Příběhy na 7 slov

Wilson: Milovala na něm všechno. Nejvíc jeho jmění. 

Michal: Bouře zesílila, už se nedozvíme, kam plul.

Stanislav: Dřina, pot se špínou, odměněn byl výhrou.

Wilson: Prodavačka prodávala i sama sebe. Druhá směna. 

Valerie: Píšu hrozně. Sama bych se nechtěla číst.

Katka M.: Snažil se. Marně. Bylo pozdě. Odešla jsem.

Alena: Po silvestrovské noci se zrodila černobílá duha.

Wilson: Přišla studená sprcha a jeho polilo horko.

Michal: Kdo pil - umřel. Kdo nepil - umřel dřív.

Kachna na pekáči – napsala Kateřina Milfaitová

„Každý ráno, když si vzpomenu, vzpomenu si na to, jak měl jsem tě rád a nevzal si tě za ženu, každý ráno budu si vyčítat...”

Slova skladby od Chinaski jako by přes kopírák popisovala soužití s tím mým alfa samcem, který už dvacet let odolává požádat mě o ruku a já odhaduji, že ještě tak čtyřicet let bude. Pak mu snad konečně cvakne, že ten, kdo čelí rozmarům jeho ega a stojí pevně na zemi jak Zetor na poli, co uhlazuje terén na počkání, jsem bez příkras vážně jenom já. Já, matka jeho syna.

Ich, Du, Er forma - napsala Kateřina Milfaitová

ICH forma

Prvák
Ty vole, zase týpci, co si chtěj honit ego. Nic jim nedělám, a teď bych přišel o svačinu?! Možná lepší než moncl na oku jako na základce. Asi je ta barva pleti přeci jen trochu odrazuje. Prváci tu holt musí vědět, kdo tady tomu velí...
Po vzoru své mamky za všech okolností razit sílu bez násilí, jsem se ale rozhodl jejich pokus odvrátit hned na začátku. Můj dosavadní mindrák o mém vysokém vzrůstu, kdy mi hlava trčela daleko nad ostatní, mi najednou přišel vhod. Kluci totiž výšku v mém sedu neodhadli, a tak bohatě stačilo s ledovým klidem vstát a podívat se jim zpříma do očí.

Ochrana – napsala Kateřina Milfaitová

„Mami? Co je to kondom?”

Otázka čistá, přímá, bez obalu. Pro matku se stydlivou tváří akorát tak důvod schovat se do vedlejší místnosti, zavřít, zatáhnout a předstírat hibernaci. Jasně, jako máma jsem to samozřejmě čekala. Ale teď? Když mu je šest?
Zjednodušenou odpověď s příběhem o silikonovém jakoby sáčku na patřičná místa vzal s ledovým klidem bez dalších otázek. Prozatím.
Syn mi ale vykouzlil úsměv na tváři. Dle genových dispozic se mám totiž na co těšit. Nejen díky jeho aktivnímu otci, který v raném mládí jako pyšný hřebec obíhal všechny obory v okolí s nazdobeným ocasem, ale i díky mé desetileté sestře, která přesně s tímto tématem tehdy přišla za naší mamkou.
Ségra tehdy, posilněna znalostmi z Bravíčka, tedy časopisu pro náctileté s demonstrativním obrázkem urostlého banánu, nakonec vystřílela arzenál dotazů od použití, tvrdosti, měkkosti, kapalného skupenství, návodu jak, proč, nač a kdy.

Jsem socha na mostě - napsala Kateřina Milfaitová

“Kuš, ty psíku prašivý, moč si na keř o kus dále!” 

Kam poděla se úcta k dílu a řemeslu, ne ze strany němých tváří, to ze strany průchozích nechajících na mě kálet. Vidí mě vůbec? Vědí, kolik potu se ve mě skrývá? Kolik mozolů a dřiny jsem vlastně stála a proč tu jsem? 

Jak chybí mi nadšené tváře a pohled z očí do očí. Teď skrze krabičky hledí na mě, mnohdy i zády natočeny.

Šifry – napsala Kateřina Milfaitová

„Maminko, maminko, co se stalo? Maminko, proč pláčeš?” volal jsem zoufale na milovanou maminku, které se podlomila kolena a padla na zem na chodbě u otevřených vchodových dveří. Když jsem doběhl, mamka mě objala. Chtěla něco říct, ale přes pláč nemohla. Jen klečela, usedavě vzlykala a já cítil, jak mě její slzy studily na tričku. Nikdy jsem ji takhle neviděl, tenhle pláč se od ostatních lišil. Byl jiný, bolavý, bezedný. Hladil jsem ji po vlasech, zatímco jsem s údivem zíral na dva obrovské policisty u dveří.

„Máte pouta? A je ta pistole opravdická? Můžu ji vidět?” Bylo mi pět let, netušil jsem, co se děje.
Ten den mi tatínek zemřel v autě.

O mraku a prvním dešti (erotická esence) - napsala Kateřina Milfaitová

"Neboj, taky se dočkáš!" povzbudil mě starší brácha. Urostlý tmavší typ plný zkušeností.
"Tobě se to lehce řekne," odpověděl jsem suše čekající na své první poprvé.
Tehdy jsme pospíchali přes vrcholky hor, uvolnit místo zapadajícímu slunci. Letní horký den střídalo přicházející šero a jemný vánek nabídl chladivé osvěžení, které dokonale ladilo atmosféru.
A pak, snad díky energii z vyšších sfér, tak lehce, ale i těžce, chladně, ale i teple, rušně, ale i klidně, a přesto tak přirozeně, přišla ta nenadálá horkost stoupající vzhůru.

Epizody a hlavní dějová linka - napsala Kateřina Milfaitová

Kouzlo psaní knih

Každý příběh, ať je to povídka či kniha, musí být nejen uvěřitelný, ale také doložen. K tomu nám pomáhají epizody. Což jsou malí pomocníci, kteří rozptýlí čtenáře. Epizod však nesmí být moc, aby čtenář nezapomněl, o čem je řeč. Spisovatel tak musí dobře vědět, co jsou epizody a co hlavní dějová linka!
Použití epizod pomáhá v případě potřeby k vývoji děje, nebo, jak říkával Arnošt Lustig, autor lépe psát neumí, a tak si pomáhá epizodami.

Babička pro dospělé – napsala Kateřina Milfaitová

Babička Maruška, nebo spíše babička Baryková, jak jsme jí se ségrou jako malé říkaly podle huňatého psa Baryka, milovala zvířata. Za celý náš život nezměnila svůj kudrnatý krátký sestřih a snad ani svou oblíbenou silonovou zástěru. Nebyla babičkou z pohádek, spíše z filmů pro dospělé.

Babička, zprvu žijící v česko-německém pohraničí, měla čtyři děti. Jako malým jim zavřeli tátu – policejního důstojníka – za vlastizradu. Babička se tak vdala podruhé, tentokrát za kriminálníka, který pro změnu seděl za krádež. Časem, po pohřbu druhého ze čtyř manželů, si dělávala legraci, že když jí chlapi nepláchli do kriminálu, tak zemřeli.

Referát na téma: Začátek, prostředek a konec - napsala Kateřina Milfaitová

Psaní, ať už krátkých povídek, fejetonů, článků či knih, je řemeslem. Řemeslem se svými zákony, které si sami musíme dokonale osvojit a dostat pod kůži. Jak už tady od Dany víme, psaní se dá naučit právě jako každému řemeslu. Pojďme se tedy podívat na základ, který je vedle téma, stylu a talentu tím důležitým.
Naprosto zásadním pravidlem je struktura, kdy každé dílo musí mít začátek, prostředek a konec. Tyto zprvu banální zásady pojmenoval Aristoteles ve své Poetice po prostudování dramat, všech básní a eposů své doby. Po analýze děl si všiml právě těchto společných prvků, které dílo harmonicky spojují uvedením do děje, zápletkou a rozuzlením. Aristoteles navíc přikládá čtvrtou neviditelnou část a to: vědět proč jsme to psali a nechat tak čtenáře dojít k morálnímu ponaučení.

Havárie - napsala Kateřina Milfaitová

Cítila zimu. Tak strašnou zimu, jako by jí jehličky štípaly do každého póru kůže. Tupá bolest, co nechala hlavu ztěžknout jí nedovolila se posunout. Slabý dech bránil hlasu volat o pomoc. Jak moc by chtěla alespoň otevřít dveře, dát najevo, že tu je. Uviděl by ji tam někdo?
Ticho kromě šumu a syčení motoru ruší jen vzdálený ruch z nedalekého kulturáku. Je tma. Sem tam vykukující měsíc chladně ozařuje stoupající páru a stále ještě se točící kolo tátovy škodovky.

Žralok velrybí - napsala Kateřina Milfaitová

Žralok velrybí 

Přišel žralok na oslavu,
sedl si a sklonil hlavu.
Hosté zdrhli s obavou,
nestát se jeho potravou.
Jak zbytečné je šílenství,
on podporuje veganství.

Poučení: Zahoď předsudky vůči původu. I v partě hajzlů se může najít dobrý člověk.

Janička – napsala Kateřina Milfaitová

„Dobrý d… Jéžiši, to je záznamník!

Chomutov. Dvojka! No, to se jim řekne, dvojka. V pětasedmdesáti a s blbejma brejlema!
Haló? To už není robot?
Áááá, Janička. Dobrý den! Prosím vás, potřebuji reklamovat brýle. Já přes ty multifekály nic nevidím!
Ále, bifokály nebo fekály, stejně stojí za…starou belu!
Janičko, máte fakt milej hlas, ale jak říkám, nic se nerozbilo, prostě přes ně špatně vidím!

Úprk - napsala Kateřina Milfaitová

Autor: Frankie Fouganthin

„Stařeno, jsi v pohodě?“ čtu na mobilu zprávu od o deset let mladšího kámoše. Ten kluk mě vždy rozesměje. Stařenu na mě dlouho nevytáhnul, ale říká mi tak od doby, co jsme se před dvanácti lety poznali. Je poslední den konference, sedím v hledišti a pobaveně poslouchám kamaráda, který zodpovídá otázky na téma prodej společností.
„Jasně, proč bych nebyla?“ odpovím zlehka a moc ráda, že má zájem. „Vole, jsi ve Stockholmu, v centru je teroristický útok, koukni na zprávy!“
Krve by se ve mně nedořezal. Najednou ten divně rušivý zvuk v sále přeidentifikuji z hlučné vzduchotechniky na vrtulník, a druhý, a třetí.