V roklině za kopci – napsal Tomáš Vrba

Na zádech měl pytel a v ruce lopatu, kterou svíral až urputně. Kráčel po travnaté loučce. Maeve ho následovala už hezký kousek cesty a zeptala se ho: „Co si od toho slibuješ?“
„Co asi,“ opáčil jí soustředěný Seamus, „budem bohatý a někam spolu odcestujem.“
Sešli po svahu, do mírné doliny. Našlapovali opatrně po rozmoklých drnech. Seamus se místy opíral o lopatu a pomáhal Maeve přes bahnité kaluže. Šli přímo za nosem a nic je nemohlo zastavit. Alespoň Seamus by se teď nezarazil před ničím.
Maeve na něj stále hleděla s nedůvěrou. Všiml si toho a řekl: „Řikal jsem ti to už asi stokrát: přísahám, že to tam bude. Já tam okolo ty malý skřety viděl.“ Přešli další kopeček, jejich cíl stále nebyl na dohled.

Fachmani – napsal Tomáš Vrba

„Za jak dlouho to budete mít hotový?“
„Už jenom pár minut, ještě to natáhnem támhle do rohu a bude.“
„Kam zmizela ta míchačka, neměl jsem platit za beton?“
„Nee, to se fakturuje přes nás.“
„Hm, dobře.“
„Hele, nebylo by nějaký kafíčko, až to zmáknem?“
„Dáte si všichni?“
„Jasan!“
„Mám jen instant, ale skočim pro to.“

Neobvyklé zajetí – napsal Tomáš Vrba

Už mě tu drží víc jak měsíc. Sice je to tu pohodlné, ale není nad to být na svobodě.
Místnost je to prostorná, skoro čtvercová, ale není z ní kam jít. Podlaha je prkenná a u stěn je starý nábytek, ve kterém občas, podle mě, podezřele chroustá. Taky tu leží hodně papírových krabic, a ta plastová sedátka sem poněkud nepasují. Alespoň hřejí, když se na nich uvelebím. Je to tu celé obložené spoustou věcí. Na zemi, na stole, na sedátkách, prostě všude. Starých i nových; něco z toho zajímavě voní a něco zase docela páchne. Dalo by se tím prohrabovat a prolézat pořád, ale to mi spolubydlící nedovolí, přece jenom jsou to jeho věci.

Políčko s Měsícem – napsal Tomáš Vrba

Procházím po chodbě, jako vždycky zcela potmě, protože vypínač je až na druhém konci, když mě náhle zarazí zvláštní světlo. V tuhle noční hodinu sem okny dopadá neobvykle silné světlo, zabarvené do oranžova. Udělám pár kroků zpět, otevřu dveře a stanu na zápraží. Příjemně vlahá letní noc mě zcela pohltí. Hledím na oblohu, odkud se světlo rozlévá, ale spatřuji jen tenkou vrstvu mraků, která ji zakrývá. I přes ně ale světlo prochází a v jednom místě, vysoko na obloze, je mnohem intenzivnější. Že by Měsíc? Co jiného taky, jen ta barva je zarážející.