8. ledna 2026

Čtvrtek: Venezia Santa Lucia - Wien Hauptbahnhof - napsala Vendula Beaujouan Langová

Probudí mě déšť bubnující do okenních tabulí. Bahnzeit mám v 9:56. 
Hotelovým pokojem duní temné tóny Helpless Child od Swans a já bojuji se stařičkým fénem. Snad nezmeškám svůj vlak – jediný přímý spoj do Vídně. Cena jízdenky se tentokrát vyšplhala na dvojnásobek. Hádám, že v něm nebudu sama. Ačkoliv jsem se posmívala starému telefonnímu přístroji na nočním stolku, vytáčím naléhavě recepci: „Můžete mi do pěti minut přinést pořádný fén? Za půl hodiny mi jede vlak. S tím, co mám, bych tu byla do zítřka.“ 
Recepční se vyděsí. Za pár minut mi klepe na dveře poslíček a podává mi supermoderní asciugacapelli. Sbalená jsem co nevidět a vybíhám se lví hřívou - a naraženou kapucí - do benátského nečasu.
Červený railjet OBB mě netrpělivě vyhlíží u nástupiště a já vyhlížím vagón 25, sedadlo 15. Lokomotiva, která je přistavená na hlavového nádraží vpředu, nás potlačí. Na druhém konci vlaku se strojvůdce chystá na osmihodinovou jízdu v řídicím voze, odkud má rozhled na trať.
Hérakleitos řekl, že nevstoupíme dvakrát do téže řeky. S vlaky je to podobné. Nenastoupíš dvakrát do téhož vlaku, ač jsou trať, číslo vozu a sedadlo stejné. Pokaždé to bude jiný příběh.

Nasednu a vlak se rozjede. Po okně se roztékají kapky deště, nálada uvnitř i krajina venku jsou dušičkově pochmurné. Přejíždíme přes zelenomodrou lagunu, míjíme zarostlé ostrůvky, až se ocitneme na pevnině u bílé klasicistní vily s verandou otevřenou do moře. Vlak uhání 140kilometrovou rychlostí na sever a za Pordenone se mi odhalují podzimní nažloutlé vinice spolu se zemědělskými usedlosti. Jak se v podhůří Alp může dařit vinařství? Bezpochyby tu podnebí ovlivňuje Jaderské moře. Za okénkem visí stále stejná tlaková níže jako v Benátkách. Furlánská vinařství jsou známá svými bílými odrůdami rulanského šedého, Friulana a Glery. Ovšem na mandlovou chuť suchého Friulana ani na nasládlé šumivé Prosecco z hroznů Glera se necítím. Má hlava bloudí v ranním oparu a než se naději, vinice mizí. Zato v Udine přistoupila obstojná dávka pasažérů, vlak je narvaný. Zkusím rozpustit svůj opar v trošce kofeinu, vydávám se obhlédnout jídelní vůz.
Postavím se do fronty u baru. Paní vrchní, čtyřicátnice menšího vzrůstu s kaštanovým mikádem, se usmívá, jak jí to situace dovolí. Pozoruji žárlivě cestující sedící u stolků, šance na mé sezení rovná se nule. 
Poručím si: „Jedno lungo - s sebou“. 
 Oběd bude muset chvíli počkat. Odcházím si dochutnat zbytek Itálie ze svého sedadla.
Přisedl si ke mně nenápadný čtyřicátník. Jeho nenápadnost se vyznačuje tím, že neřekne ani prosím. Káva zatím neučinkuje. Ospalý podzim mi klíží oči, pustím si další tesknou hudbu do sluchátek. Procitnu v momentě, kdy se mi za sklem vybarví na kopcích pestré stromy a vyrýsují horské štíty. Přibližujeme se ke státní hranici. V Tarvisiu zastavíme, aby nasedla rakouská posádka, vysedla italská a vyměníme levou kolej za pravou. Tentokrát se žádné hraniční kontroly nekonají. Rakušané pochopili smysl prostoru bez hranic nebo prostě jen usnuli na vavřínech.
 
Šedivé italské mraky s námi dál plují krajem a dotýkají se všeho, co jim stojí v cestě. U jezera Worthersee za Villachem se ve dvě hodiny skoro smráká, opuštěné plachetnice zívají na hladině nudou, nikde ani živáčka. Neklesám na mysli, čeká mě Schnitzel!

Ve Speisewagenu se proberu. Hladoví cestující se nasytili a opustili loď. Sice se ještě nepotápí, paní vrchní však voda sahá po kolena. Neutuchající fronta u baru a na stolech vězící špinavé nádobí jí nedávají spát. Usednu k volnému stolku pro čtyři, přes uličku sedí sympatická světlovlasá padesátnice s podsaditým staříkem v tirolském kloboučku. Za chvíli přiběhne vrchní. Jemně se uculí, nahne se ke mně s jídelním lístkem a s roztomilým španělským přízvukem zaševelí: „Buďte s námi prosím trpělivá. Dnes máme strašný nápor a nestíháme. Kolega bez ustání roznáší jídlo po vlaku a já mám na starosti zbytek.“, a chvatně odnáší použité nádobí.
„Hi, can we sit next to you?“ vytrhnou mě z přemýšlení nad kulinářskými specialitami dvě dívky. 
Jedna vypadá se svou opálenou pletí, dlouhými černými vlasy a elegantním stylem jako Sicilanka, druhá s kratší kaštanovou kšticí, brýlemi a kostkovanou košilí jako boloňská intelektuálka. Zrazuje je však dokonalý americký přízvuk. 
„Jasně, společnost je tu vítaná. Trochu si posedíme.“ 
Intelektuálka se rozpovídá: „To jsme ještě nezažily. Cestujeme po Evropě na Interrail už tři měsíce a dnes bylo v první třídě jen jedno volné místo, jenže my jsme tři.“ 
Zvědavě se zeptám: „Odkud jste? Hádala jsem vás podle vzhledu na Italky.“ 
 Sicilanka se připojí: „Jsme z Nebrasky. Právě jsme dostudovaly. Ale máme opravdu italské předky.“
Přeruší nás zmatená paní vrchní: „Prosím vás, musím na deset minut zavřít. Nemám už vůbec žádné nádobí. Je v myčce.“ Nato zatáhne závěs nad barem a slyšíme cinkot talířů. Američanky protáhnou obličej, já jen pokrčím rameny a vyměním si chápavý pohled se sympatickou Rakušankou odvedle.

Alpský dekor se začíná rozjasňovat, a tak si můžeme povídat v kulisách zelených plání a bílých vrcholků hor. 
„Počkejte, Italy znám z Brooklynu a Bronxu, co ti vaši předkové hledali v Nebrasce?“ navážu. 
„No, to je nám záhadou. Pro Nebrasku máme trochu nezvyklý původ. Nejvíc lidí tam má německé a české předky, co využili možnosti získat za pakatel volnou půdu po občanské válce,“ pokračuje Sicilanka. 
„To mě zajímá, jsem Češka. Kde jsou usazení Češi?“ „Češi jsou na východě. Dokonce Wilber bylo prohlášeno za české hlavní město USA, protože česká menšina je tu nejkoncentrovanější. Mám v Ohamě českou kamarádku. Vykládala mi legrační historku, že si její rodina s sebou přivezla z Čech peřiny, aby nezmrzli. Ochutnala jsem u ní koláče, se švestkovou marmeládou myslím.“ Při pomyšlení na koláče mi zakručí v břiše.
Vtom se u nás objeví upocená paní vrchní: „Nádobí mám, tak co si dáte?“ 
Američanky váhají mezi toasty a vegetariánským salátem. Já mám jasno: „Wiener Schnitzl mit Kartoffeln und ein kleines Bier, bitte!“ Řízek je prostě řízek, ať byl dolce vita sebevýživnější. 
Vyprávím holkám o svých cestách autem po Státech a najednou se ozve znepokojená paní vrchní: „Brambory mi bohužel došly. Můžu vám místo nich nabídnout salát?“ 
To jsem neměla v plánu. Zarazím se: „Jako že nemáte vůbec žádné brambory nebo máte brambory v jiné formě - jako hranolky?“ 
„Vůbec žádné. Ani housku. Zbyl mi jen salát,“ pokrčí rameny. 
„Jestli je ten salát zelený, dám si ho ráda.“ přikývnu spiklenecky. 
Paní vrchní ohřívá naše jídlo a my rozmlouváme: „Cestujete po Státech někdy vlakem?“ 
Sicilanka se na mě zděšeně podívá: „Jezdím všude autem. Nejdál jsem dojela na západní pobřeží. Vy jste fakt byla v New Yorku i v Texasu? Tohle je moje první cesta do zahraničí. Cestovat tři měsíce v kuse je dost únavné, ještě letím z Vídně do Barcelony a pak konečně domů.“

Únavu rozežene vůně pozdního oběda. Dlouhé čekání se vyplatilo. Řízek ve tvaru amerického stepního bizona má křupavou krustu a maso se rozplývá na jazyku. Listový salát září čerstvostí. Čert vem brambory! Američanky do sebe soukají očouzené sýrové toasty a salát se zrním. 
„Jaké to je?“ Trochu se nad miskou zašklebí. Projíždíme leobskou plání, usrkávám pivo Puntigamer, mé spolustolovnice Coca-colu. 
„Co jste vlastně dostudovaly? Už víte, co budete dělat?“ 
Sicilance hrozí, že jí v krku uvízne zrní, tak mluví intelektuálka: „Dostudovala jsem soudní systémy a kamarádka business. Ale nevíme, co v Nebrasce dál. Má rodina nemá peníze na další studia. Chtěla bych pracovat v nějakém sdružení pro pomoc odsouzeným. Akorát Trump ustřihl dotace, tak nevím, jestli vůbec něco najdu.“ 
Sicilanka spolkne poslední sousto a dodá: „Asi budu muset hledat práci v Denveru v Coloradu. V Nebrasce je to s businessem bída.“ 
„A jakými jazyky mluvíš?“ 
„No, domluvím se anglicky.“

Vyhlížím paní vrchní, aby mi donesla jedno espresso. Je zasypána lavinou klientů a pomocník se někde ulévá. Sicilanka se vypaří a tak právničce vyprávím o své profesi. „Wow, to musí být vzrušující povolání!“ Její nadšení příliš nesdílím, ale zas tak špatné to není. Dostavuje se frustrace z kofeinové abstinence. Pohlédnu přes uličku, stále tam sedí sympatická modrooká Rakušanka se staříkem pohrouženým do čtení. 
„Was ist denn los?“ zakoulím na ni svýma modrýma očima. „Také čekám na kafe. Budeme to muset vzít do rukou samy!“ vstane odhodlaně od stolu. 
„Co si dáte?“ 
„Jen jedno expresso.“ zasměji se. Obejde všechny stoly, poznamená si vše na papírek a předá ho vrchní na baru. Za pár minut nám roznáší horké nápoje se skromným: „To nestojí za řeč. Jen kafe připomeňte při placení.“ 
„Danke schon. Obdivuji vaši energii a rozhodnost“ zalichotím jí a ona na mě spojenecky mrkne. Američanka nevěřícně vrtí hlavou. Já Rakušance rozumím, máme mnoho společného. Rozloučím se s jídelním vozem zmatenými účty - nevím, zda Američanky platily za mě nebo já za ně.

Vklouznu do sedadla 15 a zrovna vjíždíme na Semmeringskou dráhu. Ponurá poklidná atmosféra se mezitím proměnila v hlučnou. Tři Rakušané se přede mnou řehtají jako koně a halasí tak, že ani nevím, kde jsem. Horskou krajinu pohlcuje tma. Soused vedle mě změnil tvář. Tentokrát neřekne ani Ň. Kam na ty lidi bez vlastností Rakušané chodí? Žízniví pasažéři kolují sem a tam a vůz 25 se už nezdá být úplně nejlepší volbou. Když vřavu, tak pořádnou. Na internetu procházím večerní program vídeňských rockových klubů. ROME a Utopiae v klubu Viperroom zní jako ideální kombinace. Na osmou to stihnu, vlak má jen 45 minutové zpoždění, však jsme ve stařičkém středoevropském mocnářství.

Při výstupu na Wien Hauptbahnhof se po mně ohlédne menší usměvavá čtyřicátnice: „Muchas gracias“. Chudák paní vrchní, celých osm hodin si ani nesedla, ale dobrá nálada jí vydržela až do konce.

Na koncert do rockového klubu se tři kilometry projdu. Viper room vypadá jako kluby za starých dobrých časů. Kouří před ním hlouček rockerů a na barové židli u vchodu sedí dlouhovlasý výběrčí vstupného. Vylovím z kapsy dvacet euro a scházím po schodech do sklepa. Cítím se tu jako ryba ve vodě. Věkově nikoho nepřevyšuji, černým lookem zapadám, jen výškově zaostávám. Poručím si gin s tonikem a v uvolněné atmosféře pod sklepní klenbou vyhlížím Utopiae, lipskou post-rockově industriální formaci. Když hoši vymění akustické nástroje za plastový kanystr a kus kovu a začnou do nich bušit, rozpumpují i nepohyblivé. 
Po utopii nastoupí na jeviště v modrém tlumeném světle neofolkový bojovný ROME s Jeromem Reuterem. Tanec s ním se podobá válečnému tažení ze Starého Říma přes frankistické Španělsko až na Ukrajinu. Všichni jsou tu oddaní temným melodiím a šlechetným myšlenkám. Jerome má charisma a odvahu koncertovat v Kyjevě. Se songy z alba Gates of Europe bojujeme proti Rusku všichni. Hudba, která spojuje proti nepříteli, dává smysl. ROME zaplavuje potlesk a mě melancholie.

Dopochoduji v rytmu One Lion´s Roar do hotelové postele s vínem a brambůrkami. Zítra si zaběhnu pro polibek a pak se spokojeně vrátím do Prahy.