Určuje naše životní rytmy. Jeho zrození lidé stavěli modly. Věděli proč. Východ slunce je zázrak. Mystika.
Voják seděl na stráži. Snad už po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. Ani nevěděl, jak se to stalo, a v ruce držel zbraň, hlaveň proti spánku. Ta zbraň měla původně bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí.
Náboj se přemístil do komory. Díval se do tmy a kulka čekala, až prst zmáčkne spoušť. Vnímal, jak čas plyne. A najednou zaslechl zpěv kosa na jabloni. Přidal se druhý. Ptačí sbor sílil. Paprsek slunce se v pološeru vyhoul nad domy. Do hlavy vojáky vstupovalo cosi důležitějšího. Sluneční kotouč začal hřát a hlavneň poklesla. Život zvítězil. Rozbřesk zahnal temnotu.
Bujarý večírek. Pije se, hoduje. Nikdo nechce skončit, nikdo nechce odejít do noci. Veselí se vrací ve vlnách, motor zábavy stále běží naplno. Teprve za rozbřesku ztratí sílu a lidé se vytratí domů.
Slunce umí dávat i brát.
Stonehenge. Kruh kamenů na anglických pláních. Lidé jej kdysi vztyčili, aby vzdali hold slunci, které zrodilo čas. I dnes tam v době rozbřesku proudí poutníci, tiší i hluční, každý s jinou otázkou v srdci. Když se sluneční kotouč vyhoupne nad horizont, dotkne se kamenů světlem a ony promluví – ne slovy, ale tichem. Stejně jako tehdy, kdy první člověk zvedl hlavu k úsvitu a pochopil, že i on je jeho součástí.
Ať už nad bitevním polem, nad městem po tanci, nebo nad kamenným kruhem v Anglii - úsvit přichází vždy stejně. Rozpouští bolest, smích i ticho. Vrací světlo tam, kde se ztratil smysl. Východ slunce je věčný zázrak.
Původní verze:
Óda na východ slunce
Východ slunce je zázrak, který lidé a všichni tvorové na zemi obdivují. Zažil jsem jej mnohokrát a rád jej pozoruji. Určuje naše životní rytmy. Lidé slunci a jeho zrození stavěli modly a věděli proč. Východ slunce je i pro nás, veskrze moderní lidi, stále mýtická věc.
Uvedu pár příkladů. Příběh první je o večírku chlapců a děvčat. Byl velmi bujarý. Pilo se a hodovalo. Několikrát měli zájem jít domů, ale nenašli dost sil odejít. Veselí se vracelo v různých vlnách, ale jeho motor měl stále dost sil a nešlo jej zastavit. Teprve když vyšlo sluníčko, motor ztratil sílu nebo na něj ostatní zapomněli a vyrazili k domu. Tohle byl příběh o konci.
Druhý příběh je příběh vojáka. Seděl na stráži a asi po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. V ruce se mu objevila zbraň. Původně měla bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí tohoto státu. Náboj se dostal do komory. Sám nevěděl jak. Díval se do tmy a z ní na něj mířila hlaveň. Kulka byla na startovní čáře a čekala na pokyn. Ten se zatím nedostavil. Vnímal to, že čas plyne. Najednou zaslechl zpěv ptáčka na stromě. Přidal se druhý. Jejich sbor sílil. Hlaveň zamířila jinam. Kulka, stále ještě na svém místě, pochopila, že si může odpočinout. Pro teď. Zpěv jej zaujal a do hlavy mu vstupovalo něco jiného. Najednou se přidal paprsek slunce a brzy se zpoza pološera vyhouplo nad domy. Hřálo. Tenhle příběh je o tom, jak život zvítězil, byl totiž den a on si jej víc vážil.
Slunce umí dávat i brát a my víme proč.
A teď mi dovolte třetí příběh, můj vlastní. Mám slunce rád. Zažil velké množství východů slunce. O jeden se s vámi podělím. S partičkou studentů jsem vyrazil vlakem do Martina. Plánovali jsme výlet po Tatrách. Představa byla jasná, mysl svobodná, času dost, ale peněz málo. Výprava se ubytovala. Ten den odpoledne jsme ještě stihli vyjet lanovkou na místní horu. Pohled na okolní pohoří sliboval krásný výlet.
Večer otevřel prostor pro poradu. Brzy se smazal rozdíl mezi českými a slovenskými pivy. Porada nepřinášela rozhodnutí. Nezdálo se, že by to někomu vadilo. Nakonec se stalo, co se muselo stát, personál restaurace se odebral domů. Porada se přelila na ulici. To nemohlo zůstat bez povšimnutí a museli jsme hledat jiný prostor.
Nyní se přihlásil o slovo odpolední výlet lanovkou na kopec. Spíš horu vysokou 1600 metrů.
„Ty tam nikdy nevylezeš!“
„Vylezu, kdykoli si vzpomenu!“ bránil jsem se.
Bleskem jsme se dohodli. Bylo jasné, čím doložím, že jsem byl na místě. Udělám fotku, přinesu něco z vrcholku a někam se podepíšu.
Doprovodili mně ke stanici lanovky. Vyrazil jsem do tmy. Doprovázely mně jistá promile a mládí. S přibývajícím časem rostla rostla nadmořská výška a promile klesala. Procházel jsem tudy, kudy vedla lanovka. To nebylo moc pohodlné, ale zaručovalo mi to, že neminu cíl.
Druhý příběh je příběh vojáka. Seděl na stráži a asi po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. V ruce se mu objevila zbraň. Původně měla bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí tohoto státu. Náboj se dostal do komory. Sám nevěděl jak. Díval se do tmy a z ní na něj mířila hlaveň. Kulka byla na startovní čáře a čekala na pokyn. Ten se zatím nedostavil. Vnímal to, že čas plyne. Najednou zaslechl zpěv ptáčka na stromě. Přidal se druhý. Jejich sbor sílil. Hlaveň zamířila jinam. Kulka, stále ještě na svém místě, pochopila, že si může odpočinout. Pro teď. Zpěv jej zaujal a do hlavy mu vstupovalo něco jiného. Najednou se přidal paprsek slunce a brzy se zpoza pološera vyhouplo nad domy. Hřálo. Tenhle příběh je o tom, jak život zvítězil, byl totiž den a on si jej víc vážil.
Slunce umí dávat i brát a my víme proč.
A teď mi dovolte třetí příběh, můj vlastní. Mám slunce rád. Zažil velké množství východů slunce. O jeden se s vámi podělím. S partičkou studentů jsem vyrazil vlakem do Martina. Plánovali jsme výlet po Tatrách. Představa byla jasná, mysl svobodná, času dost, ale peněz málo. Výprava se ubytovala. Ten den odpoledne jsme ještě stihli vyjet lanovkou na místní horu. Pohled na okolní pohoří sliboval krásný výlet.
Večer otevřel prostor pro poradu. Brzy se smazal rozdíl mezi českými a slovenskými pivy. Porada nepřinášela rozhodnutí. Nezdálo se, že by to někomu vadilo. Nakonec se stalo, co se muselo stát, personál restaurace se odebral domů. Porada se přelila na ulici. To nemohlo zůstat bez povšimnutí a museli jsme hledat jiný prostor.
Nyní se přihlásil o slovo odpolední výlet lanovkou na kopec. Spíš horu vysokou 1600 metrů.
„Ty tam nikdy nevylezeš!“
„Vylezu, kdykoli si vzpomenu!“ bránil jsem se.
Bleskem jsme se dohodli. Bylo jasné, čím doložím, že jsem byl na místě. Udělám fotku, přinesu něco z vrcholku a někam se podepíšu.
Doprovodili mně ke stanici lanovky. Vyrazil jsem do tmy. Doprovázely mně jistá promile a mládí. S přibývajícím časem rostla rostla nadmořská výška a promile klesala. Procházel jsem tudy, kudy vedla lanovka. To nebylo moc pohodlné, ale zaručovalo mi to, že neminu cíl.
Asi v půlce kopce se nad mnou zvedl velký stín, chvíli přemýšlel a pak zmizel v lese. Zarazil jsem se. Raději jsem se zastavil, potom jsem si dodal odvahu a stoupal dál. Neměl jsem dobrý pocit, tušil jsem, co by se mohlo stát. Ten stín byl skoro tak velký jako já.
Vůle zvítězila a odměnou mi byl vrchol. Sedl jsem si na schody a hleděl jsem do tmy. Všechna promile se vytratila. Nahradil je mírný a osvěžující vánek.
Pozoroval jsem hvězdy. Odpočíval jsem. Sbíral jsem síly na cestu zpět.
Najednou mi to došlo. Když budu odpočívat chvíli dýl, vyjde slunce. Ta myšlenka mně zahřála na duši. Obešel jsem dům, ke kterému vedly schody. Splnil jsem úkoly. Z údolí a na pár místech svítilo pár domků. Což bylo v tuhle dobu zvláštní. I obzor byl složitě viditelný. Opět jsem se posadil. Cítil jsem, že jsem udělal dobře. Čeká mě něco…
Sluníčko o sobě dalo vědět pomalinku, skromně a nenápadně. Zvedal jsem hlavu. Věděl jsem, že zrození dne přichází a já jsem tu právě proto, abych se slunci poklonil. Byl jsem sice připraven odejít, ale tohle divadlo mne uchvátilo. Po prvních paprscích bylo cítit, že sluníčko je připraveno. Pak se vyhouplo nad obzor a ujalo se vlády nad krajem. Tohle byl obrovský zážitek. Byl dán i okolnostmi, ze kterých se stalo. Tenhle východ slunce se mi zapsal do duše a napořád.
Sešel jsem zpět do údolí. Nikoho jsem už nepotkal. Počkal jsem na autobus.
„Jsou tady medvědi?“
„Áno,“ odpověděl suše řidič autobusu.
„Tak to byl můj první medvěd,“ poznamenal jsem si spíš pro sebe.
Najednou mi to došlo. Když budu odpočívat chvíli dýl, vyjde slunce. Ta myšlenka mně zahřála na duši. Obešel jsem dům, ke kterému vedly schody. Splnil jsem úkoly. Z údolí a na pár místech svítilo pár domků. Což bylo v tuhle dobu zvláštní. I obzor byl složitě viditelný. Opět jsem se posadil. Cítil jsem, že jsem udělal dobře. Čeká mě něco…
Sluníčko o sobě dalo vědět pomalinku, skromně a nenápadně. Zvedal jsem hlavu. Věděl jsem, že zrození dne přichází a já jsem tu právě proto, abych se slunci poklonil. Byl jsem sice připraven odejít, ale tohle divadlo mne uchvátilo. Po prvních paprscích bylo cítit, že sluníčko je připraveno. Pak se vyhouplo nad obzor a ujalo se vlády nad krajem. Tohle byl obrovský zážitek. Byl dán i okolnostmi, ze kterých se stalo. Tenhle východ slunce se mi zapsal do duše a napořád.
Sešel jsem zpět do údolí. Nikoho jsem už nepotkal. Počkal jsem na autobus.
„Jsou tady medvědi?“
„Áno,“ odpověděl suše řidič autobusu.
„Tak to byl můj první medvěd,“ poznamenal jsem si spíš pro sebe.
Jeli jsme po dálnici z Londýna do Bristolu. Byla tma, ve voze všichni spali, na dálnici nezvykle prázdno. Jeden kilometr, za druhým a Bristol daleko. Najednou se ze tmy objevil nápis Stonehenge! Odbočil jsem a brzy jsem stál u brány. Jak lvové bil jsem o mříže. "May I help you sir?" To víš, že jo. Za 3 piva pro 3 strážce jsme mohli do kamenného kruhu. Stojí tu asi 8 000 let.
Dnes tu sedím se svými kamarády, čekáme na východ slunce a posloucháme britský výklad. Pak slunce vyjde a kameny dostanou jiný smysl, než jen tu stát. Jsme ohromeni hrou světel a stínů, energií obrovských kamenů i benevolencí strážců.
Probíráme z omámení, protože Bristol volá. V duši zůstal silný zážitek a otázka. Jak a proč to udělali.
Dnes tu sedím se svými kamarády, čekáme na východ slunce a posloucháme britský výklad. Pak slunce vyjde a kameny dostanou jiný smysl, než jen tu stát. Jsme ohromeni hrou světel a stínů, energií obrovských kamenů i benevolencí strážců.
Probíráme z omámení, protože Bristol volá. V duši zůstal silný zážitek a otázka. Jak a proč to udělali.
