23. března 2019

Úprk - napsala Kateřina Milfaitová

Autor: Frankie Fouganthin
„Stařeno, jsi v pohodě?“ čtu na mobilu zprávu od o deset let mladšího kámoše. Ten kluk mě vždy rozesměje. Stařenu na mě dlouho nevytáhnul, ale říká mi tak od doby, co jsme se před dvanácti lety poznali. Je poslední den konference, sedím v hledišti a pobaveně poslouchám kamaráda, který zodpovídá otázky na téma prodej společností.
„Jasně, proč bych nebyla?“ odpovím zlehka a moc ráda, že má zájem. „Vole, jsi ve Stockholmu, v centru je teroristický útok, koukni na zprávy!“
Krve by se ve mně nedořezal. Najednou ten divně rušivý zvuk v sále přeidentifikuji z hlučné vzduchotechniky na vrtulník, a druhý, a třetí. Rychlé čtení zpráv z mobilu na BBC ruší blížící se houkačky a příchod dámy středního věku, která bez váhání přebírá mikrofon mluvícímu uprostřed věty.
Šéfka bezpečnosti hotelu nám profesionálním a však třesoucím se hlasem oficiálně sděluje situaci, která se odehrála pouhých 100 metrů od hotelu. Doporučuje nevycházet, hotel je v současné době to nejbezpečnější místo, kde se můžeme zdržovat.
Mám tři vteřiny před omdlením a mé oči hledají na podiu sedícího Oryho. Překvapivě klidným pohledem na mě kývne, seskočí, vezme mě za ruku a anglicky, mile, ale jasně rozkáže: „Musíme odsud, co nejrychleji na letiště!“.
„Ale Ory...?“
„Věř mi, pojď! Kde máš kufr?“
Byla jsem připravena, na letiště jsem měla v plánu jet před půl hodinou přímo z konference, když mě Ory potkal na chodbě a přesvědčil mě jít s ním na diskuzní panel, který vedl a jet pak spolu směr letiště na let Praha. Kufr jsem měla u sebe, po cestě k východu jsme vyzvedli ten Oryho a mířili ven. Oryho znám přes patnáct let z konferencí. Poté, co se oženil s Češkou a přestěhoval do Prahy 5 let nazpátek, jsme se začali pravidelně stýkat na rodinných akcích a dovolených.
Následovala jsem ho. Asi přirozená autorita? Přeci jen pochází z Izraele, kde pravidelně muži podstupují vojenský trénink i v dospělosti a hrozbu válečného konfliktu už snad každý Izraelec bere jako denní chléb.
Před hotelem se nás portýr snažil přesvědčit nevycházet. Ory slušně poděkoval a my vyšli ven, vstříc zmatku, troubících aut a davu lidí pospíchajících přímo naším směrem pryč od centra.
„Ježiši, a co teď?“ pomyslela jsem si.
Hned před námi zastavil bílý Mini-Cooper na červenou, uvnitř na nás mával Claus. Pohledný Dán stejného věku, se kterým spolupracuji pár let. Blíže jsme se neznali, jen pracovně. Ze staženého okénka volal „Na letiště?“ a rychle pobídl svého obtloustlého spolujezdce otevřít nám dveře.
Náš nástup do třídveřového pidi auta musel být rekordní, dodnes nechápu, jak jsme se tam narvali… i s kuframa! Pocit to byl až ulevující, Claus mi v tu chvíli přišel jako poslaný z nebe.
„Jeď, jeď, jeď!“ chtělo se mi křičet. Ta červená trvala věčnost. Pohledem z okna jsem začala vnímat ten zmatek venku. Paní s blond vlasy úhledně staženými do culíku, v lahvově zeleném kabátu utíkala v silonkových punčoškách po dlážděném chodníku, své boty na podpatku držela v ruce a nervózně se ohlížela za sebe. Chtěla brečet, z tváře ji sršela naprostá bezradnost. Blízko telefonní budky odhodila boty, aby pomohla jiné paní s kočárkem a asi tak 4 letým chlapečkem přejít na druhou stranu. Pohled na paní mi přerušil náhle utíkající dav. Lidé splašení běhali všemi směry, nekontrolovatelně vbíhali do silnice, skákali přes auta, strkali do sebe a utíkali nevědíce kam. Někteří se snažili dostat do hotelu, ale ten uzamkl dveře a nikdo zvenčí již nebyl vpuštěn dovnitř.
„Panebože!“ zakřičela jsem. „Co se děje?“
Claus na nic nečekal, šlápl na plyn a přes červenou se rozjel z centra směr letiště. Všichni jsme mlčeli a statečně ignorovali, a vlastně i podporovali, porušování dopravních předpisů. Ve stresu a rozhlížející se na všechny strany, jsem konečně zavolala domů. Neudržela jsem slzy. Našim už jsem pak jen napsala SMS
„Jsem ve Stockholmu, byl tu teroristický útok. Jsem v pořádku, uháním na letiště, snad ho nezavřou.“ Vjezd do tunelu jako sjezd na hlavní dálnici symbolicky oddělil nebezpečí a snad již klidnou cestu domů. Z rádia vnímáme kusé informace o pozastavení veškeré veřejné dopravy.
Postupně mi dochází mé šťastné rozhodnutí zůstat s Orym v hotelu o půl hodiny déle. Byla bych bývala nastupovala přesně ve stanici, kde nějaký ten blázen najel dodávkou do ubohých lidi. Možná bych zůstala ve vlaku někde uprostřed cesty s totožným výrazem paní z ulice v zeleném kabátě.
Ory mě z mých myšlenek náhle vyrušil poklepáním na nohu se slovy klasického židovského černého humoru Orymu vlastním: „Už je to dobrý, Katko, máš naprosto přirozenou reakci Evropana, který právě prožil svůj první teroristický útok!“.
(Příprava na Kurz tvůrčího psaní podle Lustiga, Kateřina Milfaitová, Březen 2019)

1 komentář: