NÁUŠNICE - napsali Jiří Wilson Němec a Míša Štěpánka Sedláčková

ARNOŠT

Jsou nepřehlédnutelné. Modro-stříbrný orientální ornament obepínající dřevěné špalíčky. Náušnice visí na kouzelně tvarovaných uších pod záplavou tmavých vlasů. Půvabný obličej je třešničkou na dortu dokonale modelovaného těla. Křivky až neskutečné.
„Bože, bože můj, to je nadělení,“ mumlám si pro sebe. Nositelka křivek se mnou čeká na zastávce autobusu.
„Ať jede se mnou, ať jede mým spojem,“ přeju si a moje přání je vyslyšeno. Kráska ladně nastoupí, a když zaslechnu, že její cílová stanice je totožná s mojí, úplně mě polije pot.

Vánice - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Slunce jasně svítilo a krystalky sněhu proměňovalo v drobné zářící diamanty. Do horského hotelu na odlehlém místě Krkonoš se sjížděli noví hosté. Tentokrát byl na prodloužený víkend rezervován dvěma skupinám. Jedna byli „ezoši“, kteří se věnovali tarotu, krystalům, meditacím a podobným podivnostem. Druhá skupina byli „psavci“. Ti se sešli proto, aby se zdokonalili v psaní všeho možného i nemožného, tentokrát s důrazem na to nemožné.

Návrat - napsal Pavel Kopp

Antonín Raymond

 „Nemůžeš se tam vrátit!“ vyhrkla Noemi dnešní ráno již poněkolikáté. „Naopak! Musím. Právě teď mě Japonsko potřebuje víc něž kdy jindy. Je mou povinností tam jet a podílet se na obnovení měst.“
„Jestli ale zjistí, co jsi za války dělal… zlynčují tě!“
„Nesmysl! Poslední zprávy hovoří o tom, že nevraživost vůči Američanům už začíná slábnout.“ odpověděl Antonín a vložil si komínek vyžehlených košil do cestovního kufru. „Japonci potřebují Američanů k obnovení jejich ekonomiky a průmyslu. Takže i kdyby je nesnášeli, nedovolí si cokoliv říct nebo dokonce udělat. Navíc tam budu pod křídly generála MacArthura.“
Když už byl loďák plný otočil se na Noemi.
„Co myslíš? Mám všechno?“
„Ještě notes,“ připomněla mu a podala černý sešit svému muži. Ten jej přidal do zavazadla, které poté zavřel.
„Miluji tě.“

Plachetnice v bezvětří - napsala Nataša Richterová

USA, Wisconsin
„Antoine, Antoine! Mám pro tebe překvapení!“
Sotva otevřel dveře od bytu, Noémi se na manžela vrhla. Upustil tubus na výkresy a jen tak tak ji zachytil. Odlepila se od země a pověsila se mu na krk. Neustále ho překvapovalo, kolik má tahle Francouzka tváří a jak rychle je dokáže střídat. V jedné chvíli je vážná designérka, soustředěná jen na pauzák, či plátno a vzápětí se přestane ovládat a skáče jako rozverné kotě.
„Naše prosby byly vyslyšeny!“ zakřičela mu do ucha.
Opatrně ji postavil na zem a prohlížel si ji.
„Znamená to… Jsi tedy konečně… Čekáme snad…?“ Neodvažoval se to vyslovit nahlas. Jestliže je Noémi těhotná, je to ta nejlepší zpráva na světě! Po pěti letech manželství už pomalu přestával doufat.

Světlo - napsala Zuzana Kratochvílová

Okno pokoje bylo velké a světlo ozařovalo celou místnost. Dům byl postaven v souladu s nejmodernějšími architektonickými zásadami. Prostor, jednoduchost, čisté linie, souznění s okolím. Pro některé strohost, pro jiné dokonalost pro život. Život, který pro někoho právě končí.
Antonín ležel v posteli a cítil, že jeho čas se nachýlil ke konci. Přemítal o všem, co prožil, jakými úskalími prošel. Na jednoho člověka až moc.
Ne každý má tu čest mít svůj život tak pestrý a nabitý. Síla a energie z jeho těla postupně odcházela a on věděl, že je čas se rozloučit. Zazvonil na svou ošetřovatelku a požádal ji, aby došla pro jeho ženu.
Stačil pouhý pohled a Noemi věděla, co se děje.
Následovala Alison až do pokoje s výhledem na zahradu, kde posledních pár týdnů ležel Antonín. Přestože věděla, co ji čeká, šla silná a připravená. Těžkost nohou ovládla svým odhodláním pomoci svému nejdražšímu zdolat jeho poslední životní úkol.

Rozpolcení Antonína Raymonda - napsaly Alena Bruthansová, Anna Vocelová a Jitka J. Langová

Antonín Raymond

V tmavé místnosti bylo takřka nedýchatelno. Antonín Raymond si roztřesenou rukou snažil upravit nepoddajné, tmavé vlasy.
Štiplavý kouř, šířící se místností podobně neústupně, jako jeho úzkostlivá nálada, mu bránil v čistě racionálním uvažování. Oči mu těkaly po všech přítomných. Ti se cpali právě přinesenými zákusky a hurónský smích byl melodií jejich kuřácké přestávky.
Antonín Raymond nemohl uvěřit klidu a uvolnění, které z nich sálalo. Tady přeci nešlo o pouhou hru s cínovými vojáčky. Zlobil se, že nedokáže potlačit svou roztřesenost, která mu mohla zkomplikovat zdárné zvládnutí blížící se schůzky s ministrem. Modlil se, aby sekretářka brzy přišla a odtrhla ho od zrcadla, ve kterém neviděl nic jiného než rozpolceného zrádce. Zrádce, kterých byla místnost docela plná.
(Alena Bruthansová)

Květomluva bez hranic - napsala Jitka Judita Langová

Noemi pracuje soustředěně.
Pokolikáté už zapracovává do svých kreseb jemnost žluté růže? Vytrvale a opakovaně tak žádá svého Antonína pomocí tohoto symbolu o odpuštění. Je chytrá a dobře ví, že mlčení někdy bývá nad tisíc slov.
Elegantní Francouzka často vzpomíná na tu divokou plavbu z Evropy do Ameriky, na vyhrocenou atmosféru těsně po vyhlášení 1. světové války a na tmavé oči jednoho z cestujících, které ji kompletně uhranuly.

Za všechno může SMRT (Raymond 1) - napsala Anna Vocelová

Čtvrtek, 10. května 1888, Kladno.
Smrt. Zatímco míry a váhy právě narozeného Antonína Reimanna zaznamenány nebyly, jeho tarotová životní karta Smrt začala pomalu, ale jistě úřadovat.
„Tvůj život bude jedna velká změna. Nikdy nebudeš mít problém se osvobodit od toho, co ti bude na obtíž.“ šeptal mu shrbený Smrťák do kolébky. „Někdy holt budeš muset nemilosrdně kosit, co ti bude stát v cestě, abys mohl posléze sklízet plody své práce. Možná to bude bolet, ale bude to stát za to, uvidíš.“

Pes jménem Juki - napsala Nataša Richterová

Pes jménem Juki, což v japonštině znamená sníh, se motal po palubě. Třásl se zimou a svědila ho pravá tlapka. To znamenalo, že se změní počasí. Očuchával nohavice cestujících druhé třídy. Smrděly úplně jinak, nežli nohavice jeho pána. Vlastně všechno tady vypadalo a smrdělo jinak, než jeho svět v první třídě…
Nad Atlantik se připlížila hustá mlha. Kapitán nařídil snížit rychlost na dvacet uzlů. Nechtěl riskovat. Přízrak Titaniku byl v těchto vodách stále přítomný. Jsou to teprve dva roky. Potřeboval do New Yorku doplout především bezpečně.

Ukradená pokladna na plese (Raymond 2) - napsal Martin Tomášek

Antonín Raymond

Jsem pokladníkem československého studenstva. Na tuto pozici mě jmenovali ostatní spolužáci vlastně proti mé vůli už několikátý rok po sobě. A tak tu stojím jako suchý pařez v lese, vybírám vstupné a dívám se na to, jak se z důstojných a chytrých lidí postupně stávají opilecké trosky. Ne, to opravdu můj životní sen není.
Můj sen je utéct přes Paříž do Ameriky a stát se tam architektem.
Jsem přesvědčený, že za oceánem má jedinec větší prostor na uplatnění svých vizí a snů než tady.
Sen je to hezký. Jenže otázka zní: kde na to vzít?

Selhání Antonína Raymonda - napsala Dana Emingerová

Šumný architekt a herec David Vávra se poslední roky věnuje pátrání po českých stavitelích, kteří odešli z naší země. Během kurzu na zámku Loučeň nám říkal o staviteli Antonínovi Raymondovi, jehož osud by prý byl na román. "Jeho život je jako hollywoodský film. V roce 1910 stálo na začátku jeho kariéry hluboké lidské selhání," vyprávěl nám David. Tak jsme mu slíbili, že o Raymondovi zkusíme napsat...  Využijte níže uvedené informace z rozhovoru k inspiraci pro sepsání jedné životní kapitoly tohoto významného českého světoběžníka.

Co tedy Antonín Raymond na začátku kariéry provedl?
Byl pokladníkem Svazu československého studentstva. Po plese, když bylo v pokladně nejvíc peněz, ukradl 2 500 korun – což byla částka odpovídající téměř ročnímu platu středoškolského profesora – a zmizel přes Paříž do Ameriky.

Čekáme na vaše pokračování románu Zelená vdova

Již je to pěkných pár měsíců, kdy jsme začali psát román na pokračování s názvem Zelená vdova. Děj se nám pěkně posunul, ale příběh ještě zdaleka není u konce.
Pomůžete jej rozplést? Jakými peripetiemi ještě Vanda musí projít, aby našla, co v životě hledá? Podpoříte ji, nebo naopak potopíte hlouběji? Je to na vás! Přispívat do komentářů pod článek Zelená vdova může kdokoliv z vás. Jedinou podmínkou je navázání na předchozí děj. Těšíme se na pokračování:-)
V tomto článku naleznete shrnutí děje, charakteristiky postav a návodné otázky k dalšímu vývoji děje.

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ: Zelená vdova

Dobrý den, milí psavci, připravili jsme pro vás blogový román na pokračování, který čeká na dopsání. Přečtěte si úvodní kapitolu a příspěvky v komentářích a můžete libovolně navázat na předchozí příběh a jeho pokračování v komentářích. Vývoj děje je zcela ve vašich rukách, jedinou podmínkou je, aby navazoval na předchozí příspěvky.  Ideálně byste měli dopsat alespoň jednu uzavřenou "spisovatelskou cihličku" (popis, dialog či akce), ale meze se nekladou, pokud se pustíte i do celé kapitoly.

I. kapitola románu:
(napsala Dana Emingerová)


„Máme pro tebe překvapení, maminko. Budeme pirátit na Jadranu. Lukášek je nadšený, viď?“ mrknul na svého devítiletého synka architekt Josef Vítek. "Co ty bys řekla čtrnácti dnům na plachetnici?"

„Tyjo, mami, prosím!“ škemral Lukášek.

Vanda se však moc vstřícně netvářila. Nedovedla si představit, co by dva týdny na širém moři dělala.

„Mohla bys ležet a opalovat se,“ usmál se Josef.

„Akorát dostanu mořskou nemoc,“ ušklíbla se Vanda. „Navíc už vás dobře znám. Ve chvíli, kdy přistaneme a mohli bychom se někam podívat, zase budete trčet někde na rybách.“

„To proto, abychom ti sehnali obživu,“ zavtipkoval Josef.

„No jasně,“ přikyvoval nadšeně Lukášek. „Proto budeme potřebovat lodního kuchaře. A to bys byla ty, mami. Já budu kormidelník, táta kapitán a ty bys mohla dělat mužstvo. Až bys uvařila oběd, drhla bys paluby.“

„Po ničem jiném netoužím,“ protočila panenky Vanda.

"Maminka nemůže dělat mužstvo, Lukášku," objal ji Josef. "Jen ženstvo."

Pak ji políbil do vlasů a při tom jí sdělil, že má před večeří ještě krátkou pracovní schůzku.

Vanda se mu vytrhla z náručí: "Nojo, běž si, kam chceš!" řekla a zmizela v kuchyni.

Zdroj: pixabay.com

Na Jadran kvůli dvěma týdnům na plachetnici rozhodně nechtěla. Lodě ji nebavily a navíc měla v hlavě úplně jiné myšlenky. Byla zamilovaná do chlapíka, kterého poznala před měsícem na zastávce autobusu. Zatímco její Pepa už jen tloustnul a vlasy mu řídly, takže nosil nalakovanou přehazovačku, aby na firemních poradách zakryl plešaté temeno před svými zaměstnanci, její milenec Robert Rohanský byl elegán s hustou zrzavou kšticí, štíhlou postavou a širokými rameny jako diskobolos. A navíc básník…

„Ticho je tišší než tep tvého srdce… a venku mží. Lehce tebou mží,“ opakovala si s něhou  básničku, kterou před chvílí objevila v mobilu. Povzdechla. Co měla na milencovu zprávu odpovědět? Že musí podlít telecí v troubě a uklidit nádobí? Že se musí učit s Lukáškem do školy? Že dneska za Robertem nikam nemůže?

„Mami, viď že na tu loď pojedeme?“ ozval se jí za zády Lukášek. „Kdybys opravdu chtěla, svěřili bychom ti pirátskou vlajku,“ připustil neochotně a dodal: „Vždycky bys ji vytáhla na stožár, kdybychom chtěli někoho přepadnout.“

"Hmmmmm," vydala ze sebe. Moc nevnímala, protože právě jí pípla v mobilu další esemeska. Bezděky přitiskla  na prsa barevný dřevěný náhrdelník, který od milence nedávno dostala a blaženě se usmála. Robertovy zprávičky byly pro ni rozptýlením, jaké s Josefem nikdy nepoznala. Navíc po několikaletém manželství už si připadala jako inventář domácnosti. Josef jí připadal pořád nervózní. Jakmile vešel do dveří, místo pozdravu Vandu zpražil kvůli nějaké hlouposti. Ať už to byly rozházené boty v předsíni, Lukáškovy hračky v obýváku, obráceně se rolující toaletní papír na záchodě, chybějící víno v lednici či nedostatek francovky v lékárničce. Ať se Vanda snažila sebevíc, vždycky bylo špatně něco, kvůli čemu Josef vybuchl. Jak mohla nepodlehnout milostným vzkazům jako tomu, co právě od Roberta dorazil:

„Chci zase padat do tvého horkého jarního deště a topit se v něm. Co děláš dnes večer?“

„Píšu s Lukášem úkoly do školy,“ vyťukala do telefonu. Pak vysvětlovala synkovi koloběh vody, jak vznikají mraky a proč při bouřce hřmí. Při tom si vůbec nevšimla, že brambory na plotně se už dávno divoce vaří. Voda z hrnce přetekla a rozlila se po sporáku.

„Ježkovy voči,“ zděsila se Vanda. S hadrem v jedné ruce a s mobilem v druhé slévala brambory k večeři. A do toho nedočkavě otvírala další esemesku: „Nemáš psát úkoly. Jen kontrolovat, ty hebce horká na vrcholu mého jazyka.“

Při čtení milencovy zprávy Vanda cítila, jak se jí v břiše rozlévá slastné teplo. Co by si tak vymyslela, aby za Robertem mohla jet? Nic ji nenapadalo.

„Na krku mám korále od tebe. Teď zčervenaly vzrušením nad tvou neřestnou zprávou,“ zavtipkovala Vanda do mobilu, těsně před tím, než v zámku zarachotily klíče.

„To se jen do nich nahrne krev jako do špice mého penisu pokaždé, když na tebe myslím,“ četla okamžitou reakci. Vyvalila oči a okamžitě všechny milostné esemesky vymazala.


....pokračování je na vás níže v komentářích