„Prosimtě, uklidni se, Maruš, je mladej, tak divočí. To já jsem v jeho věku někdy nepřišel domů tři dny.“
Marie je úzkostlivá, úplná máma kvočna. Ještě, že má Roman mě. Kdo by ho jinak naučil rybařit, řídit auto, boxovat a nevyšilovat, všechny tyhle chlapský věci.
Jenže Roman je spíš po Marii, skleníková květinka. Je pravda, že na něj nemám moc času, ale já se musím votáčet a živit rodinu, jednou to Roman pochopí, až bude mít vlastní děcka.
Ježíš, jak mě ta Marie rozčiluje, jak tady nervózně popochází, zase má to svý zlý tušení, pořád má zlý tušení, kdyby se jen jedno procento naplnilo, je už Roman tak desetkrát přejetej, utopenej, zamordovanej a ještě k tomu na drogách. Úplně tu nervozitu přenáší na mě. Radši si otevřu jedno Radka a pustím si bednu.
Zprávy, zívačka. Zase volba prezidenta, jděte s tím už někam, jako by se tím něco změnilo, jestli tam bude sedět tenhle nebo tamten.
