Arnošte, děkuji za tvé moře naděje - napsal Jan Smrčka

Arnošte,
stojím bezejmenný v zástupu nadšenců, kteří tě obdivují a našli radost v psaní a poslouchání čteného. 

Ten zástup je rozmanitý a mně je v něm moc dobře. Mám totiž v sobě vzpomínky, zážitky, emoce, cesty a poznatky a nevím, jak je dostat ven. V téhle komunitě vyplavou a já je mohu vypustit do světa. To je moc příjemné.

Tedy původně jsem nevěděl, jak na to. Ano, občas jsem něco napsal. Pak přišel okamžik, kdy jsem se začlenil, poslouchal a psal a radoval se. Je to tvůj nádherný odkaz. 

Tobě bylo z hůry dáno. Stejně tolik těžkého, jako dobrého. A já v sobě objevují to dobré. 

Jde mi to? Nejde mi to? To je přece fuk. 

Podstatné je to, že mohu a bojuju. Bojuju nejen já, ale i ostatní. 

Ale naše armáda nebojuje s nepřítelem. My bojujeme sami se sebou. A jaká jsou naše vítězství, dobytá území? Potlesk kolegů, jejich uznání. Víš jak potěší, když soused pochopí, co jsem napsal?

Mravenec a slunce - napsal Honza Smrčka

Mravenec šel do světa. 

Šel za sluníčkem a věřil, že jej povede dobře. 

Vyrazil ráno a k večeru byl zpět.

Vezměte si z toho poučení, jaké chcete.

Kačer a čeština - napsal Honza Smrčka

Italský kačer slyšel, že čeština je skvělej jazyk.
Koupil si slovník a celou zimu se učil. 

Na podzim to letěl vyzkoušet do Čech. Proč ne, bylo po sezóně. 

Přiletěl do Budějc na kraj lesa a s italským temperamentem spustil krásně česky. Ostatní kačeři byli zticha. 

Rozčílil se a vyletěl kousek nad zem. Chtěl se do nich pustit, ale v tu chvíli spustili myslivci palbu.

Poučení? Umět česky nestačí.

Jak ses měl? - napsal Honza Smrčka

Složitej den je za mnou. Vracím se domů a jsem rád, že jsem to všechno dal. Připadá mi, že ta zátěž ze mne padá jako deka a táhne se za mnou po zemi. Cítím se o něco líp. A líp, ale pořád mi připadá, že se vracím z dolů krále Šalamouna. Ještě chvíli a budu doma. V tom ráji odpočinku. Kde jsem sám, se svými úvahami a hlavně klídek.
Otevřel jsem dveře a dnes se celkem překvapivě těším na Petra.

„Čau kámo, jakej byl den?" ptám se vesele, až se sám sobě divím.

Děkujeme, ó Césare - napsal Jan Smrčka

„Quomodo ausus es?!“ (Jak ses opovážil?!)

Sedím v sedadle vznášedla času. Splnil jsem misi a vracím se domů. Naproti mně sedí Julius César a protestuje.
„Jak si to dovolujete?!" 

Má nádhernou latinu. Vždycky se divím, jak si ji dokázal uchovat během časů a půtek, které prožil. Dívám se mu do očí a jsem překvapen. Trochu nevím, jestli jím, sebou nebo situací. Blížíme se našemu datu a on nám vysvětluje, o co přijde, když dnes nepřijde do senátu. V Římě začíná svátek Id, on má být zavražděn, vlastně už má být mrtev a rozčiluje se, že to nestihne.

Medvěd, pstruh a lín - napsal Honza Smrčka

Medvěd, pstruh a lín plavali do Hamburku.
Minuli Mánesův most a medvěd se ptal:
„Máme dobrý směr?"
„Nekecej a plav," okřikl ho pstruh.
Za Kralupama se medvěd znovu zeptal:
„Máme dobrý směr?" Bylo mu divné, že tak zvláštně kličkují.
„Drž hubu a plav."
U Litoměřic se nejistý medvěd zase ozval: „Opravdu máme dobrý směr?"
Neodpověděli. Věděli, jak je to daleko a nechtěli se vyčerpávat blbostma.
V Ústí se medvěd vynořil, aby se nadýchl. Pak skočil do vody, ale oni už byli pryč.

Poučení: Neopouštěj a nezdržuj kolektiv kvůli malichernostem.

Balony - názvy a háčky k Honzově příspěvku

V koši jako hříbci
„Ten plamen je skoro tak vysokej jako já!!!“ řvu na Vráťu přes hukot hořáku horkovzdušného balónu. Srdce mi tluče vzrušením. Po tváři se koulí mrznoucí slzy. 

Poprvé s balonáři - napsal Jan Smrčka

Koncem 70. let vzlétl Vladimír Remek do kosmu. To pozvedlo moje oči k nebi. Našel jsem letiště a místní aviatiky. Odhalily mi systém pod dohledem Svazarmu. Couvnul jsem ve svých úvahách, ale neopustil je. Objevil jsem zajímavý svět. Točná a Letňany. Dvě legendární letiště. Bylo hezké se tady zastavit a pozorovat. Cítil jsem, že budu muset udělat víc, než jen chodit a koukat.
Pak jsem viděl omylem v televizi film Volání výšek. Ž ten název! Dokument byl o tom, jak začátkem sedmdesátých let jacísi balonáři stavěli své plynové balony.

Co mě baví na létání - napsal Honza Smrčka

„Co vás na tom stále baví?" zeptal se mně pán po letu. Řekl to trochu skepticky a pokračoval: „Vždyť je s tím hromada práce a ne vždy můžete letět. Trápí vás počasí..." 

Měli jsme za sebou moc příjemný let balonem, který už byl uložený na přívěsu. Pána jsem pokřtil starým rituálem a bylo po všem. 

Teď jsme si jen povídali. O létání, o životě a tak. Měli jsme v ruce skleničky sektu a nechtělo se nám odjet.

Australský les - napsal Jan Smrčka

Vidím kámen pod borovicí a posadím se něj. Slunce tu nepálí a pod stromy je opravdu příjemně. Les je totiž jediné místo, kde v Austrálii bují život. 

Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Vrstva je až 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není zrovna přátelská. 

„Levá, levá, levá!" velí vedoucí mravenců. K tomu slylším pokyny dopraváků, kteří dohlížejí na to, aby se proudy nosičů nesrazily. 

Přeháním, ale vnímám, jak to pod mýma nohama žije. 

Pracovníci, nosiči, průzkumníci, bojovníci, velitelé, sanitáři, samotáři, mladí, staří... Všichni, co sem patří.

Nevidím je, ale jsem si jistý, že tu jsou. 

Mám paranoidní pocit Heroda, který hraničí s jistotou. Někdo z nich po mně jde. Jen nevím, kdo to je. 

Ptáci, to jsou jiní kabrňáci! S nimi je mi dobře. Vůbec mi nevadí. Nebojí se promluvit a nejspíš mají pravdu. 
"Uáááá. Uááá." Souhlasím, ačkoliv to uááá je australsky australské. 

Dano, nezlob mně - napsal Honza Smrčka

Přišel jsem domů z kurzu a začal opět prznit tu Austrálii. Ještě ve středu jsem ji měl rád. Takový hezký námět. Jak jsem bojoval o život na druhé straně světě. Věřil jsem, že by to mohlo zabrat.

„Jen se to nesmí zbabrat, vole," nabádal jsem se. Jenže to se lehce řekne, ale...
„Jen nebreč a piš. Konec konců námět máš, kašli na spolužáka Martina a jeď." Martin, píše moc hezky. Dala jsi mi jeho psaní za vzor a já jsem nadšeně souhlasil. Tak proč mi to nejde?

Probouzím se ze spaní. Mám žízeň a v hlavě mi rezonuje: „Dano, nezlob mně!" 

Žízeň a nevyřčená otázka „Jak na to?" mně vyhnaly z postele. Z toho ráje na zemi. Jdu si pro vodu, zapínám psadlo. Je ráno, snad půl čtvrté. Pronásleduje mě myšlenka:

„Musím se držet příběhu a vykašlat se na perly."
„Ale jak začít?" ptám se sám sebe ve ztichlém spícím domě.
„No, přece tím, že to Daně řekneš. Řekni jí to, proč nemůžeš spát."
„Kdo to tu mluví?"

Referát: Akční psaní - připravila Dagmar Kokešová

Vytvořeno na základě rozboru a vylepšení Honzova textu o Autrálii:

Austrálie je fajn, když ji pochopíte. Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst žijí v dost drsném prostředí. Cizinec je neustále upozorňován na havěť, která jej může připravit o život. Hadi, brouci a bůhví co dalšího. Brzy jsem to pochopil a byl jsem na pozoru... 

1. CO JE AKČNÍ PSANÍ
Akční psaní je způsob vyprávění, ve kterém autor:
nehodnotí,
nevysvětluje,
nepojmenovává pocity,
ale ukazuje svět skrze čin, detail a reakci těla. Čtenář si význam domyslí sám.
Zásadní poučka: Když to můžeš ukázat, nepopisuj, nehodnoť, ale ukaž to.

Australská havěť a létající doktor - napsal Jan Smrčka

Kalhoty jsem měl zastrčené do ponožek, košili se zapnutými rukávy a oči otevřené. Hadi, brouci a bůhví co dalšího, co člověka může v Austrálii připravit o život. Pořídil jsem si také speciální lůžko a spacák, kam ta havěť mohla těžko vlézt.


Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyla jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi a s nimi záchrana byli blíž.

Austrálie je fajn, když ji pochopíte. Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst, kterých není mnoho, žijí v dost drsném prostředí. Brzy jsem to pochopil. 

Vyrazil jsem se třeba projít lesem. Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Je to vrstva asi 8 - 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není přátelská. Přesto jsem si po Austrálii jezdil volný jako pták.

My Evropani jsme zvyklí , že z vesnice do vesnice se dá dojít. Tady je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete.

Procházka Berounem - napsal Jan Smrčka

Beroun je velmi malé město s neuvěřitelně velkým počtem přívlastků, které všechny platí. Vyberu jich jen pár - královské, historické, okresní, trhovské.

Beroun měl zajímavý vývoj. Tak malé město má pouze jeden kostel, kostel svatého Jakuba. Kostel je Římskokatolický. To zní z pohledu historie neutrálně. V protikladu ke kostelu je Nám Mistra Jana Husa, kterému vévodí mistrova socha. V souladu s nimi je dům s výrazným husitskými grafity.

Vídeň, město klasické hudby a vyhlášeného Sacher dortu s nejstarším Židovským muzeem na světě - napsala Jasmin Carmel

Foto: Andreas Praefcke

Když se řekne Vídeň, asi si vybavíte především velkolepé muzejní galerie, vyhlášený Sacher dort a zábavní park Prater. Historie hlavního města Rakouska ležícího na severním cípu země je však mnohem bohatší a nabízí víc. Domov velikánů jako Schubert, Strauss nebo Mozart. Myslitelů jako Freud či významných politiků jako Metternich. Nikoho asi nepřekvapí, že tohle kulturní město se pravidelně umisťuje v žebříčku měst s nejlepší životní úrovní. 

Jak jsem začal létat balónem - napsal Jan Smrčka

Kamil Lhoták

Narodil jsem se v roce 1959. Tehdy to vypadalo, že svět bude fajn. Hrál Elvis, pak Beatles a Rolling Stones, u nás Olympic a Karel Gott. V Americe pan Jost postavil úplně jiný a převratný horkovzdušný balon, který o pár let později umožnil masové rozšíření ballooningu.

Byl to balon takový, jak jej znáte vy a možná jste s ním i letěli.
V té atmosféře byl roce 1965 založen Balonklub Praha. Začal stavět svůj první plynový balon. To je ten, který znáte z obrázků Kamila Lhotáka. Ten s těmi pytlíky s pískem. Ten hned tak neuvidíte. Pokřtili jej a v srpnu 1968 s velkou slávou vzlétl z Letenské pláně. Byla to velkolepé.

Proč píšu - interview se sebou samým stvořil Jan Smrčka

Balónový rekordman Jan Smrčka

Proč děláš rozhovor sám se sebou? 

Mýty se mají bořit, jak říká moje učitelka tvůrčího psaní.

Proč ses vlastně pustil do psaní?
To je jednoduchý, protože mi to nejde. Je to takový masochismus. Když se praštíš, ta úleva po odeznění bolesti! Když ti to nejde a pak přijde zlepšení. Zlepšení, které cítíš ty sám. To je úleva a radost. Tak se vlastně peru sám se sebou. 

I svoboda má své hranice - napsal Jan Smrčka

Balónový festival v Chateau d’Oex

Být balonářem za totáče bylo něco jako být disidentem. Byli jsme stále pod dohledem a pohybovali jsme se minovém poli zákazů, příkazů, důkazů úkazů a nákazů. Občas jsme si mohli spolu s Vernem říct to pověstné: Lâchez tout! - Pusťte vše! 

Okovy s balónem ve vzduchu povolily, my jsme stoupali a stoupali a cítili tu svobodu. To se dnes nedá už koupit. To jsme si museli zasloužit.

Mohu tě pozvat na procházku Berounem? - napsal Honza Smrčka

Beroun je město dvou tváří. Jedna je velmi starobylá a druhá velmi moderní. Nic mezitím. Je to opravdu zvláštní a jedinečné město a je to dáno svébytnou historií. Status města získalo v roce 1265 a letos slaví 760 výročí. Bylo založeno na obchodní stezce mezi Prahou a Norimberkem na břehu řeky Berounky při soutoku s Litávkou. Málo se ví, že Berounka je jediná řeka, která dostala jméno podle města, kterým protéká. Důsledkem je to, že do Plzně přitéká 5 řek, ale z Plzně vytéká vytéká pouze Berounka, která nikde nepramení.

Mystický úsvit - napsal Jan Smrčka

Určuje naše životní rytmy. Jeho zrození lidé stavěli modly. Věděli proč. Východ slunce je zázrak. Mystika.

Voják seděl na stráži. Snad už po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. Ani nevěděl, jak se to stalo, a v ruce držel zbraň, hlaveň proti spánku. Ta zbraň měla původně bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí.
Náboj se přemístil do komory. Díval se do tmy a kulka čekala, až prst zmáčkne spoušť.