K tomu, co si říkáme s našimi blízkými doma a kolegy v práci, přibývá obrovská záplava dalších slov.
Statistiky dokazují, že dnes už jen málokdo ten příval zesiluje ještě četbou.
Průměrný Američan nečte ani patnáct minut denně.
Čech v průměru něco přes čtvrt hodiny.
Vtěsnat do té čtvrthodinky veškerou domácí knižní produkci znamená, že mezi spisovateli probíhá krvavá, bratrovražedná řež o čtenáře.
Byl to, myslím, básník Rilke, kdo se zamýšlel nad nadvýrobou slov a radil začínajícím autorům:
„Můžeš-li jen trochu nepsat, nepiš.“
Dnešní večer je přehlídkou těch, kteří se jeho moudrou radou neřídí.
Vlastně chceme využít příležitosti, abychom poděkovali vám, v hledišti, že nepíšete a příznaky grafomanské diagnózy šetříte pro nás…
Podle odhadu nakladatelů český knižní trh unese sotva sedmdesát spisovatelů.
A podívejte – skoro padesát autorů napsalo jen tuhle naši novou knihu TAJEMSTVÍ ZÁMKU LOUČEŇ.
Co se tedy ukrývá za tou nutkavou potřebou uchylovat se do odlehlého koutku a tam něco smolit?
Někdo miluje ukládat do slov zážitky ze svých cest.
Jiného vzrušují střety lidských vůlí a jako hodinář v roztodivných zápletkách odhaluje jejich mechanismy.
A třeba já píšu proto, abych zjistil, co si vlastně myslím.
Stojím tu před vámi a dochází mi, že to, co nás tady na Dobešce spojuje, není jen tiché bláznovství.
Je to především účast na kurzech Psaní podle Lustiga, které už čtrnáct let vede Dana Emingerová.
Uvolila se k té těžké dřině – kanalizovat proudy amatérských textů, jež z nás vyvěrají, do pevných břehů literární formy.
Výukou kultivovaného projevu a pěstováním dobrého vkusu Dana mírní škody grafomanské nadprodukce.
Knížky, které na Dobešce pravidelně představujeme, zachraňují vás, publikum, před záplavou.
Dana a její lektoři každoročně svádějí naše texty do jakési autorské kaskády – do knih, které, na způsob té vltavské soustavy přehrad, chrání kulturní krajinu před potopou.
Pojďme se tedy dnešní večer projít jako po náplavce spoutané a okrášlené řeky – vydejme se na špacír podél proudu slov.
Původní verze:
Uvoněná i spoutaná energie slov
Svět trpí inflací slov. Ke slovům, které napovídají naši blízcí doma a kolegové v práci, na nás útočí slova na každém kroku – celá záplava slov. Jen blázen by ten příval ještě zesiloval četbou. Pak nepřekvapí, že podle statistik průměrný Američan čte denně sotva čtvrthodinu a průměrný Čech, dědic Komenského, jen o pár minut déle.
Vměstnat do tak malého okna pro četbu veškerou domácí knižní produkcí znamená, že už mezi samotnými spisovateli probíhá krvavá, bratrovražedná řež o čtenáře. Aby ne, když podle odhadů nakladatelů Česko uživí sotva sedmdesát spisovatelů na plný úvazek. Rady starších kolegů proti nadvýrobě slov provází zrání těch mladších odedávna. Nebyl to Rilke, kdo řekl: "Můžeš-li jen trochu nepsat, nepiš."?
Dnešní večer je přehlídkou těch, kteří se touhle moudrou radou neřídili. Vlastně chceme využít příležitost, abychom poděkovali vám, v hledišti, že nepíšete a příznaky grafomanské diagnózy šetříte pro nás…
Co se za nutkavou potřebou uchylovat se do odlehlého koutku a tam něco smolit, skrývá? Proč nám nestačí si vzít jen pruty a jít k řece? Zvlášť když čas strávený na rybách se do života nezapočítává?!
Každého vede ke psaní cesta z jiného výchozího místa. Někdo miluje ukládat do slov zážitky ze svých cest. Jiného vzrušují střety lidských vůlí v zápletkách a na způsob hodináře chce odhalit jejich mechanismy napsáním povídky, která je vlastně vztahovou simulací. Já třeba píšu, abych zjistil, co si vlastně myslím. Ti, kteří to zkusí, brzy odhalí, že psaní není jen záznam myšlenek, ale spíš prostředí, ve kterém se myšlení děje.
Od našich motivací se vrátím zpátky na jeviště Dobešky. Co nás spojuje, není jen tiché bláznovství, ale především účast na kurzech “Psaní podle Lustiga” Dany Emingerové. Ta se uvolila k té těžké dřině – kanalizovat proudy slov, které z nás vyvěrají, do pevných břehů literární formy. Mírnit škody grafomanské nadprodukce na veřejných statcích dobrého vkusu a kultivovaného projevu. Dá se říci, že řada knížek, které jsou zde představovány, zachraňuje vás, publikum, od bleskových povodní, zahlcení četbou amatérských textů. Ty Dana a její další spolupracovníci svádí do jakési “autorské kaskády” knížek, které na způsob té Vltavské chrání kulturní krajinu před potopou.
Zkusme se dnešní večer projít jako po náplavce spoutané a okrášlené řeky – vydat se na špacír podél proudu slov.
Svět trpí inflací slov. Ke slovům, které napovídají naši blízcí doma a kolegové v práci, na nás útočí slova na každém kroku – celá záplava slov. Jen blázen by ten příval ještě zesiloval četbou. Pak nepřekvapí, že podle statistik průměrný Američan čte denně sotva čtvrthodinu a průměrný Čech, dědic Komenského, jen o pár minut déle.
Vměstnat do tak malého okna pro četbu veškerou domácí knižní produkcí znamená, že už mezi samotnými spisovateli probíhá krvavá, bratrovražedná řež o čtenáře. Aby ne, když podle odhadů nakladatelů Česko uživí sotva sedmdesát spisovatelů na plný úvazek. Rady starších kolegů proti nadvýrobě slov provází zrání těch mladších odedávna. Nebyl to Rilke, kdo řekl: "Můžeš-li jen trochu nepsat, nepiš."?
Dnešní večer je přehlídkou těch, kteří se touhle moudrou radou neřídili. Vlastně chceme využít příležitost, abychom poděkovali vám, v hledišti, že nepíšete a příznaky grafomanské diagnózy šetříte pro nás…
Co se za nutkavou potřebou uchylovat se do odlehlého koutku a tam něco smolit, skrývá? Proč nám nestačí si vzít jen pruty a jít k řece? Zvlášť když čas strávený na rybách se do života nezapočítává?!
Každého vede ke psaní cesta z jiného výchozího místa. Někdo miluje ukládat do slov zážitky ze svých cest. Jiného vzrušují střety lidských vůlí v zápletkách a na způsob hodináře chce odhalit jejich mechanismy napsáním povídky, která je vlastně vztahovou simulací. Já třeba píšu, abych zjistil, co si vlastně myslím. Ti, kteří to zkusí, brzy odhalí, že psaní není jen záznam myšlenek, ale spíš prostředí, ve kterém se myšlení děje.
Od našich motivací se vrátím zpátky na jeviště Dobešky. Co nás spojuje, není jen tiché bláznovství, ale především účast na kurzech “Psaní podle Lustiga” Dany Emingerové. Ta se uvolila k té těžké dřině – kanalizovat proudy slov, které z nás vyvěrají, do pevných břehů literární formy. Mírnit škody grafomanské nadprodukce na veřejných statcích dobrého vkusu a kultivovaného projevu. Dá se říci, že řada knížek, které jsou zde představovány, zachraňuje vás, publikum, od bleskových povodní, zahlcení četbou amatérských textů. Ty Dana a její další spolupracovníci svádí do jakési “autorské kaskády” knížek, které na způsob té Vltavské chrání kulturní krajinu před potopou.
Zkusme se dnešní večer projít jako po náplavce spoutané a okrášlené řeky – vydat se na špacír podél proudu slov.
