Přivítal nás v pyžamu na prahu svojí ruiny, kterou nazýval domem. Ihned nás napadlo, že i romská vesnice dokáže vypadat méně vybydleně.„Nazdar ségra,“ pozdravil mojí matku vykouřeným chraplákem, jakoby se vídali pravidelně. S širokým úsměvem plným křivých zubů nás pozval dovnitř. Bylo nám divné, že nás pozval ve všední den, to se ale hned vysvětlilo. „Hodil sem se marod, nechtělo se mi tenhle tejden do práce,“ zavlál pyžamem a nasadil si župan. Rodiče zůstali v kuchyni s ním a já se šel podívat za bratrancem.
V místnosti s plesnivou stěnou byla jen skříňka a postel. Neměl ani stůl, přestože dávno chodil do školy. Po nějaké době, co jsme si hráli s těmi pár hračkami, co měl, nás zavolali: „Poďte ven, budem grilovat.“ Strejda baron vykulil zpoza rozloženého autovraku malý kovový barel a naložil ho dřevem z hromady naštípaného nábytku. Všechno důkladně zalil naftou a zapálil. Na opékání nám nabídl maso, které dost možná ještě před pár hodinami pobíhalo po návsi a štěkalo.
Odmítli jsme a vytáhli špekáčky, které jsme si dovezli.
Navrhoval nám, ať přespíme, ale odjeli jsme ještě toho večera. Nejspíš chtěl tenkrát od rodičů zase půjčit peníze. Při odchodu jsme zastihli jeho ženu, když přicházela z práce. „Je to s nim těžký, pít nepřestal a teď ještě k tomu gambluje,“ řekla nám, když se vzdálil.
Když jsem později potkal bratrance u prarodičů a ptal se ho, kde je strejda, odpověděl mi: „Jel na dovolenou, je na Maltě.“
„A to jel bez vás?“
Vrtalo nám to hlavou nejspíš oběma, já se na rozdíl od něj ale dozvěděl pravdu.
V té době si strejda vydělával jako řidič autobusu, a když se provalilo, že krade podnikovou naftu, dostal šest měsíců. Nejspíš ukradl i něco dalšího. Syna nechal žít v přesvědčení, že cestuje.
Když „na dovolenou“ odcestoval už poněkolikáté, přestali jsme za ním jezdit a moc o něm od té doby neslyšeli.
