„Už máš uklizeno, napečeno, nakoupené dárky?“
„Ne, nepeču, nemám!“
Těším se, až bude po nich (tedy po Vánocích).
23. prosince
23. prosince
Zítra je Štědrý den. Mám dnes volno, i když ten jeden den mě už asi nevytrhne. Ještě sehnat pár dárků, děti i vnoučata stejně nejvíc uvítají nějaké peníze. Cestou domů skočím do své Billy. V košíku mám pečivo, ovoce a strouhanku. Ve frontě na pokladnu mi najednou dochází, že nemám doma žádné pití k obědu na Štěpána, kdy se u mě sejde celá rodina, a obchody budou zavřené. Přihodím lahváče, několik džusů a dvě coly. Z malého nákupu je rázem nadměrný náklad. Naštěstí je supermarket tak blízko mého domu, že můžu s nákupním vozíkem dojet výtahem až k bytu. Potřebuju si dát pauzu. Uvařím si kávu a pustím telku.
„Do prčic! To ne! Na všech kanálech pohádky střídají americké vánoční romance.“
„Bingo! Konečně nacházím nějaký pěkně hustý mord.“
Zabalím dárky a přidám k nim obálky. Trochu uklidím a uvařím polívku na zítra.
24. prosince
„Do prčic! To ne! Na všech kanálech pohádky střídají americké vánoční romance.“
„Bingo! Konečně nacházím nějaký pěkně hustý mord.“
Zabalím dárky a přidám k nim obálky. Trochu uklidím a uvařím polívku na zítra.
24. prosince
Štědrý den. Probudím se v devět. Mám hlad a chuť na párek. No, zlatý prasátko teda neuvidím. V kuchyni zavoní káva a Jirka se zeptá jako každý rok: „Musíme dneska k Monice?“ Monika je moje dcera a Jirka něco jako manžel bez papírů. „Víš přece, že Štědrý den trávíme s Monikou a jejími dětmi každý rok, je to tradice.“
„Neboj, to bude fajn.“ Snad tomu i věřím. I mě zasáhla všeobjímající, přiblblá a nesmyslná, krátce trvající láska k bližním.
„Dnes si to jaksepatří užiju! Co na tom, že jsem zase nezvládla předvánoční úklid, neupekla cukroví a odflákla výzdobu i stromek.“
Převlíknu se, pokusím se udělat si něco s vlasy a namalovat si na ksicht obličej. Ještě než odejdem, Jirka zařve: „Co tady kurva dělá vozík z Billy? Málem jsem se o něj přerazil. Tos´ ho nemohla vrátit?“
„Maj zavřeno.“ Zítra ho vrátím.“
Dcera nám otevře. Je v zástěře a ruce má bílé od mouky. „Zase pozdě!“
„Vždyť ještě smažíš,“ namítnu.
Po večeři si rozdáme dárky. Po kávě budeme moct jít domů. Jirka už ke mně vysílá nenápadné signály. Dobře mu rozumím, ale dělám jakoby nic. Jirka se konverzace radši neúčastní. Ví, že by mohl snadno říct něco nevhodného. Ani já nemluvím, nechci udělat radost vnoučatům číhajícím na sebemenší náznak nebo projev hodný staré struktury. Když chvíli nic neříkám, pozastavují se nad tím, že nic neříkám. Vzpomněla jsem si, že vnučka byla včera v kině.
„Na čem jsi to včera byla?“ Řekne název filmu.
„To mi nic neříká. O čem to bylo?“
„To bys, babi, stejně nepochopila.“
25. prosince
Dnes je Štěpána. Oběd už je za námi. Kachna s bílým a červeným zelím a s dvěma druhy knedlíků všem chutnala, děti mě výjimečně příliš nevychovávaly, jen vnučka mě upozornila : „Babi, tyhle dvě vidličky jsou nechutně špinavé.“
„Zlato, to jsou náhradní vidličky, co používáme jen když je nás hodně a servis 6ti příborů nestačí. A nejsou „nechutně špinavé“, mají jen nepatrné rezavé skvrny z myčky.“
Po nějaké debatě se mě vnuk podezíravě zeptá: „A jak to víš?“
„Aha, jak já můžu něco vědět, když jsme dřív neměli Google, asi…“
31. prosince
Konečně Silvestr. Poslední den v roce. Slavíme ho s Jirkou sami. Připravím pár chlebíčků a naleju Chardonnay. Posloucháme rádio a hrajeme šachy. Pak si pustíme televizi v ložnici. Na nočním stolku čeká šampaňské na novoroční přípitek.
Probudíme se dlouho po půlnoci. Televize stále hraje. Skleničky vesele zazvoní.
„Tak tedy na nový rok 2026 a taky na to, že už je k o n e č n ě po Vánocích.“
„Mám nápad, budem šetřit a příští Vánoce strávíme někde hodně daleko a v teple!“
„Dnes si to jaksepatří užiju! Co na tom, že jsem zase nezvládla předvánoční úklid, neupekla cukroví a odflákla výzdobu i stromek.“
Převlíknu se, pokusím se udělat si něco s vlasy a namalovat si na ksicht obličej. Ještě než odejdem, Jirka zařve: „Co tady kurva dělá vozík z Billy? Málem jsem se o něj přerazil. Tos´ ho nemohla vrátit?“
„Maj zavřeno.“ Zítra ho vrátím.“
Dcera nám otevře. Je v zástěře a ruce má bílé od mouky. „Zase pozdě!“
„Vždyť ještě smažíš,“ namítnu.
Po večeři si rozdáme dárky. Po kávě budeme moct jít domů. Jirka už ke mně vysílá nenápadné signály. Dobře mu rozumím, ale dělám jakoby nic. Jirka se konverzace radši neúčastní. Ví, že by mohl snadno říct něco nevhodného. Ani já nemluvím, nechci udělat radost vnoučatům číhajícím na sebemenší náznak nebo projev hodný staré struktury. Když chvíli nic neříkám, pozastavují se nad tím, že nic neříkám. Vzpomněla jsem si, že vnučka byla včera v kině.
„Na čem jsi to včera byla?“ Řekne název filmu.
„To mi nic neříká. O čem to bylo?“
„To bys, babi, stejně nepochopila.“
25. prosince
Dnes je Štěpána. Oběd už je za námi. Kachna s bílým a červeným zelím a s dvěma druhy knedlíků všem chutnala, děti mě výjimečně příliš nevychovávaly, jen vnučka mě upozornila : „Babi, tyhle dvě vidličky jsou nechutně špinavé.“
„Zlato, to jsou náhradní vidličky, co používáme jen když je nás hodně a servis 6ti příborů nestačí. A nejsou „nechutně špinavé“, mají jen nepatrné rezavé skvrny z myčky.“
Po nějaké debatě se mě vnuk podezíravě zeptá: „A jak to víš?“
„Aha, jak já můžu něco vědět, když jsme dřív neměli Google, asi…“
31. prosince
Konečně Silvestr. Poslední den v roce. Slavíme ho s Jirkou sami. Připravím pár chlebíčků a naleju Chardonnay. Posloucháme rádio a hrajeme šachy. Pak si pustíme televizi v ložnici. Na nočním stolku čeká šampaňské na novoroční přípitek.
Probudíme se dlouho po půlnoci. Televize stále hraje. Skleničky vesele zazvoní.
„Tak tedy na nový rok 2026 a taky na to, že už je k o n e č n ě po Vánocích.“
„Mám nápad, budem šetřit a příští Vánoce strávíme někde hodně daleko a v teple!“
