15. listopadu 2018

Samé nebe - napsala Ivana Výborná

Kam oko pohlédne, všude oslnivě bílá pláň, která konce ani začátku nemá. Její povrch je pokryt nepatrnou vrstvou vody, proto se v něm zrcadlí modrá obloha a nadýchaná, bílá oblaka. Pohybuji se uprostřed zářícího nebe, jako by mne Svatý Petr už vpustil za nebeskou bránu.
V dálce se všemi směry pomalu posouvají ranchrovery a džípy. Působí trochu nepatřičně, protože výkřiky automobilismu určitě nemají v nebi co dělat, na rozdíl od drobných postaviček lidí s rozpřaženýma rukama, co vypadají v té bílé záři jako poletující andělé.

Ploskami chodidel jsem spojena se svou dvojnicí. Ta, oblečena jako já, běhá po bílém povrchu a věrně napodobuje všechny mé pohyby. Společně křepčíme, provádíme holubičky, točíme se v piruetách a skáčeme jednoduché axely, až doskáčeme k přízemnímu hotelu, který je vystavěn z velikých sněhobílých kvádrů.
Z bílého ledu je tu vyrobeno všechno. Futra dveří a oken. Veškerý nábytek i barový pult. Police, stojací hodiny i stojací lampy, slánky, pepřenky i malé kroužky na ubrousky. Pozoruji bílou sochu indiánky, jak si natřásá svou krátkou, řasnatou sukni a indiána co se ze hřbetu lamy na ni majetnicky dívá a určitě myslí na nemravnosti. Jeho čepice, natažená přes uši, představte si, má z ledu vytesané i tenké dlouhé šňůrky.
Dotknu se jednoho bílého kvádru, prsty kloužou po ledové polevě, kterou způsobily výdechy návštěvníků, srážející se na zdech v tom uzavřeném prostoru. Očekávám, že ruka ucukne, až ji dotyk zastudí. Ale nic takového se neděje. Zeď má normální temperaturu a vše, o čem jsem myslela, že je postaveno a vytesáno z ledu, je postaveno a vytesáno ze soli. Běhám totiž po největší solné poušti světa Salar de Uyuni.