Cizí párty - napsala Lucie Slabyhoudová

V této zvláštní a uspěchané době si připadám jako nezvaný host.  A občas se ptám proč? Jak jsem se tu ocitla? 

Mám pocit, že jsem návštěvník velké party, kde se všichni důvěrně znají. Znají kapelu a muziku, na kterou tančí, výborně se baví a já jen chodím mezi nimi a nikdo si mě nevšímá. Nemám si s nikým z těch lidí co říct a jen koukám a přemýšlím, jestli už můžu jít domů. Ale co vlastně znamená jít domů? Ani doma se před očekáváním okolí neschovám.
Z jakého důvodu mají všichni potřebu ostatní hodnotit převážně podle jejich vzhledu, počtu sledujících na Instagramu nebo nul na bankovním účtu. Kdy se k sobě lidé začali chovat nepřátelsky a zmůžou se jen na anonymní hejty na sociálních sítích? Přemýšlím, jaký to má význam a proč jsem součástí toho všeho, ale zároveň nejsem.
Kdy jsme na sebe začali vyvíjet takový tlak v práci? Proč od nás ostatní stále chtějí víc? Člověk se snaží dát do toho vše co může, ale nikdy to nestačí. Nikdy nejsme dost… Nikdy nejsem dost.
A sama sebe se ptám, změní se to vůbec někdy? Mám šanci znovu se nalézt a objevit se na party, kde i já budu všechny znát? Na party, kam mě někdo pozve.

Říkám si, jestli svět ještě někdy zpomalí, nebo touto stále se zvětšující rychlostí jednou narazí. Před pěti lety zastavit dokázal a nepředcházelo tomu nic pěkného. Ale díky tomu jsme si dokázali uvědomit, co je důležité. Jenže jak rychle jsme si to uvědomili, tak rychle jsme zapomněli. 

Možná občas potřebujeme takovou ránu, abychom se zase začali opravdu vnímat.