Tatínek, mistr prokrastinace - napsala Lucie Slabyhoudová

Každé ráno můj tatínek vstává v šest hodin a cvičí, neexistuje, že by vyrazil ven bez pořádného protažení a pár kliků. Poté si dá snídani, vyčistí si zuby a vyrazí do práce. 

Chodí jedině pěšky, protože přece musí splnit počet kroků, který si na svých chytrých hodinkách zadal. Pod dvanáct tisíc kroků denně nejde. 

Když dorazí do kanceláře, vždy poprosí hodnou kolegyni Kačku, která dělá sekretářku u jeho ředitele, o kávu. A tím začne pracovní den. 

Úkolů má nad hlavu, ale prokrastinace je silnější. Vždycky se najde něco „důležitějšího“ než právě ty úkoly, které tak hoří. Po osmi hodinách a další třech kávách zjistí, že vlastně nic nestihl. 

Maminka mu volá, jestli už půjde domů, na to on odvětí:

„No, v žádným případě, víš, kolik toho tady ještě mám?“ Když kolem šesté hodiny dorazí pěšky domů, jde si lehnout, protože je velmi unavený. V devět hodin večer vstane, popřeje mamince dobrou noc a jde si sednout k počítači, kde do noci pracuje.

Rozálka jde do kina - napsala Lucie Slabyhoudová

Jupí, jedu do kina! Doufám, že se mi ten film bude líbit. Teta říkala, že to bude o nějakém kouzelném zábavním parku. Tak jsem zvědavá, co za kouzla uvidím. Jen doufám, že tam nebude moc písmenek, protože ještě neumím číst. 

Když pro mě Lucka přijela, hned jsem naskočila do autosedačky, přikurtovat a jedem! 

Kino je obrovské, krásné červené sedačky a tolik místa na nohy. Dostala jsem popkáč a džus. 

Místa máme někde uprostřed. 

Vedle mě sedí holčička, určitě je starší než já, vypadá, že už chodí do školy. Celý film mi vysvětluje věci, kterým úplně nerozumím, jsem moc ráda. 

Nevím, proč to tetě vadí a říká o ní, že je užvaněná chytroprdka. 

Vždyť má swag - napsali Barbora Tajčová, Lucie Slabyhoudová a Samuel Kocanda,

Vlak vyjíždí ze zastávky a v kupé je stále cítit vůně mladé slečny v crop topu, která vystoupila.

„To je dneska móda,“ řekne starší paní s holí.
„Co vám vadí, babi?“ prohlásí mladík ve vytahané mikině a Air Force 1 na nohách.
„Té děvence mohou nastydnout ledviny.“
„Vždyť má swag.“
„Nenadávej mi, holomku! Já jsem celý život dřela, tak mi tu nějakej mladej smrad nebude nic říkat.“
„Put the fries to the bag, babi to se dneska nosí,“ vysvětlí a nandá si sluchátka.
„To je dneska mládež!“
Mladík prohlásí, „get a life“ a raději odejde do vedlejšího kupé.

Cizí párty - napsala Lucie Slabyhoudová

V této zvláštní a uspěchané době si připadám jako nezvaný host.  A občas se ptám proč? Jak jsem se tu ocitla? 

Mám pocit, že jsem návštěvník velké party, kde se všichni důvěrně znají. Znají kapelu a muziku, na kterou tančí, výborně se baví a já jen chodím mezi nimi a nikdo si mě nevšímá. Nemám si s nikým z těch lidí co říct a jen koukám a přemýšlím, jestli už můžu jít domů. Ale co vlastně znamená jít domů? Ani doma se před očekáváním okolí neschovám.
Z jakého důvodu mají všichni potřebu ostatní hodnotit převážně podle jejich vzhledu, počtu sledujících na Instagramu nebo nul na bankovním účtu. Kdy se k sobě lidé začali chovat nepřátelsky a zmůžou se jen na anonymní hejty na sociálních sítích? Přemýšlím, jaký to má význam a proč jsem součástí toho všeho, ale zároveň nejsem.
Kdy jsme na sebe začali vyvíjet takový tlak v práci? Proč od nás ostatní stále chtějí víc? Člověk se snaží dát do toho vše co může, ale nikdy to nestačí. Nikdy nejsme dost… Nikdy nejsem dost.