Strachy - napsala Anežka Nováková

Po vysokém dubu lezou dvě veverky. Máma veverčice a malé veverče. Starší veverka opatrně přelézá z větve na větev, sbírá žaludy a sem tam nespokojeně blýskne pohledem po svém potomkovi.
,,Nehopsej tak! Dávej přece pozor!” okřikne ho po několikáté.
Ale veverče dál dovádí v koruně stromu jako neřízená střela. Šplhá čím dál výš, až do míst, kde jsou větvičky tenké jako prst.

Hnusné příběhy - (Esence pocitů)

Bobík
„Mami, nevíš, kde je Bobík?“
„To nevím princezno, v kleci není?“
„Není, co když se někam zahopkal?“
„Možná. Miláčku neboj se, on se určitě objeví.“
„Rodino! Večeře je hotová!“
„A copak si nám to uvařil, tatínku?“
„Králíka na smetaně, maminko!“
„No, tak vidíš zlatíčko, nikam se nezahopkal.“
Lucie Košinová

Veselé příběhy (Esence pocitů)

Řetízkáč
Ve vzduchu voněla cukrová vata, blikala pestrobarevná světélka a řinčení kolotočů se mísilo s dětským smíchem a vískáním. Vrásčitý kolotočář zatáhl za páku.
„Pojď, chytnem se a až budeme navrchu, pustíme se!”

Smutné příběhy (Esence pocitů)

Mrzlo, foukal ledový vítr. Seděl před nákupním centrem, stále s nadějí vyhlížel svého nejlepšího přítele, tlapky ho zábly. Na studené dlažbě se schoulil do klubíčka, aby se aspoň trochu zahřál… Do posledního dechu věřil, že se pro něj vrátí.

Jan Vaněk

Dřina za stránkami - napsala Anežka Nováková

Můžete objednat zde

Referát podle rozhlasové nahrávky Antikvariát Břetislava Rychlíka (1991)

Proč člověk tvoří? Proč má potřebu vydávat ze sebe to nejlepší?
Je to výzva. Jakési vnitřní puzení. Arnošt Lustig v této souvislosti mluví o kovářovi, který cítí výzvu v kusu železa, které chce pokořit. Po náročné fyzické práci se mu to povede a následuje radost. To samé platí i pro spisovatele a vlastně obecně pro celé lidstvo. Proč děláme cokoliv z toho co děláme? Umělecké nutkání vzniká a je burcované právě tady tou výzvou. Psaní – a tvoření jako takové – bolí. Ale poskytuje umělecky založenému člověku životní náplň, smysl.

Definice lásky - napsali Julie Schillingová, Elliot Jačků, Anežka Nováková, Lucie Košinová

Láska – jedinečný pocit,
motýli třepotají v břiše.
Jen bolest zůstane,
vše snové opadne,
když pomine tiše
a Ty se začneš modlit.

Elliot Jačků

Laksymáček – napsala Anežka Nováková

Už dávno jsem přestal počítat dny od data mé expirace.

Můžou to být týdny, měsíce… snad i roky? Původně jsme byli čtyři. Měli jsme krásné, jasně modré papírové navoskované kelímky a nemohli jsme se dočkat doby, kdy konečně přijde náš čas.

Krásné příběhy (Esence pocitů)

„Ještě je tu jeden dárek, řekla maminka a vyndala zpoza zad krabici, která náhle vyštěkla.

„Štěňátko!” zapištěl překvapeně. „Dostal jsem štěňátko! Jé, a jak je heboučký, budeme spolu nejlepší kamarádi!”
Jan Vaněk

Zadání:
Napište pár řádek, v nichž vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé. Učíme se tzv. literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné musí rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebujeme pěkně hnusného hrdinu...)

Červenka – napsala Anežka Nováková

Cítil, že je konec.

Špatně se mu dýchalo, ale žádná ukrutná, fyzická bolest, kterou si s umíráním celé roky mylně spojoval, se nedostavovala. Znovu se chrčivě rozkašlal. Uprostřed hrudníku ho tlačilo a on věděl, že uvnitř něj je něco, co chce za každou cenu ven. Byl ale příliš slabý, příliš starý. Všechno bylo v mlze. Připadal si jako ve snu. Byl na nemocniční posteli, ale zároveň už byl jednou nohou jinde – na místě plném oslepujícího světla.

Nezapadám - napsali Lucie Košinová, Barbora Macková, Anežka Nováková, Yassemin Mamyrova a Jan Vaněk

Na hraně

Včera jsem jela na nákup. Prodavačka se mě zeptala: „Je to vše, pane?“ Trochu ve mně hrklo, pak jsem teda slušně odpověděla, že ano, a zaplatila.
Někdy mi to nevadí, jindy je to strašné. Nechci mít škatulku. Chodím po tenké hraně, náchylná spadnout na jednu či druhou stranu. Nechci propadnout jedné straně a už nemít možnost vrátit se na druhou.

Stín - napsala Anežka Nováková

Edvard Munch: Výkřik

Po opuštěné cestě kráčí tři muži.
Smějí se. Jeden víc, než ti druzí. Všichni už mají něco upito – jeden z nich víc než ti druzí. Společně se houpavou chůzí vracejí podél fjordu domů.
On to ještě neví, ale já jsem celou dobu s nimi. Tiše kráčím vedle něj. Sem tam se kolem něj prosmýknu a on letmo ucítí ten dobře známý závan. Na pár vteřin mu přes obličej přeběhne temný stín. Ten ale několika záškuby očními víčky setřepe a znovu se zapojuje do bujarého hovoru. Zároveň zvedá ruku s lahví a dlouze si přihýbá. 

Myslí, že měl chuť se napít. Ale přitom jsem to já, kdo mu vede ruku. Tělem se mu rozlévá zdánlivě neškodné teplo a proto nevidí a necítí, jak rychle nabývám na obrysech.

Už nejsem jen černý cár, který se mu omotává kolem kotníků. Nejsem už ani tmavý oblak mlhy, které jím skrz naskrz prostupuje. Dostávám skutečný tvar. Stávám se osobou.

Oběd za oběd - napsala Anežka Nováková

Liška jde kolem kukuřičného pole a pobaveně sleduje čápa, který neobratně trhá seschlé klasy.
Když jich měl pěknou hromádku, začal svraštělá zrnka pečlivě drtit dlouhým zobákem a vzniklý prášek zachytával do nádobky, kterou měl u nohou.
"Proč si nekoupíš obyčejnou mouku, jako ostatní?” ptá se liška posměšně. Čáp vzhlédne od práce.

Pan Buřinka - napsala Anežka Nováková

Jednoho dne u našich dveří zazvonil podivný človíček.
Ptal se, jestli bychom mu nemohli dát něco sladkého. Prý že je cukrovkář a jestli si nedá rychle nějaký cukr, dostane hypoglykemický záchvat. Opravdu vypadal, že sebou každou chvíli švihne na dlažbu a tak jsme mu do ruky vrazili tabulku čokolády. Vděčně si do ní dvakrát hryzl a potom nám její zbytek s poděkováním a jemnými provázky svých slin vrátil. Po chvíli rozpačitého postávání na chodbě, kdy celou dobu zavrtával pohled do země, se zeptal jestli by se u nás mohl ještě napít. Prosím. Zavedli jsme ho do kuchyně a už se nemohli dočkat až se ho zbavíme.

Háčky k příběhu Spontánní výzva od Zuzky

Spontánní výzva

Každý jste někdy byl v situaci, kdy jste neměl vůli ani dýchat, natož žít. Ale i když tenhle pocit byl příšerný, mělo to jednu výhodu - člověk se nebál spontánních výzev. Nemáte co ztratit a tak zariskujete. Co se ale díky tomu stalo, jsem nikdy nečekala. Rázem se všechno proměnilo v nepopsatelný pocit čirého štěstí, které jsem ani já sama nechápala, jak můžu mít.
(Zuzka Smolová)

Cítila jsem se na dně. Byl konec. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale nakonec jsem to přijala. Otevřelo mi to dveře, o kterých jsem nevěděla, že tam jsou. Dveře, co vedly tam, kam můj rozum neviděl. Tam, kde vše bylo otázka spontánnosti, kde moje činy se nezdají jako moje. Byla jsem venku s přáteli a cítila jsem v sobě energii, která se zdála, že má vlastní duši. Vzala jsem si mobil. Napsala mu. Nečekala jsem odezvu, nečekala jsem souhlas. Nečekala jsem nic. Ale to, co se stalo, bych nikdy nečekala.
(Julie Schillingová)

Kamarádi od narození - napsala Anežka Nováková

– Musíš tu prostě zůstat, s tím nic nenadělám…
• Ale rodiče ti přece nezakázali vzít mě k babičce s sebou. Vmáčknu se do kufru…anebo si lehnu na podlážku pod sedačky! Vůbec nikomu nebudu překážet…
– O to ale přece vůbec nejde. Nezakázali to jenom proto, že nemaj ponětí že vůbec existuješ.
• To je ale jejich problém, že jsou ignoranti. Kdyby mě vidět chtěli, tak mě vidí. Vždyť kolikrát jsi jim o mě za ty roky vyprávěla – a oni se jenom smáli!
– Ale vždyť víš, že oni se nesmějou tobě…to si nesmíš takhle brát.

Samota Březovka - napsala Anežka Nováková

Březovka je chalupa velká, děravá, chaoticky neorganizovaná a na pořádání dětských táborů a setkání jako dělaná. Stojí osamoceně na úpatí dlouhého kopce mezi holými lány v Orlických horách a po celém obvodu ji lemují břízy. Dalo by se považovat za zázrak, že chalupa ještě stojí. Zpuchřelé trámy při sebemenším pohybu naříkají a úpí, omítka v kusech odpadává, střecha vypadá jako ementál a přeživší tabulky skla se s každým krokem bázlivě chvějí. 

Let balónem - háček k příběhu Lenky

Svoboda 

Tohle jsem cítila, když jsem letěla balónem poprvé. Už se nebojím. Vidím zapadající slunce nad horizontem a nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jak v tuhle chvíli. Cítila jsem lehkost v duši, kterou už dávno nemohla pocítit... 

(Yassemin Mamyrova)

Háčkování
Výška, ta ohromná výška… ,,Hlavně nekoukej dolů, nekoukej dolů!”. Lidi vypadaj jako mranvenci. 

,,Ááá, já věděl že se tam nemám koukat.” 

,,Bože můj, co když se zřítíme?”  ,

,Celej tenhle chatrnej koš drží jen na nějakejch pofidérních lankách z roku raz dva…” 

,,Fuuu… dejchej, Honzooo…”

(Jan Vaněk)

Expresivní umění - napsala Anežka Nováková

Náš pan umělec asi zas šetřil na materiálech – za těch pár ušetřenejch kaček si koupí nějaký hogovogo pití a bude si připadat jak správný génius-rozervanec, kterej je světem akorát nepochopenej.

No ano. Samozřejmě. Už jde. Teď se před tu svoji hrůzu, dneska už tak po tři sta padesátý, postaví, usrkne ze sklinky a samolibě mlaskne. Já jsem mu pochopitelně buřt, jak jinak.

Obraz, kterej na mě včera večer surově přibili, je těžkej a jeho zadní hrany nesnesitelně škrábou. Barvy jsou na něm halabala nacákané.