30. července 2019

Oplatky se nepečou - Lenka Adamcová

Vít Kolář, Fakulta designu a umění v Plzni
„Babičko, přeci víte, že na vás dám. Vždycky jste byla mnohem víc, než jen tchýně. Co byste dělala na mém místě?“
Žena s nedbale umotaným drdůlkem z býlích vlasů zamáčkla slzu, hlasitě se vysmrkala do velikého hnědého kapesníku, který vrátila do velké kapsy uprostřed strakaté zástěry a dál mlčky seděla.
„Zůstat-nezůstat. Budu si nejspíš muset hodit korunou. Nebo mám snad čekat, až nám do našeho domu najedou buldozery?“ zlobil se statný muž.
„Já jim ten dům nedám! Rodina tu díky němu a zahradě přežila válku! Papaláši zasraný si myslí, že jim tohle kouzelné místo jen tak spadne do klína?! Vyvlastňovat - to by jim šlo, ale přeci je rok sedmdesát pět!“
Zoufalý vdovec se sesunul na židli. Žena pomalu vstala a jemně ho pohladila po tmavých vlasech.
„Ano, zasraný komunisti,“ zopakovala po něm, když v tom se prudce otevřely dveře a do místnosti vběhly tři děti.
„Máš ji.“
„Nemám! Oplatky se nepečou.“
„Ale máš, máš ji!“
Dětský hlahol, smích a strkanice uprostřed pokoje přeruší vážnost ticha. Bác. K zemi spadl dřevěný věšák spolu s černým deštníkem. Právě tím deštníkem, které měly děti na pohřbu své maminky.
Žena s mužem pohlédli beze slova na deštník uprostřed místnosti, pak na sebe. Vše bylo najednou oběma jasné.
„Děti, sbalte si hračky. Budeme se stěhovat.“

Žádné komentáře:

Okomentovat