14. listopadu 2018

Babiččino tajemství - napsala Eliška Schovanková

Nikdy jsem se neodvážila říct, co jsem zaslechla jednou v létě o prázdninách. Vylezla jsem na velký ořech na zahradě, a protože přicházela babička, tak jsem se rychle schovala. Zase by hubovala, že lezu po stromech jako nějaký chuligán.
Pod ořechem byla lavička a babi na ni usedla. Rozhlédla se, jestli je sama, a šeptala: „V noci se mi zdálo zase o Vašíkovi. Dneska je to přesně padesát let, co se narodil, ale nikomu to neříkej.“ Babička něžně pohladila kůru tomu starému stromu. „Tobě říkám všechno, ale je to jen mezi námi.“ 
Vůbec jsem tomu nerozuměla. Vždyť žádný Vašek v naší rodině není. Měla jsem v hlavě zmatek. Večer, když jsem šla spát, chtěla jsem se babi na toho Vašíka zeptat, ale nenašla jsem odvahu. A nikdy už jsem pak babičce neřekla, co jsem slyšela.
Uběhlo pár let a já jsem na celou příhodu zapomněla.
„Ahoj babi, to jsem já, Dana. Máš v červnu osmdesátiny, tak se chci zeptat, co by sis přála.“
„Danuško, stačí, když se všichni sejdeme u nás na zahradě pod tím starým ořechem. Dáme si něco dobrýho a popovídáme. Moc se těším.“
Tenhle krátký telefonát si budu pamatovat už navždy. „Stačí, když se všichni sejdeme...“ znělo mi v uších, protože to babička řekla s takovým citem, že se tajil dech. Za slovem „všichni“ jsem slyšela i slabý povzdech.
Ten krásný červnový se opravdu sešla celá rodina, ve stínu ořechu stál veliký stůl. Babička navařila jídla jako pro regiment. Každý z nás něco přinesl, takže stůl sotva unesl tíhu všech těch laskomin a dobrot. Babi vypadala spokojeně. Ale byly to její poslední narozeniny. Na jaře příštího roku zemřela. A odkázala mi svůj venkovský domek.
Jednou jsem při úklidu našla velmi dobře schovaný deník. Nevěřila jsem vlastním očím. Vůbec mě nenapadlo, že by si zrovna naše babi psala deník! Poslední záznam byl několik měsíců před jejím odchodem z tohoto světa: „Kdy už přejde ta bolest? Stále čekám, že čas všechno zahojí! Už to je šedesát pět let a ještě nezahojil. Myslím, že v tomhle se rodiče mýlili. Každý den na tebe myslím. Každý rok si představuji, jak vypadáš. Určitě máš hluboké hnědé oči jako tvůj táta. Někdy tak přemýšlím, jestli máš děti a taky vnoučata. Jaké by to bylo, kdybychom mohli vrátit čas a ty jsi byl se mnou. Nikdy jsem rodičům neměla za zlé, že jsem tě musela dát k adopci. Bylo mi patnáct a já byla tak vystrašená. Už nemám moc sil, dlouho už tu nebudu, ale dokud budu dýchat, nikdy na tebe, synáčku, nezapomenu.“
Až teď jsem pochopila chvíli, kdy babička pohladila ten starý ořech a řekla „Tobě říkám všechno, ale je to jen mezi námi.“

Žádné komentáře:

Okomentovat