BOSA V ROSE – napsala Anna Vocelová

Sedím v malé kuchyňce naproti své babičce a lógr z nefalšovaného turka mi vrže mezi zuby. Jinde bych takovou břečku nepila ani zadarmo, tady to ale k vesnickému koloritu tak nějak patří.
„Tak mi něco pověz, děvenko, dlouho jsme se neviděly?“ pobízí mě babička ulamující kousek třené bábovky.
„Co jí mám vyprávět?“ běž mi hlavou. „Že na ni nemám čas, protože si už nějakou dobu hraji na pracanta roku, který odchází později než šéf, ale přes den stihne přečíst na internetu všechny dostupné drby, zahrát si několikrát Solitaire, objednat se na masáž, zamluvit fitko a ještě si nalakovat nehty?“
„Asi dobrý, babi, akorát nemám na nic čas, jsem pořád v práci. Bojím se, abych o ni nepřišla.“ odpovídám stručně.
Ona pokyvuje, nic nevyčítá. Chvíli užasle hltám její nadhled, vzápětí si užívám hru jejích obličejových vrásek, když se směje, chvíli přepočítávám chybějící knoflíky na kostkované šatovce, která pamatuje snad i mé dětství.

Za kvalitu se platí! - napsal Vlad

Sobota. Pátého března 2011. Konečně jsem se po roce rozhoupal ke koupi nové hračičky na svoji zrcadlovku. Jsem sice rozhazovačný, ale ne zas tak moc, takže automaticky jdu na obchody v američce, kde jsou tyhle volovinky v zásadě za polovic ceny. A hurá, za pět minut mám objednanou krásnou panoramatickou hlavu za krásných 199 baků. k tomu 39 za shipping přes usps.
Super, už se moc těším na ty panoramata – jak by řekl klasik Homolka.
Patnáctého března – je to již 10 dní - zásilka ještě nedorazila - říkám si, že jsem prostě nedočkavej a že to brzy přijde, i když přes DHL je to tu obvykle do týdne…?

THE COUPE - napsal Vlad

Jasně, už to mám! Konečně!
Konečně jsem po pěti letech došel k tomu, jakou espézetku na přání si chci dát na své autíčko. Já vím, je to hovadina, mafiánská manýra, pitomost, prostě vyhozený peníze. Všechno to vím, ale i přesto… jsem jen chlap, hračička, kluk, dítě co má rádo občas prostě vyhodit peníze za něco, co je sice detail, pitomost, ale dotváří to celek k dokonalosti. No, a to moje autíčko, teda auto, co auto - fáro, co je samo o sobě dokonalý, jen mu chyběla ta drobnost, prostě ta správná espézetka.

Na konci stroj - napsala Klára Šimicová

S Frantou se znám od učňáku. Jsme přátelé nejmíň od patnácti. Vyučili jsme se oba strojařinu a šli po škole do stejného podniku Warex. A rádi. Kamarádi na život a na smrt. Každý den spolu. Ráno sraz na vrátnici a cesta do fabriky. I ty naše holky jsme si našli spolu, byly to sestry. Chodívali jsme ve čtyřech do kina i hospod a taky na výlety. Na svatbě jsme si šli za svědky – jak jinak.
Stávali jsme si tam tak u těch našich pásů, třídili součástky a rozebírali proběhlé zápasy. A každý čtvrtek večer jsme zašli na pivo ke Slepičkům – jojo, čtvrtky byly „naše“.

Krunýř - napsal Michal Žižlavský

„Co to tam máte v tý zasedačce?“ zeptal se mě na chodbě kolega Petr.
„Kurz tvůrčího psaní.“
„Cože?“
„Kurz tvůrčího psaní.“
„A k čemu je ti to dobrý?“
Ta otázka zněla logicky. A tak jsem zavřel oči a zamyslel se nad tím, k čemu je mi to vlastně dobrý.
Když člověk dělá stále to stejné, tuhne. Stává se z něj želva, na které roste krunýř. Ten krunýř je stále silnější. Funguje dobře jako obrana před vnějším světem.

Chceš-li pobavit Boha, seznam ho se svými plány - napsala Jana Simčinová

Pracoval každý den do pozdních nočních hodin. Výjimečně ho z práce pustili domů dřív. Nebylo mu dobře.
U vchodu do bytu ho překvapily bílé tenisky ve velikosti 46. Pak uviděl v předsíni pánskou bundu. V tu chvíli se mu naježila kůže na rukou a začal zhluboka dýchat. Nevěděl, zda má nebo nemá pokračovat dál, ale hlasité "och" a "ach" ho samo nasměrovalo do ložnice.

Samé nebe - napsala Ivana Výborná

Kam oko pohlédne, všude oslnivě bílá pláň, která konce ani začátku nemá. Její povrch je pokryt nepatrnou vrstvou vody, proto se v něm zrcadlí modrá obloha a nadýchaná, bílá oblaka. Pohybuji se uprostřed zářícího nebe, jako by mne Svatý Petr už vpustil za nebeskou bránu.
V dálce se všemi směry pomalu posouvají ranchrovery a džípy. Působí trochu nepatřičně, protože výkřiky automobilismu určitě nemají v nebi co dělat, na rozdíl od drobných postaviček lidí s rozpřaženýma rukama, co vypadají v té bílé záři jako poletující andělé.

Boření MeToo - napsala Nataša Richterová

„Ne, ne, ne, Bože ne, ne-pře-stá-vej!“
Vanda stopla video. Už se ani nečervenala. Tuhle, pravda trochu úchylnou, zálibu své kamarádky sice nechápala, ale nesoudila. Eliška tvrdila, že většině chlapů nevadí, když si pořizuje videa společných intimních hrátek. Je fakt, že někteří muži přímo hráli na kameru, což často působilo dost komicky.
„Nejlepší záběry vznikají, když o tom neví,“ zasmála se znalecky Eliška.

Šťastná manažerka - napsala Hana Zdražilová

Jsem manažerka. Mám to na vizitce. Co to znamená? Pohádku! Mám vysoký plat, služební telefon, služební vůz, počítač, kancelář s velkým oknem a důležitou, kreativní práci. Do kanceláře můžu přijít až v devět, na oběd si často zajdu mimo budovu a občas se při služební cestě podívám do nějakého pěkného města nebo i do ciziny. Pevnou linku nepoužívám, v kanceláři mi telefony zvedá můj drahý asistent. Také vedu porady a dělám důležitá rozhodnutí… Hezké, že? Říkala jsem, pohádka! A chcete i tu o Červené Karkulce?

Jako zamlada - napsala Hana Kavalová

Unaveně jsem si sedla na sedačku a z kabelky vytáhla dopis, který jsem našla ve schránce.
„Ahoj holky a kluci,“ četla jsem, „náš třídní sraz se bude konat jako obvykle na stejném místě ve stejném čase. A protože je doba masopustu, volím tematický maškarní oděv. Převlečte se za to, co vás vystihuje, ať se poznáme.“
V první chvíli jsem vůbec netušila, co na sebe.

Vánoce se vzteklinou - napsala Zdena Součková

22. prosince, 5.15 hod
Pro nás sovy je to hodina nejhlubší noci, ale bohužel i sovy musí někdy do práce... Ani nebudu svítit, ať nevzbudím holky, to by zas bylo řečí. Něco je na rohožce. Co to ten kocour zase dovlekl? Je to pěkně příjemně sametové na omak, ale na kraji trošku umatlané... Fuj! Konečně na ulici světlo... Netopýr? Respektive půlka netopýra! Že jsem to brala do ruky! Honem s ním do popelnice a pádím do práce. Aspoň budu mít vtipnou historku k ranní kávě.

Jak jsem objevovala internet - napsala Iveta Lukášová

„Už jsi to slyšela, škola dostala internet!!!“
Psal se rok 1999 a já byla v posledním ročníku gymnázia. Byla to ta doba, kdy jsem se potřebovala cítit děsně chytrá. Například celý podzim se nesl v duchu prokletých básníků. Bez Baudelainových Květů zla jsem z domu nevyšla. Ne, že bych je někdy četla, ale dokonale to padlo k vytahanému svetru ze sekáče a martenskám, které jsem nesundávala z nohou. Když jsem tedy slyšela o internetu, musela jsem být u toho. Co víc mohlo v té době zavánět „IQ à la Mensa po tobě touží“, než práce s počítačem.

Osudové protnutí Iriny Kondratěvové a Pavla Machače - napsal Miroslav Tichý

Ukrajinská hymna zazněla ztemnělým pokojem a mobil se rozsvítil. Už před časem chtěla Irina tenhle tón budíku změnit, ale potom, co jí její syn na dálku oznámil, že dobrovolně nastoupil na frontu, to tak nechala.
„Natašo, vstávej, je pět, musíme do práce,“ šťouchla do vedle spící kamarádky a odebrala se do umakartové koupelny, nečekajíc na odpověď. Z dalších pokojů ubytovny se začínaly ozývat stejné zvuky ranních rutin ostatních nájemnic. „Áááá,“ zívající Nataša vešla do koupelny, kde zrovna Irina seděla na toaletě a dokončovala svoji potřebu.

Děkuji - napsala Kateřina Volková

Po celém dni mě zmáhala únava, a tak jsem opravdu uvítala, když jsem v tramvaji uviděla volné místo. Už jsem téměř byla u vysněného sedadla, když mě najednou zastavila silná bolest pod levým žebrem. Prudce jsem se ohlédla, abych zjistila, co se stalo.
„Tak dovolíte?“ ozvalo se v úrovni mého ramene. Drobná stařenka, jako by se vzala odnikud, se energicky drala k volnému místu.
„Jistě, promiňte, já vás neviděla,“ vysoukala jsem ze sebe.
„No samozřejmě, neviděla... To jste vy mladí!! Hned se hrnete na volné místo a starý člověk, aby stál. Nezdvořáci,“ uzemnila mě.

Lavička - napsala Jana Simčinová

Jsem nejoblíbenější, vím to. Každý si mě vybere. Ale nejsem tady jediná. Je nás pět a já jsem ta prostřední. Možná proto jsem nejoblíbenější. Lidé projdou kolem první, druhé a pak už se většinou rozhodnou, protože nás tady zase tolik není.

Dášenka - napsala Šarlota Šetinová

Dášenka leží v postýlce. Je sama v (ne)bezpečí svého pokojíčku. Ale právě že ne tak úplně sama. To je ta potíž. Paní Tma a Fantazie si zase hrají. Potvory.
Velká květina si uzurpuje půlku místnosti svými zelenými vlasy. Vodník, jež láká svými pentličkami blíž, aby mohl svou oběť stáhnout pod hladinu. V rohu sedí muž s pokřivenou tváří, v ruce drží hůl, se kterou si rytmicky ťuká o dřevěnou podlahu a pohupuje se v rozvrzaném křesle. Vítr pročesává zdobené bílé pavučinky, které ve dne před sluncem chrání, a cizím pohledům nakukovat dovnitř zabraňuje.

Odvaha skočit - napsala Jana Simčinová

„Nemůžu to udělat. Je to hrozně vysoko,“ řekla s pohledem upřeným na výšku pod ní. Celá se třásla.
„Skoč a zbavíš se toho jednou provždy,“ promluvil k ní její hlas.
„Jsem srab. Nemám odvahu to udělat. Bojím se. Proč tady vůbec jsem?“ Hlas se jí klepal strachem.

C - napsala Zuzana Fajmonová

Když jsem C. potkala poprvé, byla jsem v předposledním ročníku na základce. Vzorná žákyně, předsedkyně třídy, holka na dobrý cestě za úspěšným přijetím na gympl a následně na některou z vysokých škol. Byla jsem vysoká, hubená a už tři týdny nemocná. 
C. u nás zazvonila bez ohlášení a s úsměvem přes půlku obličeje napochodovala do obývacího pokoje, kde se zeširoka posadila na tmavě šedý gauč s okrovými polštářky. Následovala jsem ji mlčky, s mastnými vlasy, bledá a příliš unavená na to, abych nezvaného hosta poučovala o slušném chování. 
„Nemáš sklenici vody?“ C. si žíznivě olízla rty a sebevědomě se rozhlížela kolem sebe.

Zázrak u Sedmi křížů - napsal Yakeen

Představte si to jako film.
Záběr do kabiny starého pickupu Favorit. Hraje lehká drumandbasová muzička. V kabině je těsno. Jsou tu jen dvě sedadla a na nich sedí tři lidi. Za volantem Martin. Ostatní mu říkají Martínku, a to přesto, že mu je přes třicet. Způsobuje to jeho snad až okouzlující nezralost.
„Martínku!“ Simča podává řidiči jointa, a z hlasu je poznat, že při řeči zadržuje v plicích dým. Oči jí září z blonďatejch dredů a trošičku si pokyvuje do zlámanejch rytmů střapatou hlavou.

Dvě tváře happyendu - napsala Hana Zdražilová

Něžně mi mnul konečky prstů mezi těmi svými. Bylo to příjemné, ale narušoval tím mou pozornost, nebyla jsem schopná soustředit se na koncert. Zdálo se mi to příliš brzy na první rande, ale nedokázala jsem se bránit. Přišel perfektně oholený a voněl. V módě jsem se příliš nevyznala, ale že jeho oblek neodpovídá zrovna posledním trendům, jsem poznala a  nevadilo mi to. Oblek, košile, a dokonce kravata!
Přišel včas, pomohl mi z kabátu, nabídl rámě, uvedl do řady. Neměla jsem mu co vytknout, schůzka byla prostě perfektní. Doprovodil mě domů, dal něžný polibek…
Vznášela jsem se v oblacích.