Živel Lustig a jeho žákyně Dana - napsal Jaroslav Valach

Čtenářský deník účastníka kurzu „Psaní podle živla Lustiga“ 

Čtu knížku Dany Emingerové „Živel Lustig“ s prvním podtitulem „Jak se píše kniha“ a s druhým podtitulem „aneb Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času“, kterou mi autorka darovala i věnovala zároveň. 

Knížku už nejde koupit – je beznadějně rozebraná, a tak ji řízením příznivé náhody pro mě „vykoupila z otroctví“ v antikvariátu. 

V rukách držím vzácnost posichrovanou tuplovaným věnováním. Na rozdíl od relikvií s ní nezacházím jako se svatým ostatkem: lezou z ní oslí uši, je plná poznámek a podtrhání.

Dopis mladšímu já - napsal Jaroslav Valach

Milé já, model 1983,
Neuhodneš, kdo Ti píše. Ty jsi já před čtyřiceti lety, já jsem budoucí Ty. Zůstaňme u tykání i přes dvougenerační rozdíl, vztahy jsou beztak složité – jsem Ti povinován úctou k předkům, ale ve svém čase jsem o mnoho starší než Ty ve svém. Můj dopis bude plný kázání a čtení levitů, smiř se s tím.
Abych dokázal, že jsem Tebou, odhalím, co jiný nemůže vědět: nedávno jsi ztratil občanku. Vrtá Ti hlavou, kde je. Zapadla Ti do gauče při návštěvě u tety. Objeví se za deset let při stěhování.
Jde mi o vlastní kůži, když Ti píšu, abych Tě chránil před chybami. Rada první: vyvaruj se dospělosti, toho krunýře převzatých mínění a hotových názorů zkostnatělých do nezměnitelnosti. A druhá rada: neschovávej se doma, exponuj se pestrostí světa. Neboj se umazat životem. Zakopat své hřivny, nedělat nic je horší než dělat chyby! Nechovej se, jako bys tu měl být věčně a všechno mohlo počkat. Stále se ptej: „Žiju dost?“, „Je mě dost?“

Dnes vaří syn - napsal Jaroslav Valach

„Co bude k večeři?“ vykopává syn každodenním konverzačním otvírákem.
„Špagety,“ navrhuji nesměle.
„Nepřichází v úvahu!“ odpoví.
„Co tedy karbanátek s kaší?“ navrhuje nesměle manželka.
„Nuda.“
„… tak si to navrhni ty, když všechno neguješ.“
„Dáme si to, co jí většina.“
„Guláš?“
„Ne, většina světa.“
„A co to je?“
„Nějakou ‚asii‘.“
„Dobře, ale bez omáčky ze shnilých ryb a nepálivé,“ zkoušíme se ženou smlouvat.
„Nechte to na mě. Vám to udělám pro ‚bělochy‘. Sám si to trochu okořením.“

Psaní je milostný dopis adresovaný světu - napsal Jaroslav Valach

Jak v sobě vyvolat to rozechvění nahlédnutou nesamozřejmostí toho, že jsme, 

a naopak hrůznou snadností, s jakou něco nebo vše může nebýt? 

Milý Arnošte,
snad Tě můj dopis vlivem poťouchlé kosmické ironie nezastihl na Valhalle nebo v Hádu či jiných koutech nebí, na která nevěříme. 

V kruzích, kde se pohybuji, je Tvá přítomnost hutná, až mi to dovoluje říct, že Tvé myšlení znám, ačkoliv jsem nečetl žádnou ze Tvých knih.
Navzdory těmto arogantním předpokladům obeznámenosti jsou tu stránky Tvého života, na které bych se rád vyptal podrobněji: týkají se psaní a ženských. Oba jsme obojím posedlí, jen s propastným odstupem virtuozity – kde bych bral odvahu porovnávat naše úrovně hry a konečný úspěch?
Myslím, že ty dvě disciplíny, ty dva vědní obory spolu hluboce souvisí. Sázím na definici lásky jako formy vyhrocené pozornosti. Ta je v blízkém příbuzenství se všímavostí. Bez ní nelze zachytit, co jiní přehlédli – a právě to zakládá objevnost beletrie.

Skvrna na okně - napsal Jarda Valach

To vidím tak neostře? 

Ne, na okně je skvrna.
Zkouším dýchnout a kroužit rukávem – nic.
Zkouším mokrý hadřík – nic.
Zkouším krumpáč – raději ne!

Poučení: Na skvrny z druhé strany nic nepomůže.

Příběhy na 7 slov jako převyprávěná přísloví - napsali Jaroslav Valach a Dagmar Kokešová

Říkals, že jsi čahoun, proč podkasané kalhoty?  

… lež má krátké nohy

Umim udělat všechno a dobre snasim hlad.

... devět řemesel, desátá bída

Ucho v ruce, kolikatá to byla cesta? 

… tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Chceš běhat s vlky, ale jenom štěkat?
… kdo chce s vlky býti, musí s nimi víti.

Všichni se chechtají, ale komu to vydrží?
… kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Sedíš doma a čekáš, až někdo napeče.
… bez práce nejsou koláče.

Zápalky - napsal Jaroslav Valach

Tahle je dobrá, škrt. 

Tahle taky. I tahle… Škrt, škrt.
Došly.

Poučení: Zápalky raději neprověřujte.

Musím zrychlit - napsal Jaroslav Valach

Inspirace vtipem: 

Honička v noční ulici. Jeden prchá, druhý ho pronásleduje. 

Když pronásledovatel konečně pronásledovaného doběhne, 

dotkne se jeho ramene a zvolá: „Máš babu — teď honíš ty mě!“

Tyhle podzimní inverze by měli zrušit. Sezóny také, vůbec by mi nechyběly. Třeba to dnešní lezavo. Jenže odpoledne gruntuji na svátky, tak sem musím za Mirkou na návštěvu už ráno. 

Že jsem pro ni ty pomeranče nenechala ve vrátnici! Jenže donést je Mirce až na pokoj prostě musím, pomluvila by mě u holek… 

Kdyby tu měli nějaké značení – prý PAVILON ŠEST - to je jak z Čechova! A z toho šera jde přímo strach. 

Píšou: „zotavení v parkovém prostředí“. Tady se ale otevřený prostor stává pustou prázdnotou... 

Koho se zeptat? Nikde ani živáčka. 

Stromy jako holé kostry. Být vítr, vrzaly by jako skřípající zuby. Na větvích se sráží voda. Kapky padají do hnijícího listí. To uvolňuje odér rozkladu. Co mi připomíná? Ano, vůni přelouhovaného černého čaje. 

Pod stromy husté křoví, hotová skrýš pro nějakého lumpa. 

Kulisy jak z hororu a navrch Dušičky!

Tohle místo nepoznávám. Nepřešla jsem už tu důležitou odbočku? Zatočím a půjdu touhle cestou. Nesnáším parky – strom jako strom, jak se tu má jeden orientovat? 

Ve městě je to snazší, stačí najít roh s prodejnou klobouků, aby člověk věděl, kde je a kam má zahnout.
No a teď se na mě někdo přilepil! 

Balony - názvy a háčky k Honzově příspěvku

V koši jako hříbci
„Ten plamen je skoro tak vysokej jako já!!!“ řvu na Vráťu přes hukot hořáku horkovzdušného balónu. Srdce mi tluče vzrušením. Po tváři se koulí mrznoucí slzy. 

Chudák a pracháč - napsal Jarda Valach

Nemocný chudák strádal, až zemřel,
Rozjařený pracháč mezitím tančil.

Poučení: Je lepší být zdravý a bohatý.

Status projektu: přehodnocení znehodnocení půdních krovů vlivem napadení trámů dřevomorkou - napsal Jarda Valach

Projekt zkoumá, do jaké míry dřevomorka 

poškozuje nosnou funkci trámu v podmínkách půdy 

zaneřáděné holubím trusem. Ukáže-li se, že houba 

nesnižuje pevnost trámu, jen vypadá hnusně, 

postačí dřevo otřít Savem ze žebříku užitím hadříku.

Instrumentace experimentální verifikace degradace trámů dřevomorkou je kruciální etapou projektu záchrany půdních krovů. 

Bez analýzy mikorhýzy hrozí nástup paralýzy v deliveráblech grantu.
To implikuje akutnost periodické extrakce materiálu – ergo pravidelně zametat výtrusy dřevomorky na lopatičku.
Sekvencování DNA z výtrusů micélií je nutné iniciovat po morfologické selekci – paní Kučerová vybere z výtrusů holubí trus, jehož genetická informace je pro intence studie cizopasné houby irelevantní.
Pokud ale laserová interferometrie potvrdí insignifikantní deflekci konstrukce, bude validována premisa hypotézy, že degradace objektu je limitovaná na estetický aspekt. Pak lze od sekvencování vzorků opustit a pro dosažení cílů projektu stačí trámy umýt Savem – to provede Kučerová a doktorand Vomáčka jí podrží žebřík.

Vzpomínky na Kavkaz a léto 1989 - napsal Jarda Valach

Na treku po Kavkaze jsem byl s Tomem a Davem, kolegy z fakulty. Bylo léto 1989. 

Naše dvět hostitelky z tehdejšího Sovětského svazu jsme poznali loni během jejich brigády v Praze. Pozvaly nás do Gruzie a projevily jen skromné přání ohledně dárků, které bychom mohli přivézt: prezervativy a cigarety.

To první souviselo s kulinářskou vášní pro lilky. 

"V neprodyšném obalu přečkají bez povadnutí do jara," odpověděly na můj dotaz, k čemu tolik balení.

Ezop a Krylov - napsal Jaroslav Valach

Ezop se prochází lesem a vyhlíží inspiraci pro bajky. Také Krylov se prochází lesem a hledá, co by mohl literárně zpracovat.
Lvi, medvědi, orli i hovniválové se jim už zdaleka vyhýbají. Nepotřebují být zase vláčeni příběhy s pochybnou moralitou a být pro své domnělé vlastnosti terčem posměchu jiných zvířátek!

Zdravice pro autorské čtení na Dobešce - napsal Jaroslav Valach

Jak na sepsání ucházejícího sdělení oporou o zásady vyučované na kurzech “Psaní podle Lustiga” Dany Emingerové?

Jak beletrie, tak žurnalistika se řídí pravidlem, že nadpisu je nutno věnovat obzvláštní péči: je tím háčkem, co chytí pozornost čtenáře.

Další zásadou volající po popření je rada omezující a vylučující přechodníky beroucí textu dynamiku bezmála stejnou měrou, jakou se to děje užitím slov v pasivním tvaru, což je plně prokázáno, podobně

Svět trpí inflací slov - napsal Jarda Valach

Svět trpí inflací slov. Útočí na nás na každém kroku.
K tomu, co si říkáme s našimi blízkými doma a kolegy v práci, přibývá obrovská záplava dalších slov.
Statistiky dokazují, že dnes už jen málokdo ten příval zesiluje ještě četbou.
Průměrný Američan nečte ani patnáct minut denně.
Čech v průměru něco přes čtvrt hodiny.
Vtěsnat do té čtvrthodinky veškerou domácí knižní produkci znamená, že mezi spisovateli probíhá krvavá, bratrovražedná řež o čtenáře.

20 základních zápletek podle Ronalda B. Tobiase - referát - připravil Jarda Valach

V knize "20 Master Plots and How to Build Them" od Ronalda B. Tobiase uvádí těchto dvacet základních (tzv. „master“) zápletek:

Pátrání (Quest): Hrdina hledá něco, někoho nebo nějaké místo. Ve skutečnosti může hledat sám sebe, přičemž vnější cesta je zrcadlením té vnitřní. Může se k němu připojit společník, který se stará o drobné detaily a jehož nedostatky kontrastují s hrdinovými většími kvalitami. 

Přežití vidoucích - napsal Jaroslav Valach

Je konec devadesátek, všichni můžou všechno, proč by Nela s Milanem nestoupali schodištěm holešovického pavlačového činžáku? Zvlášť, když ve druhém patře tvoří Ríša v garsonce přeměněné na ateliér. Stačí mu výhled do dvora, nepotřebuje nepřímé osvětlení severními okny Akády nad Stromovkou. Někdy Múzy usednou i na starý gauč se skvrnami od barev.
Znají se od první třídy, ale v roli umělce ještě Nela Ríšu neviděla, Milana vídá, nedávno začali spolu chodit. Když Ríša otevře, uvádí své známé do zakouřené místnosti. Ačkoli jsou ve věku, kdy všichni kouří, vypadají zaskočeně.
„To nemáš kvůli rozptýlenému světlu, že ne?“ ptá se Milan a trochu kašle.
„A jo, to mi ušlo,“ říká Ríša a omluvně dodává: „Jsem trochu jako žába, která si nevšimla, že ji začli vařit...“ 

Otevírá okno, kterým s kyslíkem vstupuje i teplý vzduch zářijového odpoledne.

Pomálu štěstí - napsal Jarda Valach

Nojo, tudy chodíme, hlavně se neodchylovat. Tím směrem bývá za plotem fenka, o kterou se lze nezajímat. Když nezatočíme, vyhneme se místům, kde tě jiní psi nutí dělat psí věci: vystát si frontu na značkování sloupku, pokračovat v předhrabané díře za keřem, ponosit předkousané klacky. To všechno znám. Ať se tím těší jiní!
My si většinou vybereme vyvýšené místo stranou a bez zeleně, zato s výhledem. Tam se posadíme. Sedět, vidět a bodovat. K hodnocení a souzení potřebuješ: výhled, přehled, nadhled. Nechat svět, ať se děje bez nás, ale být při tom. To jsou poslední cviky, které nás ještě baví.
Námaha vylézt na naši lavičku odradí část otrapů, jiní jsou vytrvalejší. Přisedá vetřelec, potěšení mizí. Obvykle mu nestačí jen sedět. Chce mluvit. Naruší naše mlčení a chvíli trvá, než pochopí a odejde, neboť družba nebude.
Vedle mluvení sypou. Obvykle mě nelákají ty kousky rohlíků, co po dosednutí z nich padají. Nechutnají mně a holubi mě ruší.

Socmise - napsal Jaroslav Valach

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V menším to platí i pro vzpomínky, které nabývají významu ve světle nové zkušenosti a poznání. Nedá se vyloučit, že tatáž vzpomínka bude za pár let znamenat něco jiného.
Mezi povinnými brigádami, co jsem jako student techniky musel v létě absolvovat, mi přišla nejlákavější, tedy nejméně děsivá, ta, kterou nadepsali: „Provádění zahraničních studentů při pobytu v ČSSR“. 

Lekce z hledání pokladů - napsal Jaroslav Valach

Dějiny pokladů jsou dějinami loupeží. Když kmán ukradne pecen chleba, je zloděj, když král vyplení sousední zemi, proslaví se. To je lekce z kořistné výpravy Švédů za poklady Rudolfínské sbírky. Ukradené je dnes hrdě vystavováno na stěnách galerií Stockholmu jako válečná kořist a skutečnost, že pochází z loupeže, nezpochybňuje legitimitu jeho vlastnění. Takový je běh světa.