24. srpna 2020

Za všechno může SMRT (Raymond 1) - napsala Anna Vocelová


Čtvrtek, 10. května 1888, Kladno.
Smrt. Zatímco míry a váhy právě narozeného Antonína Reimanna zaznamenány nebyly, jeho tarotová životní karta Smrt začala pomalu, ale jistě úřadovat.
„Tvůj život bude jedna velká změna. Nikdy nebudeš mít problém se osvobodit od toho, co ti bude na obtíž.“ šeptal mu shrbený Smrťák do kolébky. „Někdy holt budeš muset nemilosrdně kosit, co ti bude stát v cestě, abys mohl posléze sklízet plody své práce. Možná to bude bolet, ale bude to stát za to, uvidíš.“

A jak pravil, tak se stalo. Život Antonína Reimanna, později Raymonda, byl plný kotrmelců, převlečených kabátů, ale také nových objevů, inovativních myšlenek a profesního ocenění. Kdo by to byl řekl, že ten bídák, který ve dvaadvaceti letech uprchl s uloupenými penězi z Československa do Ameriky, se za pár let bude podílet na stavbě jednoho z prvních newyorských mrakodrapů…
„Účel světí prostředky“, našeptávala mu Smrt průběžně celý život. „Parťák se ze zrady oklepe a ty se budeš konečně hřát v přízni mocných,“ pokračoval ve chvíli, kdy si Raymond za zády svého partnera založil v Tokiu vlastní ateliér.
Výklad karty: Smrt ukazuje kostlivce s kosou.
Navzdory obavám není tato karta předzvěstí
fyzické smrti, ale je především symbolem
 životní změny.
Staré odchází, aby uvolnilo cestu novému.
„Nebuď měkkej, vděk ti na výsluní nepomůže.“
Jakékoli výčitky šly stranou. Chtěl-li udávat ráz architektury, musel tak učinit sám. Spojením modernismu, funkcionalismu, kubismu i art deca se mu dařilo nejen šokovat, ale i dokázat, že trendy v Zemi vycházejícího slunce bude udávat on, ne nějaký starý Wright.

„Tvůj život bude jedna velká změna.“ problesklo mu opět hlavou koncem druhé světové války, když pomáhal Američanům s plánováním bombardování svého dřívějšího chlebodárce. Jako by tušil, že mu to za pár let přinese užitek. Tam, kde nezůstal kámen na kameni, začal závěrem čtyřicátých let realizovat své nové projekty a podílet se na poválečné obnově země.
Stal se tak jedním ze zakladatelů moderní japonské architektury. Jeho rukopis se v polovině padesátých let nesmazatelně otiskl například do podoby koncertního centra Gunma Takasaki v Tokiu. Tradiční japonské stavební prvky se zde snoubí s důmyslně tvarovanými betonovými bloky, ostré hrany kontrastují s klenutými liniemi, abstraktní poetické malby vytváří nevídaný efekt, který podtrhuje opona utkaná dle Raymondova návrhu. Jakmile však začala šedá kůra betonová nasávat do svých pórů tóny smyčcového kvarteta, on už neúnavně pracoval na dalších pokrokových projektech po celém Japonsku.

To opustil až v pětaosmdesáti letech, kdy se natrvalo se svou ženou Noemi přestěhoval do Spojených států.
Ze zasloužilého odpočinku na terase v malém pensylvánském městečku Langhorne ho 21. listopadu 1976 vytrhl neznámý hlas. „Antoníne, právě nastala vhodná doba, abys dokončil vše, co máš rozdělané. Co nevidět pocítíš potřebu stáhnout se z dosahu ostatních.“ pravil zčistajasna.
„Svou bojovností ses stal inspirací pro mnohé následovníky, které jsi motivoval k objevování nových cest. Teď nazrál čas, aby ses konečně pohroužil sám do sebe a začal objevovat své další vnitřní světy.“ pokračoval Smrťák.
„Ať jsi, kdo jsi, nech mě rozjímat.“ bránil se Raymond. „Chci v klidu dopít kávu, ne se tady s někým vybavovat!“
Usrkl z šálku, zadíval se na západ slunce a navždy usnul… Sám se svými myšlenkami… Smrt začala pomalu, ale jistě úřadovat.




Píšeme příběhy o slavném českém architektovi Antonínu Raymondovi, k čemuž nás inspiroval při besedě na zámku Loučeň architekt a herec David Vávra.


Žádné komentáře:

Okomentovat