BAHNZEIT jako řítící se lavina - napsala Vendula Beaujouan Langová

1. Brusel - Lyon

V poledne popadnu batoh a spěchám jarní čtvrtí na metro. Však se nasedím až do deváté večerní – pokud tedy všechny vlaky pojedou, jak mají. 

Z Bruselu není výlet vlakem do nejvýše položeného alpského střediska Val Thorens zrovna přímočarý. Nejdřív čtyřhodinová jízda rychlovlakem do Lyonu, pak osobákem do Chambéry a nakonec lokálkou do podhorského Moutiers Salins Brides-les-Bains. 

Čtvrtek: Venezia Santa Lucia - Wien Hauptbahnhof - napsala Vendula Beaujouan Langová

Probudí mě déšť bubnující do okenních tabulí. Bahnzeit mám v 9:56. 

Hotelovým pokojem duní temné tóny Helpless Child od Swans a já bojuji se stařičkým fénem. Snad nezmeškám svůj vlak – jediný přímý spoj do Vídně. Cena jízdenky se tentokrát vyšplhala na dvojnásobek. Hádám, že v něm nebudu sama. Ačkoliv jsem se posmívala starému telefonnímu přístroji na nočním stolku, vytáčím naléhavě recepci: „Můžete mi do pěti minut přinést pořádný fén? Za půl hodiny mi jede vlak. S tím, co mám, bych tu byla do zítřka.“ 

Bahnzeit - středa: Benátské intermezzo - napsala Vendula Beaujouan Langová

Při cestování je důležité mít cíl. Pokud uháníte vlakem jednu štreku za druhou a nezastavíte se, nezískáte potřebný nadhled. Dávám si proto dnes pauzu. Nechám v sobě uzrát pocity, než se vydám na zpáteční cestu.

V Benátkách jsem popáté. Poprvé jsem tu byla v šestnácti se svou gymnazijní třídou a děsně lilo. Mé kamarádky, které si říkaly železné ženy, začaly rezivět a z plavby na houpajícím se vaporettu jim nebylo do řeči.

Nostalgie fur die Bahnzeit - Nostalgie po volně plynoucím čase - napsala Vendula Beaujoan Langová

Úterý: Wien HBF - Venezia Santa Lucia

(2. pokračování deníkové reportáže z kolejí)

Po probuzení jsem sice toužila po „polibku“ od Gustava Klimta, ale zdržela jsem se s mladým indickým párem při snídani, a nezbývá mi než hodina na prohlídku nedalekého Belvederu, parku s dvěma barokními paláci postavenými pro prince Evžena Savojského. Aspoň si líbánky užívají mladí Indové, zasnoubili se v Curychu. 

Rozhovor ve vlaku - napsaly Alena Kunovská, Eliška Labutová a Emma Šponarová

Ve vlaku spolu v kupé sedí dělník, ekologická aktivistka a muž s kufříkem.
Muž s kufříkem vystoupí.

D: V tom kufříku určitě byly prachy a koks.
Ž: No ten kufřík byl z krokodýlí kůže, viděl jste?
D: Mně je jedno, z čeho byl kufřík. Určitě v něčem jede. Ten jeho úlisnej pohled.
Ž: Na mě se usmíval.
D: No jasně, že se na tebe usmíval. Jak sis dávala nahoru tašku, tak ti čuměl na prdel.
Ž: A co mi tykáte?
D: Ty jsi nějaká citlivka. Proč ti vadí krokodýlí kůže?
Ž: Je to nehumánní, krokodýli jsou ohrožení a chránění. Vy jste ekologický ignorant.
D: Náhodou, já mám IG vysoké.
Ž: No a já už na vás zvysoka kašlu.

STANICE VRCHLABÍ - napsaly Barbora Bilišňanská a Kamila Doktorová

Ve stanici Vrchlabí vystupuje maminka se čtyřletým chlapečkem a říká svému synkovi: "Nezapomeň pozdravit."
„Na shledanou,“ zakřičí klučina do kupé, kde zůstane učitel a bezdomovec. 
Učitel zamává: "Nashledanou."

Bezdommovec zabručí: "No, nazdar." A dodá: "Tady se člověk nemůže ani vyspat."
"Co se vám nelíbí? Byl to slušně vychovaný chlapeček."
"To určitě, byl to uřvaný fakan. Pořád něco mlel a tu hubu nezavřel."

"Byl zvídavý a měl chytré otázky."
"Koho to zajímá, když jsem celou noc nespal, co byla venku taková zima."
"Děti jsou naše budoucnost, je dobře, že se jim rodiče věnují a povídají si s nimi."
"No, může se ptát doma, tam ať rodičům klidně odpadnou uši z jeho keců."

Vážení cestující - napsala Kamila Doktorová

„Vážení cestující, omluvte zpoždění vlaku z důvodu mimořádné události na trati S7.“
Nade mnou se sklání lidské tváře a účastně mě pozorují. Připadám si, jako bych dřepěla ve studni a tam shora ke mně přicházely paprsky světla. Vrací se mi paměť. Rychle si začínám vzpomínat, co se stalo.
Ráno pršelo jako už několik předešlých dní. Šla jsem na vlak jako obvykle. Měl zpoždění a lidí přibývalo. Jeden spoj zcela vynechal.

Exotická dovolená - napsali David Brabec a Hanka Kratochvílová

"Tak nashle" ozvalo se a vysoké kozačky a latexová minisukně opustily vlakové kupé.

- Ježíš co to bylo za existenci.
- No co, tohle dneska holky nosí.
- To jsem si všimla, že si z ní nemohl spustit oči...
- Prosimtě, dyť seděla naproti, co jsem měl dělat...
- No, třeba ses mohl dívat na mě. Jsem tvoje žena a jsme spolu na dovolené.
- No jo...
- Dřív si říkal, že se ti umělý kozy nelíbí...
- Vždyť je neměla umělý...
- Takže si na ně čuměl, žejo?
- Podruhé ti říkám, že seděla naproti mně.
- A ten zmalovanej ksicht, to se ti taky líbí?
- Ty sis taky dřív malovala oči...
- Jestli se ti to tak líbí, tak si za ní běž, za těma jejíma očima a pravejma kozama!

- Hele, víš co, tak já jdu! 

Protikladnost v národnosti - napsaly Alena Magulová a Zuzana Bohunská

„Viskón Hatásra,“ pravil Kélemén Arpád, pěstitel papriky z Miškolce, něco zamrmlal maďarsky a vystoupil z vlaku.

„Do videnia,“ odpověděla na pozdrav Zuzka, která zůstala v kupé s Alenou.
Ta řekla: „No, sláva, už je pryč!“ 

„Vadia vám Maďari?“

Jak mě zklamal Krakonoš - napsala Hana Hermanová

Foto: Miroslav Tomeš

„Jak jen je ta básnička od Skácela?“ snažím se rozpomenout si na malém venkovském nádraží, které žlutě svítí do temně modré ranní tmy. 

Jsou malá nádraží, kde nikdo nečeká? Najednou je v nás příliš člověka? 

Tak nějak, přibližně, ale můj mozek takhle brzo ráno ještě nefunguje. Na třetí koleji stojí vlak, který sem nepatří. Parní lokomotiva a dřevěné vagóny, na jednom vymalovaný československý lvíček.

Tři muži v jednom kupé - napsaly Jitka Sova a Martina Školníková

Cestují vlakem dva muži středního věku a třicetiletý mladík sportovní postavy.
Mladík vystoupí.

"Co to bylo za parfém? U chlapa? Otevřu na chvíli okno, to se nedá dejchat."
"Hmmm, měl pěknej zadek."
"Tak ať si do něj ten svůj parfém strčí, co?!"
"Co Vás hned nenapadne. Mně to vonělo."
"Fakt? A nejste vy náhodou tó?"
"Třeba náhodou jo. No a co?!"
"A co jako třeba náhodou jste?"

Pípni a jeď - napsala Jana Bednářová

Sedím v šalině za řidičem a čtu pokyn z oranžové krabičky, umístěné na šedé kovové tyči vpravo, nyní ve výšce mých očí.
Pípni a jeď. 

,,Píp,“ špitnu sotva zřetelně. Šalina se rozjede, povel funguje.
No, takto to asi manažeři z MHD nemysleli, pousměju se nad svou dětinskostí.
Na další zastávce vidím různé lidi. Malé, velké, tenké, tlusté, barevné i bez barvy, jak po nástupu do šaliny přikládají mobil k oranžové krabici se zeleně psanými pokyny a pípají jak o život, vlastně o jízdu.
Na chvíli se zamyslím. Ovšem, nyní, po nástupu do vozu, už to nejsou lidé, ale cestující.
Cestující je jedna z kategorií člověka při vstupu někam. Člověk vstoupí do ordinace, je pacient, vstoupí do školy, je student, vstoupí do obchodu, je zákazník, vstoupí do pojišťovny, je pojistník, vstoupí do hovna a ejhle, je to šťastlivec.

Krok zpět - napsal Kristián Valeš

Tou cestou nejede poprvé. Byly časy, kdy vlakem jezdil každý všední den se sluchátky v uších a s učebnicí rozloženou na klíně. I když po cestě často usnul, věděl přesně, kde se nachází, a nikdy svou výstupní stanici nepřejel. Nyní je všechno jinak.
V kupé sedí dvacátník v nudném oblečení, který se ujišťuje, jestli nastoupil do správného vlaku, mačká v ruce jízdenku a v pravidelných intervalech vyndává mobil z kapsy a kontroluje, jestli mu nepřišla zpráva, kterou by přes hluk cestujících neslyšel. 

CESTA VLAKEM OČIMA DIVADELNÍHO HERCE - NAPSAL BOHUMIL FIALA

Sedím za sklem, které se proměnilo v nepropustné zrcadlo. Lidé se ve vagónu střídají, jako herci v manéži. Měnící neustále kostými. A masky. Nad vším bdí neúprosné oko průvodčího, který se však nedá ničím zmást.
Vlaková souprava je přeplněná, ale dokonale anonymní. Nejlépe je na tom pasažér, který vystupuje poslední. Neustále se opakující vystoupení mu vykouzlilo úsměv na tváři. Už totiž ví - jako já - co se v zákulisí uhánějícího vlaku děje!

Pes ve vlaku - napsala Valentina Vávrová

Strašlivě to píská, když vlak brzdí ve stanici, až mě z toho bolí uši. Do nosu mě praští železitý pach. Otevřou se kovové dveře a ven se vyhrne masa lidí. Většina z nich se na mě usmívá, někteří do mě vrazí.
Konečně proud osob ustal a je na řadě nastupování. První stupínek, druhý stupínek, třetí stupínek. Polštářky na packách se mi lehce zaříznou do mřížkování schůdků, a tak pospíchám, abych už byl nahoře. Moje paní mi zasekne vodítko, abych jí neutekl příliš daleko.

Průvodčí - napsala Edita Dvořáková

Ještě mě čekají dva vagony. Snad tam nebude moc lidí. Dnes se mi pekelně kroutí střeva. Sakra. „Přistoupili? Vaše jízdenky, prosím!“ podívám se na první osobu, starší paní s malým psíkem, který zrovna vábně nevoní. „Paní, toho pejska nesmíte mít na sedačce. A nemá náhubek!“ 

„Synku, prosím vás, vždyť jedu jen dvě stanice a Emíček je takový hodný.“ 

Ozvou se mi střeva, tak abych to tady rychle prošel… „No dobrá,“ mávnu rukou.

PŘIROZENÁ SOUČÁST ŽIVOTA - NAPSALY ZITA DUBOVÁ A DOMINIKA PIROSKOVÁ

V kupé ve vlaku (s místenkou) jede muž a kojící žena.

Muž: To snad nemyslíte vážně?!
Žena: Co se vám nelíbí? Je to přirozená součást života.
Muž: Ne každý je na to zvědavý. Můžete snad někde poodejít, nebo přes sebe hodit plenu, ne?
Žena: Tak se otočte, když vám to vadí. I vy jste byl někdy dítě a asi by se vám nelíbilo, kdyby po vás házeli plenu.
Muž: Já se vám taky neukazuju na odiv, když kadím. A to je taky přirozená součást života.
Žena: To seriózně přirovnáváte kojení ke kadění?!
Muž: Oboje dvoje je přirozená součást života a oboje začíná na „K“.
Žena: To se mi snad zdá. Další namyšlenej macho, co nechápe kouzlo mateřství!
Muž: Já taky kouzlím každý den na záchodě.
Žena: Vy tomu vůbec nerozumíte. Matkou jste nikdy nebyl a asi jste ani nebyl kojenej, proto takhle reagujete.
Muž: A vy jste byla kojená asi zase až moc dlouho.

Vlak - napsal Pavel Doležel

V kupé, kde seděla holčička se starším pánem, se na několik minut objeví Harry Potter.
„Pane, viděl jste ho?“
„A koho?“
„No přece Harryho Pottera, byl tady.“
„Tady?, Tady někdo byl?“
„Byl, seděl hned vedle mě, to jste musel vidět. Měl ty svoje brýle, a jizvu na čele.“

Jedu na rande - napsal Marek Bucko

Našlapuji na první schod do vagonu. Zajímavé, teď tu jsou schody a po zavření dveří podlaha. Úzký průhled a naproti druhé dveře. Zavřené. A je tam ta podlaha. 

„Co tu bloumáš mladej! Postupuj dále do vozu, jinak to vodjede bez nás!" 

„Promiňte, pane," vyhrknu a myslím si: „aby ses' nezbláznil dědku." 

Dávám se doprava a přede mnou dlouhatánská chodba. Vpravo míjím záchod- aha ve stanici nelze. Ale naštěstí už se rozjíždíme- ale! 

Pravidelná linka - napsal Matyáš Souček

„Dnes naposledy.“

Svírám chladný volant. Autobus číslo 331 jede po takřka prázdné silnici. Světlomety ze tmy vyzdvihují pro mě tak známou cestu. 

Tenhle úsek jezdím bezmála 20 let. Viděl jsem, jak vesnice rostou. Prázdné pole se zaplňují novými stavbami. Stromy u silnice jsou čím dál vyšší. Staré budovy pro změnu chátrají a objevují se nové. 

Vše se mění.