„Špagety,“ navrhuji nesměle.
„Nepřichází v úvahu!“ odpoví.
„Co tedy karbanátek s kaší?“ navrhuje nesměle manželka.
„Nuda.“
„… tak si to navrhni ty, když všechno neguješ.“
„Dáme si to, co jí většina.“
„Guláš?“
„Ne, většina světa.“
„A co to je?“
„Nějakou ‚asii‘.“
„Dobře, ale bez omáčky ze shnilých ryb a nepálivé,“ zkoušíme se ženou smlouvat.
„Nechte to na mě. Vám to udělám pro ‚bělochy‘. Sám si to trochu okořením.“
Zatímco čekáme u stolu na terase, z kuchyně doléhají zvuky vaření. Pak ticho. Ale není to technologická přestávka – třeba čekání na rýži nebo pražení buráků.
Ticho přeruší zvuky padajícího nádobí. Tříštění skla ohlašuje cosi neblahého.
Běžíme dovnitř. Tam se syn s napřaženýma rukama jako oslepený Jan Lucemburský nebo Jan Žižka motá po kuchyni.
„Co je?“ ptáme se.
„Au.“
„Co je?“
„No, řezal jsem papričky Carolina Reaper a v půlce musel na záchod,“ říká obrácen do směru, odkud vycítil naše hlasy: „Netušil jsem, že si člověk musí mýt ruce i před potřebou. Celý rozkrok mám v jednom ohni.“
„To přejde, co ale ty oči?“
„Z toho pekla mezi nohama mi vyhrkly slzy. Chtěl jsem si utřít oči a jen jsem si to zhoršil. Nevidím. Pálí to.“
„Počkej, a co ti kape z trenek? Něco hnědého, snad to není to?…“
„Ne. Jak víš, mlíko hasí pálivé. Chtěl jsem si tam chrstnout jogurt. Jenže poslepu jsem vzal čokoládový…“
„Zkus to vydržet. Oči máš už pěkně sešikmené. I do hněda jsi. Jako většina světa.“
Zadání:
Spisovatel vrací úder: vzpomeňte si na někoho, kdo vás v životě pěkně štve, a v příběhu mu to pořádně nandejte.
„Co je?“ ptáme se.
„Au.“
„Co je?“
„No, řezal jsem papričky Carolina Reaper a v půlce musel na záchod,“ říká obrácen do směru, odkud vycítil naše hlasy: „Netušil jsem, že si člověk musí mýt ruce i před potřebou. Celý rozkrok mám v jednom ohni.“
„To přejde, co ale ty oči?“
„Z toho pekla mezi nohama mi vyhrkly slzy. Chtěl jsem si utřít oči a jen jsem si to zhoršil. Nevidím. Pálí to.“
„Počkej, a co ti kape z trenek? Něco hnědého, snad to není to?…“
„Ne. Jak víš, mlíko hasí pálivé. Chtěl jsem si tam chrstnout jogurt. Jenže poslepu jsem vzal čokoládový…“
„Zkus to vydržet. Oči máš už pěkně sešikmené. I do hněda jsi. Jako většina světa.“
Zadání:
Spisovatel vrací úder: vzpomeňte si na někoho, kdo vás v životě pěkně štve, a v příběhu mu to pořádně nandejte.
