Nevím - napsala Andrea Dudaško

"Haló!"
"Haló.... vy na tom stole.... slyšíte mne? Jste vzhůru?" suchý, až robotický hlas bez špetky zájmu se ozýval z mikrofonu. To ji trochu probralo. Hlava jí třeští a pod zády cítí tvrdou desku stolu. Nad sebou vidí jen světla a šedý strop. Nechápavě se rozhlíží po místnosti… obrovská, tmavá, připomíná zasedačku. Uprostřed velikánský stůl, kolem kterého může sedět najednou snad sto lidí. A na něm leží ona. Proč?
Rozhlíží se a hlas z mikrofonu oznamuje: „Dám vám teď čtyři otázky.“
Pomalu si sedá a pořád nic nechápe.

Den D - napsal Honza Smrčka

Je večer.
Slunce se schovalo za obzor. Měl jsem možnost dopřát si ten luxus a vidět, jak se schovalo v oceánu. Den D. Vylodění v Normandii.

Budou to jatka a já jejich součástí. A vůbec nevím proč. Vlastně včera jsem to věděl, ale teď vím jen to, že jsem ještě živý, jsem ve Francii a je chvilku klid. Z hlavy se mi vypařilo úplně všechno. My i oni potřebujeme vyměnit spodní prádlo. Za chvíli to začne nanovo. Možná později. Prosím aspoň o pár minut klidu.

Guacamole si žádá oběti - napsala Saša Petříková Karpenková

Omylem jsem šáhla Amálce do pusy. „Ježiš, promiň, Amálčí!“
„Mami, otoč se víc doleva, tam je linka!“ zakřičel na mě nepřiměřeně nahlas Mikuláš.
Pootočila jsem se a došátrala k lince. Amálka mě vzala za ruku a vložila mi ji do mísy.
„Je prázdná… Amálko, nakrájel Mikuláš tu cibuli?“ zvedla jsem ruce a položila jí je na hlavu. Zavrtěla s ní. „Tak mu ukaž, ať udělá cibuli.“ Slyšela jsem, jak Amálka vytáhla prkýnko a nůž.
„Už krájí?“ zeptala jsem se a hlava pod mýma dlaněma zakývala.

Barbie Barbie Barbie - napsaly Saša Petříková Karpenková a Irena Lahodná

V čekárně kosmetického salonu se uvelebila blondýnka, která jistě byla předlohou Barbie. Vedle ní čeká uklízečka, která poprvé přišla jako klientka. Se svými vráskami je už velmi nedočkavá. Třetí, kdo chce vylepšit, zrovinka mizí za dveřmi. Ty dvě se na sebe podívaly. Byl to totiž chlap.

Barbie se usmála: „Teda, ten je milej.“
„Buzík.“
„Cooo?“
„Béčko.“
„To byste ale neměla, takhle se jim neřiká.“
„Bukvice.“
„Je to prostě kluk, kterej chce bejt hezkej. Jako potřeba já. Potřebuju prsa.“
„Buzerant.“
„Hm. Kolik těch slov ještě máte?“

Kde to jsem? - napsal Jan Smrčka

Vzbudím se na tvrdé posteli, otevřu oči do mlhavého rána a nemůžu si vybavit, kde to jsem, ani co je za den... Něco mně donutilo rychle vstát.
Projdu dveřmi a podívám se do chodby. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Nikde nikdo. Dodám si odvahy. Půjdu do prava. Tahle chodba je kratší. V dálce slyším nějakou přiblblou hudbu. V chodbě se moc nesvítí. Je taková ponurá, odpudivá. Chodba levného amerického hotelu. 

Najednou se vedle mně otevřou dveře. Instinktivně sáhnu po pistoli, mířím a pálím. Trefa.

Návrat z ráje s teroristou za zády - napsala Vanda Carmel

Všichni pasažéři jsou již na palubě a pohodlně se usazují do svých sedaček. Zbývá nám pár minut do startu, když tu nečekaně kapitán něco oznámí. Já s kamarádkou Ninou nerozumíme francouzsky ani slovo.
Spolucestující se začínají vyděšeně dívat kolem sebe. Letušky a stewardi blednou. Začínají se připravovat na mimořádnou situaci. Za několik okamžiků vráží zadními dveřmi do letadla ozbrojené komando, které mezi sebou táhne, za kožený opasek, potetovaného mladíka tmavší pleti.

Děkujeme, ó Césare - napsal Jan Smrčka

„Quomodo ausus es?!“ (Jak ses opovážil?!)

Sedím v sedadle vznášedla času. Splnil jsem misi a vracím se domů. Naproti mně sedí Julius César a protestuje.
„Jak si to dovolujete?!" 

Má nádhernou latinu. Vždycky se divím, jak si ji dokázal uchovat během časů a půtek, které prožil. Dívám se mu do očí a jsem překvapen. Trochu nevím, jestli jím, sebou nebo situací. Blížíme se našemu datu a on nám vysvětluje, o co přijde, když dnes nepřijde do senátu. V Římě začíná svátek Id, on má být zavražděn, vlastně už má být mrtev a rozčiluje se, že to nestihne.

V doupěti - napsala Tereza Auderová

Králičice si večer stěžovala Králíkovi. „Hele, Králíku, já mám pocit, že letošní vrh, byl takový slabý.“
Králík se napřímil v křesle a pohlédl na Králičici: „Jak to myslíš?“
„No, přijde mi, že pět je málo.“
„To bohatě stačí,“ odvětil Králík.
„Já bych chtěla aspoň deset,“ posteskla si Králičice.
Králík jako muž činu, nic neřekl a konal ke spokojenosti Králičice.

Zdolání věže - napsala Miriam Speváková

“Dýchej, nedívej se dolů a dýchej,” říkám si pro sebe, zatímco napínám všechny svaly. Prsty již necítím, jak silně svírám síť, po které šplhám. 

Když mi bylo dvanáct let, rozhodli jsme se v rámci školy v přírodě se třídou navštívit lanové centrum. Nepatřím mezi atleticky nejnadanější, takže mi můžete věřit, když vám povím, že to byl děs. Moji přátelé s chutí šplhali po lanech a skákali v korunách stromů, ale já jsem celý den nedokázala vylézt ani na ty údajně nejlehčí úseky. 

Když nám instruktorka sdělila, že nás čeká už poslední část do konce naší návštěvy, přikázala jsem si: „Tohle už musím zvládnout.”  

A tak jsem si oblékla postroj, nasadila helmu a pohlédla na dvanáct metrů vysoký vrchol dřevěné věže, kterou jsem se rozhodla pokořit. 

Australská havěť a létající doktor - napsal Jan Smrčka

Kalhoty jsem měl zastrčené do ponožek, košili se zapnutými rukávy a oči otevřené. Hadi, brouci a bůhví co dalšího, co člověka může v Austrálii připravit o život. Pořídil jsem si také speciální lůžko a spacák, kam ta havěť mohla těžko vlézt.


Tahle opatření mi umožňovala jezdit a pohybovat se pustinou a přespávat i mimo kempy. Ale ani kemp nebyla jistota, že se mi nic nestane. Mělo to výhodu jen v tom, že lidi a s nimi záchrana byli blíž.

Austrálie je fajn, když ji pochopíte. Lidé jsou odkázáni sami na sebe. Kromě měst, kterých není mnoho, žijí v dost drsném prostředí. Brzy jsem to pochopil. 

Vyrazil jsem se třeba projít lesem. Jehličí je nezvykle velké a je ho moc. Je to vrstva asi 8 - 15 centimetrů vysoká. Poskytuje prostor havěti, o které víte, že není přátelská. Přesto jsem si po Austrálii jezdil volný jako pták.

My Evropani jsme zvyklí , že z vesnice do vesnice se dá dojít. Tady je vzdálenost mezi obcemi podobná jako mezi Prahou a Plzní. To nedojdete.

Bidéšiní v moři otázek - napsala Věra Jelínková

Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu je zaplavené lidmi a zavazadly. V moři těl jedné z nejlidnatějších zemí světa se nechávám unášet proudy pasažérů a pomalu mi dochází, že právě tady – ve stísnění, hluku a blízkosti cizích těl – lze nejsnáze nahmatat tep bangladéšské společnosti. 

Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky.

I svoboda má své hranice - napsal Jan Smrčka

Balónový festival v Chateau d’Oex

Být balonářem za totáče bylo něco jako být disidentem. Byli jsme stále pod dohledem a pohybovali jsme se minovém poli zákazů, příkazů, důkazů úkazů a nákazů. Občas jsme si mohli spolu s Vernem říct to pověstné: Lâchez tout! - Pusťte vše! 

Okovy s balónem ve vzduchu povolily, my jsme stoupali a stoupali a cítili tu svobodu. To se dnes nedá už koupit. To jsme si museli zasloužit.

Rozálka jde do kina - napsala Lucie Slabyhoudová

Jupí, jedu do kina! Doufám, že se mi ten film bude líbit. Teta říkala, že to bude o nějakém kouzelném zábavním parku. Tak jsem zvědavá, co za kouzla uvidím. Jen doufám, že tam nebude moc písmenek, protože ještě neumím číst. 

Když pro mě Lucka přijela, hned jsem naskočila do autosedačky, přikurtovat a jedem! 

Kino je obrovské, krásné červené sedačky a tolik místa na nohy. Dostala jsem popkáč a džus. 

Místa máme někde uprostřed. 

Vedle mě sedí holčička, určitě je starší než já, vypadá, že už chodí do školy. Celý film mi vysvětluje věci, kterým úplně nerozumím, jsem moc ráda. 

Nevím, proč to tetě vadí a říká o ní, že je užvaněná chytroprdka. 

Alkoholik - napsala Monika Jurášová

Už půl roku mi je osmnáct. Stojím v průjezdu pochmurné budovy v ohybu Apolinářské uličky, v ruce rozpačitě žmoulám první jarní tulipány a hledám - venerologie to nebude, uf, záchytka taky ne, je to tady vpravo. Oprýskaný telefon a nic. Setkání s mým soudruhem vedoucím se nekoná, odešel na víkend domů. Oddechnu si, povinnost jsem splnila.
Telefon na mém pracovním stole opakovaně vyzvání. 

Potkáváme se na jeho pochůzkách v kavárně Kriváň nebo v Evropě. Povídáme si, poslouchám jeho barevné příběhy, pozoruju jeho zvyky - vykouřit nekonečné množství cigaret, vypít spoustu šálků kafe, nestěžovat si, vytrvat až do konce, zvládnout tenhle obří průšvih.

Vítěz - napsala Edita Dvořáková

„Kolikrát do mě ještě praští, než budu podle něj hotový. Au, auu,“ naříká kus podlouhlého kovu, právě vytažený z náručí ohně, kterému střídavě přilétá jedna rána zprava, další zleva.
„Síla roste z bolesti,“ řekne kladivo. „Nejsi první, ani poslední. Podívej, kolik tvých bratrů jsem už ukoval a jak budeš krásný.“
„A budeš taky vyhrávat bitvy!“ přitaká kovadlina.

Budoucí meč se nechá ukonejšit o smyslu své existence. Je dokonce hrdý. 

O několik měsíců později leží v blátě vedle mrtvého templáře a padají na něj kapky deště. „Jak dlouho tady ještě budu, než mě někdo najde?“ 

V odpověď mu nepřijde nic než sténání dosud umírajících bojovníků a vrzání lesa, které se nese větrem.  

Okno - napsala Barbora Bilišňanská

Marek se probudí ve své posteli a má pocit, že je něco jinak. Zírá na budík na nočním stolku, dělá to každé ráno. Čísla na něm ukazují 9:45. 

Nerozumí. 

Pokouší se vzpomenout, proč na budík hleděl včera. 

Koukne se směrem k oknu, vstane a vytáhne žaluzie. Je už světlo a venku vidí souseda, jak se zašívá za garáží a pozoruje Zdenu odnaproti. Ta práší koberečky v bílém obtáhlém triku. Má už sice pár kil nadváhu, ale její tělo je souměrné a prsa krásně tvarovaná a stále pevná. Vždy byl na ni příjemný pohled. Pavla v tomto chápal. Ale Marek neměl potřebu se při jejím pozorování plížit jako zloděj. Ovšem soused je chlípné prase.

Adélčin tajomný Lojzík - napsala Zuzana Bohunská

„Čo bude na večeru?“ pýta sa čtyřletá Adélka.
„To sa pýtaš ty alebo Lojzík?“ usmívá se mama.
„Lojzík dnes nebude večerať. Bolí ho bruško.“ 

Adelka sa nakloní k prázdnej stoličke a potichu zašepká: „Lojzíku, nieže nás prezradíš. Tatino by sa hneval na dedka, že nám kúpil zmrzlinu. Musíš zjesť aspoň niečo.“
„Na večeru sú palacinky,“ ozve sa z kuchyne. 

Pri prestretom stôle všetkým chutí. Aj Lojzíkovi. Palacinky miznú z jeho taniera jedna za druhou.
„Uf, praskne mi bruško,“ zašveholí Adelka.
„A čuduješ sa? Veď si zjedla Lojzíkovi celú večeru,“ hovorí jej otecko.
No, Lojzíkovi to nevadí. Ani sa nemračí, ani nehnevá. Je predsa Adelkin najlepší neviditeľný priateľ.

Myšky a kocour - napsala Natálie Hovorková

V malém domečku, v ještě menší díře bydlela myší rodinka. Maminka, tatínek a 4 jejich děti.
Maminka myšáčkům před spaním vypráví pohádky a přes den se myšáčci učí, jak se správně chovat, o myším životě a kdy v čem si dávat pozor. 

Tatínek je vždy po lekci poučuje: „Děti, hlavně se pořádně rozhlížejte, když půjdete ven. Mohli byste narazit na kocoura. Pokud vás chytí, už není úniku.“ 

Jak to ale bývá, ne všechny myšky poslouchaly. Dva myšáčci byli vzorní žáci, další dva honili lelky a radši by si hráli.

Paní Bačová - napsala Helena Lukášová

Jednou z mých prvních hraček byla gumová ovečka. 

I říkanky o ovečkách jsem měla jako maličká ráda, a tak jsem k těmto poslušným mírumilovným zvířátkům časem přilnula natolik, že s ptáčky patří k mým nejmilovanějším.

Touha spatřit stado oveček i si je pohladit ve mně rostla natolik, že jednou jsem se rozhodla splnit si svůj cíl. Našetřila jsem na týden dovolené na Slovensku, koupila si fotoaparát, a s pořádnými botami se vydala za svým snem.

Malířské plátno - napsal Bohumil Fiala

Rodiče koupili k narozeninám své nejmladší dceři malířské náčiní. Štětce, tempery a to nejkvalitnější plátno. Děvčátko nechápalo, jak drahý dárek dostalo. Bylo příliš malé, svět byl pro něj stále čistý a bez nálepek. Jako u všech dětí.