„Mami, otoč se víc doleva, tam je linka!“ zakřičel na mě nepřiměřeně nahlas Mikuláš.
Pootočila jsem se a došátrala k lince. Amálka mě vzala za ruku a vložila mi ji do mísy.
„Je prázdná… Amálko, nakrájel Mikuláš tu cibuli?“ zvedla jsem ruce a položila jí je na hlavu. Zavrtěla s ní. „Tak mu ukaž, ať udělá cibuli.“ Slyšela jsem, jak Amálka vytáhla prkýnko a nůž.
„Už krájí?“ zeptala jsem se a hlava pod mýma dlaněma zakývala.
„Mami!“ zakřičel Mikuláš. „Jak malý to má bejt?“ Ukázala jsem co nejmenší mezírku mezu ukazováčkem a palcem.
„Ehhh…“ zazněla hlučná odpověď.
Otočila jsem se směrem, odkud se Mikuldův hlas ozval, položila jsem prst na ústa a levou rukou jsem naznačila, jako bych mezi palcem a ostatními prsty cosi zmáčkla. Pochopil, že má trošku ztlumit. Do sluchátek mu hrála hlasitá hudba, aby mě nemohl slyšet, ale zato měl možnost mluvit a domlouvat se s Amálkou pohledy, zatímco ona musela mlčet. A já byla zvolena za slepou a po kuchyni jsem tápala se šátkem na očích. Děti někdy vymýšlejí, jak se při vaření zabavit, takže občas vaříme jako hluchej, němej a slepej a vždycky si říkáme, že ještě potřebudejem čtvrtého do party, což by samosebou mohl být tatínek, ale ten by se musel zhostit té nejblbější role. Blbej. Takže ho necháváme být, protože je nám ho líto.
Každé hospodyňce, která hledá nové, originální recepty, bych mohla doporučit zejména tuto originální složku vaření – být slepá, nebo hluchá, nebo němá. Nebo blblá. Vaření pak získá úplně jiný rozměr, a samozřejmě také úplně jiný časový horizont.
Když Mikuláš dopodrobna rozkrájel cibulku na cimpr campr a Amálka oloupala avokádo, bylo mým úkolem míchat.
„Mami,“ zkusil tišeji Mikuláš, „už to je v míse, Ami ti tam dala avokádo.“
Šlápla jsem Amálce na nohu – „ježiš, promiň, Amálčí!“ – opatrně vložila ruce do porcelánu a nahmatala zelenou mastnou vůni avokáda. Miku mi na ruce nasypal cibuli a zase začínal křičet: „Amálko, tak teď uděláš ten česnek, jo? Já jsem se cibulí zasmradil už dost.“
Zaslechla jsem, jak Amálka otevřela lednici, a vnořila jsem prsty do těla plodu. Začala jsem hníst, mačkat, trýznit a drtit avokádový sliz, prolézal mi mezi prsty jako slimáci a cibulkové hrudečky mě parfémovaly. Byl to humus. Guacamole si žádá oběti, když je člověk slepý, a tak se nerozmatlává vidličkou, nýbrž prsty.
Amálka na mě poklepala a Mikuláš zařval: „Amálka si jakože mne ruce, asi se tě ptá, jestli je máš umytý!“
„Jó!“ hlásím pro Amálku a ostetntativně přikyvuji pro Mikuláše.
„Co jé??“ zvolal syn.
„Co, co je?“ ptám se a pohazuji tázavě hlavou směrem k Mikulášovi.
„Amálka do mě šťouchá!“ odpovídá příliš nahlas.
„Co do něj šťoucháš?“
Amálka si němě povzdechla. Opět lednice. Slyším rachotivé vysouvání zeleninové přihrádky.
„Ahá, Miku, Amálka ti asi podává rajčata, ne?“ a protože jsem si uvědomila, že mě neslyší, zamáchala jsem zelenou žabí tlapou přibližně tím směrem.
„Mami, nedělej to, padá ti to!“ zvolal němej.
A hluchej mu povídá: „Ty přece nemluvíš!“
Slepej se podíval na podlahu a dřív, než stihl zareagovat, přiběhl Lucky a šťastně zelenou hroudu zblajzl. Guacamole si žádá oběti.
Otočila jsem se směrem, odkud se Mikuldův hlas ozval, položila jsem prst na ústa a levou rukou jsem naznačila, jako bych mezi palcem a ostatními prsty cosi zmáčkla. Pochopil, že má trošku ztlumit. Do sluchátek mu hrála hlasitá hudba, aby mě nemohl slyšet, ale zato měl možnost mluvit a domlouvat se s Amálkou pohledy, zatímco ona musela mlčet. A já byla zvolena za slepou a po kuchyni jsem tápala se šátkem na očích. Děti někdy vymýšlejí, jak se při vaření zabavit, takže občas vaříme jako hluchej, němej a slepej a vždycky si říkáme, že ještě potřebudejem čtvrtého do party, což by samosebou mohl být tatínek, ale ten by se musel zhostit té nejblbější role. Blbej. Takže ho necháváme být, protože je nám ho líto.
Každé hospodyňce, která hledá nové, originální recepty, bych mohla doporučit zejména tuto originální složku vaření – být slepá, nebo hluchá, nebo němá. Nebo blblá. Vaření pak získá úplně jiný rozměr, a samozřejmě také úplně jiný časový horizont.
Když Mikuláš dopodrobna rozkrájel cibulku na cimpr campr a Amálka oloupala avokádo, bylo mým úkolem míchat.
„Mami,“ zkusil tišeji Mikuláš, „už to je v míse, Ami ti tam dala avokádo.“
Šlápla jsem Amálce na nohu – „ježiš, promiň, Amálčí!“ – opatrně vložila ruce do porcelánu a nahmatala zelenou mastnou vůni avokáda. Miku mi na ruce nasypal cibuli a zase začínal křičet: „Amálko, tak teď uděláš ten česnek, jo? Já jsem se cibulí zasmradil už dost.“
Zaslechla jsem, jak Amálka otevřela lednici, a vnořila jsem prsty do těla plodu. Začala jsem hníst, mačkat, trýznit a drtit avokádový sliz, prolézal mi mezi prsty jako slimáci a cibulkové hrudečky mě parfémovaly. Byl to humus. Guacamole si žádá oběti, když je člověk slepý, a tak se nerozmatlává vidličkou, nýbrž prsty.
Amálka na mě poklepala a Mikuláš zařval: „Amálka si jakože mne ruce, asi se tě ptá, jestli je máš umytý!“
„Jó!“ hlásím pro Amálku a ostetntativně přikyvuji pro Mikuláše.
„Co jé??“ zvolal syn.
„Co, co je?“ ptám se a pohazuji tázavě hlavou směrem k Mikulášovi.
„Amálka do mě šťouchá!“ odpovídá příliš nahlas.
„Co do něj šťoucháš?“
Amálka si němě povzdechla. Opět lednice. Slyším rachotivé vysouvání zeleninové přihrádky.
„Ahá, Miku, Amálka ti asi podává rajčata, ne?“ a protože jsem si uvědomila, že mě neslyší, zamáchala jsem zelenou žabí tlapou přibližně tím směrem.
„Mami, nedělej to, padá ti to!“ zvolal němej.
A hluchej mu povídá: „Ty přece nemluvíš!“
Slepej se podíval na podlahu a dřív, než stihl zareagovat, přiběhl Lucky a šťastně zelenou hroudu zblajzl. Guacamole si žádá oběti.
