Pro Šimona - napsala Ilona Vlachová Šimánková

Stál tam upocený v saku. Pamatuji si, jak ho nosil na všechny plesy. Pořád mu je trochu velké. Kluka, co se mi stal přístavem v mých vodách třídnictví, teď musím potopit. Blbec, blbec. Proč zrovna on? Vždyť vím, jak rád čte a píše poezii. Často zajde do kabinetu a ptá se mě na názor na tu či onu knihu. Smekám před ním, čte víc než já na gymplu.
Dokonce přečetl Dona Quijota (prý jsem o tom na hodině tak živě vyprávěla... a to jsem protrpěla jen půlku prvního dílu a na víc jsem se nezmohla). A teď ho musím vyhodit z češtiny od maturity. Avantgarda. Chyběl na ni, byl tou dobou na Novém Zélandu a psal mi odtud dopisy. Těšila jsem se na ně. Pokaždé tak mile naivní, něžné, plné dobrodružství. Takhle kdyby to napsal slavný Miguel Cervantes!

Oči - napsala Ilona Šimánková

29 párů očí, které na mě více či méně hleděly snad už stokrát.

Některé zádumčivé, zasněné, rošťácké, jiné nepřítomné ale i zkoumavé. Často jsem v nich zahlédla jejich srdce. Zamilovaná, i ta zlomená. Dívám se do očí spolehlivých, ochotných, podezíravých, tajemných. Jedny vypadají dokonce velmi přitažlivě. Neuniklo mi, že hnědoocí často sedí s modrookými. Jako kdyby jedině s těmi druhými mohli dojít k harmonii.