„A to tam jako jedeš na tomhle?“ ukázal na mého choppera.
„Je konec září, i když je přes den hezky, večer bude kosa.“ vcelku správně namítá Petr- spolužák ze střední a bývalý kolega. Měl sis vzít normálně řidiče, mohli jsme posedět, pokecat, popít… A k tý kose to už taky může klouzat, na noc to navlhne…“
„Ty si to představuješ všechno moc jednoduše! Řidič chtěl volno, nemůžu ho zneužívat na soukromý cesty, navíc…
„Navíc co,co? Leda hovno! Firma je tvoje, řidiče platíš, tak tě může vozit třeba z pekla do hospody a zpátky. A co se stane, když přeložíš schůzku na ráno? Nic! Přes noc ti tu zakázku nikdo nevyfoukne! A když to s těma tvejma krámama nestihneš do konce roku? Tak to uděláš z kraje toho příštího…“
„No jo, ale to mě bude stát prachy navíc!“ zvolám zděšeně.
Petr se rozchechtal. „Ty vole a ty je nemáš, viď!“
„Technicky řečeno nemám,“ pomyslím si. Firma je psaná na Dášu, to je moje druhá žena. První-
Janu- jsem z firmy vyplatil. Po rozvodu a odprodeji svého podílu mi jen řekla:
„Myslela jsem si, že nám se to nemůže stát. Nejdřív jsem byla hrozně naštvaná. Teď mi je tě spíš líto.“ ale co, asi mě chtěla nasrat. Dáša je o osmnáct let mladší. To bejvalý ženský blbě nesou… I když je zajímavý, že poslední dobou si na ní často vzpomenu. Dáša už mě taky někdy štve. Nebaví mě ty její dovolený přes půl zeměkoule. Z celodenního letu se pak celou dobu vzpamatovávám. Dva dny mám ještě z letadla oteklý nohy. Nutí mě tam jíst všechny ty mořský blivajzy a nic tam není k vidění. Jenom pláže a voda teplá jak ve vaně. Potím se i při koupání. Před poslední dovolenou už jsem jí řekl:
„Jeď si sama, já budu čtrnáct dní na chatě chodit na houby, číst si a spát!!!“
Jenže Dáša mi na to odpověděla, ať si jedu, že ona si pojede taky.
„A nezapomeň, že jsem svobodná- lépe řečeno rozvedená a můžu si tam dělat co chci…“ to je fakt. Občas si to ani neuvědomuju. Před třema rokama jsem měl ve firmě takovou lehkou účetní nesrovnalost… Dotace, nějaký daňový- řekněme úspory- a tak. Naštěstí se Jarda- majitel poradenský firmy, co mi dělá účetnictví, nějak domáknul, že se na nás asi chystá kontrola. Všechno zakamuflovat nešlo, ale poradil mi geniální věc. Nechat se rozvézt, firmu přetransformovat, zúžit, založit novou a tu napsat- raději i se svým účtem na svou, tady už bývalou paní- čili Dášu. Nakonec to nebylo tak hrozný, ale úředníci se činili a Jarda nám pár korun takhle zachránil. V nový firmě jsem formálně jako zaměstnanec, ale jinak všechno běží, jako předtím.
„Haló, seš tady?!“ Petr mi mává rukou před očima.
„Kam ses to vzdálil? Měl jsem pocit, že jsi duchem někde úplně jinde…“
„Jenom jsem se zamyslel. Je toho poslední dobou nějak moc.“
„Stojí ti ty nervy za to? U nás shánějí novýho šéfa na školícím oddělení. S tvejma zkušenostma! Měl bys svatej klid…“ zmiňuje Petr.
Zavrtím hlavou:
„Jo, kdo umí, umí, kdo neumí, učí. Ale… Ale díky. Jedu, čau.“
Nasedám na mašinu a vyrážím.
„Sakra, i v těch motorkářských hadrech to protahuje a je mi zima. Do toho začíná mžít. Proč to dělám? Je mi přes padesát, na dvou kolech už se bojím a ani mě to nebaví. Asi kvůli image… Do prdele i s motorkou. Zakecal jsem se, mám zpoždění. Vezmu za plyn, v takový mírný zatáčce, ale jak je namoklo a už tam leží i trocha listí- prásk, bum, bác a letím po silnici. Motorka přede mnou. Naráží do obrubníku, já jedu dál. Zastavuju. Trochu potlučenej, trochu odřenej. Ale při vědomí, zjevně nic zlomenýho. Petr má pravdu. Nic není tak horký, jak vypadá. Jdu k motorce a zvedám ji. Je odřená, má ohnutou stupačku, ale vypadá to, že stejně jako já- nic vážnýho. Na asi desátej pokus se mi jí podaří znova nastartovat a jedu pomalu opatrně domů. Schůzky odvolám mailem z počítače. Přijíždím domů a vidím služební auto a v něm pospává řidič. Zaklepu mu na okýnko:
„Co tu děláš? Chtěl si volno!“
„Jé šéfe, vaše paní chtěla přivézt… Asi řeší nějaký účty… Ale nechtěla, abyste o tom věděl, asi vám nechtěla přidělávat starosti…“
„Asi, asi“ utrousím. Motorku dávám do garáže, jdu po schodech nahoru. Dáša bude mít radost, že jsem jednou večer brzy doma. Nemá. Je u ní Jarda z firmy, co nám dělá účetnictví. Oba nahatý a zpocený, jak já v tom teplým moři.
Čekám rozpaky a stud, ale ona se rozkřičí:
„A co sis myslel jako?! Jsem tady pořád sama!!! A co tady děláš, měls mít přece schůzku ohledně nový zakázky!“
„Tak jí nemám ty děvko a co má bejt, vyhodíš mě snad z mý firmy?!“
„Omyl. Z mý. A vyhodím. Povedu jí s Jardou, stejně mi poslední dobou radí. Jsem zvědavá, čím se budeš živit.“
Koukám na ně, je to částečně komický- jsou nasraný a nazí, mimochodem- s Jardou si moc nepomohla. Já potlučenej, v roztrhaných motorkářských hadrech. Nad námi mrak nenávisti, zkrátka setkání na nejvyšší úrovni.
„Mě už poradil. Teď jsi na řadě ty. Ale co, seš mi fuk,“ promlouvám na ní. „Výpověď mi pošli poštou, dej to dohodou k zítřku. Adresu ti dám do konce týdne vědět mailem. Podepíšu, ověřím podpis a jeden originál pošlu zpátky. Zítra dopoledne si přijdu pro oblečení, klíč hodím do schránky. A budeš se divit, možná budu učit…“
Něco za mnou ještě huláká, už neposlouchám. Je to divný, ale najednou je mi tak zvláštně lehce. Přestože si uvědomuju, že vlastně nic nemám, kromě pochroumané motorky. Sedám na ní a jedu na známou adresu. Slyšel jsem, že pořád nikoho nemá. Zvoním a přichází otevřít Jana.
„Ahoj, jsi tu sama?“
Přikývne: „Pořád. Jeden stárnoucí cvok mi stačil, takhle je mi dobře.“
„Víš, potřeboval bych pár dní někde přespat…“
Pootevře dveře a poznávám ten úsměv, kterým si mě kdysi získala. Jen je chytřejší a je v něm něco nového. Odpuštění.
„Myslela jsem si, že nám se to nemůže stát. Nejdřív jsem byla hrozně naštvaná. Teď mi je tě spíš líto.“ ale co, asi mě chtěla nasrat. Dáša je o osmnáct let mladší. To bejvalý ženský blbě nesou… I když je zajímavý, že poslední dobou si na ní často vzpomenu. Dáša už mě taky někdy štve. Nebaví mě ty její dovolený přes půl zeměkoule. Z celodenního letu se pak celou dobu vzpamatovávám. Dva dny mám ještě z letadla oteklý nohy. Nutí mě tam jíst všechny ty mořský blivajzy a nic tam není k vidění. Jenom pláže a voda teplá jak ve vaně. Potím se i při koupání. Před poslední dovolenou už jsem jí řekl:
„Jeď si sama, já budu čtrnáct dní na chatě chodit na houby, číst si a spát!!!“
Jenže Dáša mi na to odpověděla, ať si jedu, že ona si pojede taky.
„A nezapomeň, že jsem svobodná- lépe řečeno rozvedená a můžu si tam dělat co chci…“ to je fakt. Občas si to ani neuvědomuju. Před třema rokama jsem měl ve firmě takovou lehkou účetní nesrovnalost… Dotace, nějaký daňový- řekněme úspory- a tak. Naštěstí se Jarda- majitel poradenský firmy, co mi dělá účetnictví, nějak domáknul, že se na nás asi chystá kontrola. Všechno zakamuflovat nešlo, ale poradil mi geniální věc. Nechat se rozvézt, firmu přetransformovat, zúžit, založit novou a tu napsat- raději i se svým účtem na svou, tady už bývalou paní- čili Dášu. Nakonec to nebylo tak hrozný, ale úředníci se činili a Jarda nám pár korun takhle zachránil. V nový firmě jsem formálně jako zaměstnanec, ale jinak všechno běží, jako předtím.
„Haló, seš tady?!“ Petr mi mává rukou před očima.
„Kam ses to vzdálil? Měl jsem pocit, že jsi duchem někde úplně jinde…“
„Jenom jsem se zamyslel. Je toho poslední dobou nějak moc.“
„Stojí ti ty nervy za to? U nás shánějí novýho šéfa na školícím oddělení. S tvejma zkušenostma! Měl bys svatej klid…“ zmiňuje Petr.
Zavrtím hlavou:
„Jo, kdo umí, umí, kdo neumí, učí. Ale… Ale díky. Jedu, čau.“
Nasedám na mašinu a vyrážím.
„Sakra, i v těch motorkářských hadrech to protahuje a je mi zima. Do toho začíná mžít. Proč to dělám? Je mi přes padesát, na dvou kolech už se bojím a ani mě to nebaví. Asi kvůli image… Do prdele i s motorkou. Zakecal jsem se, mám zpoždění. Vezmu za plyn, v takový mírný zatáčce, ale jak je namoklo a už tam leží i trocha listí- prásk, bum, bác a letím po silnici. Motorka přede mnou. Naráží do obrubníku, já jedu dál. Zastavuju. Trochu potlučenej, trochu odřenej. Ale při vědomí, zjevně nic zlomenýho. Petr má pravdu. Nic není tak horký, jak vypadá. Jdu k motorce a zvedám ji. Je odřená, má ohnutou stupačku, ale vypadá to, že stejně jako já- nic vážnýho. Na asi desátej pokus se mi jí podaří znova nastartovat a jedu pomalu opatrně domů. Schůzky odvolám mailem z počítače. Přijíždím domů a vidím služební auto a v něm pospává řidič. Zaklepu mu na okýnko:
„Co tu děláš? Chtěl si volno!“
„Jé šéfe, vaše paní chtěla přivézt… Asi řeší nějaký účty… Ale nechtěla, abyste o tom věděl, asi vám nechtěla přidělávat starosti…“
„Asi, asi“ utrousím. Motorku dávám do garáže, jdu po schodech nahoru. Dáša bude mít radost, že jsem jednou večer brzy doma. Nemá. Je u ní Jarda z firmy, co nám dělá účetnictví. Oba nahatý a zpocený, jak já v tom teplým moři.
Čekám rozpaky a stud, ale ona se rozkřičí:
„A co sis myslel jako?! Jsem tady pořád sama!!! A co tady děláš, měls mít přece schůzku ohledně nový zakázky!“
„Tak jí nemám ty děvko a co má bejt, vyhodíš mě snad z mý firmy?!“
„Omyl. Z mý. A vyhodím. Povedu jí s Jardou, stejně mi poslední dobou radí. Jsem zvědavá, čím se budeš živit.“
Koukám na ně, je to částečně komický- jsou nasraný a nazí, mimochodem- s Jardou si moc nepomohla. Já potlučenej, v roztrhaných motorkářských hadrech. Nad námi mrak nenávisti, zkrátka setkání na nejvyšší úrovni.
„Mě už poradil. Teď jsi na řadě ty. Ale co, seš mi fuk,“ promlouvám na ní. „Výpověď mi pošli poštou, dej to dohodou k zítřku. Adresu ti dám do konce týdne vědět mailem. Podepíšu, ověřím podpis a jeden originál pošlu zpátky. Zítra dopoledne si přijdu pro oblečení, klíč hodím do schránky. A budeš se divit, možná budu učit…“
Něco za mnou ještě huláká, už neposlouchám. Je to divný, ale najednou je mi tak zvláštně lehce. Přestože si uvědomuju, že vlastně nic nemám, kromě pochroumané motorky. Sedám na ní a jedu na známou adresu. Slyšel jsem, že pořád nikoho nemá. Zvoním a přichází otevřít Jana.
„Ahoj, jsi tu sama?“
Přikývne: „Pořád. Jeden stárnoucí cvok mi stačil, takhle je mi dobře.“
„Víš, potřeboval bych pár dní někde přespat…“
Pootevře dveře a poznávám ten úsměv, kterým si mě kdysi získala. Jen je chytřejší a je v něm něco nového. Odpuštění.
