Pomalu jsem si prohlížela své nové tělo. Nic se mi nevzdouvalo v kalhotách, takže jsem se poprvé mohla jít vyčurat, aniž bych musela čekat, než se můj „parťák“ pod peřinou probere ze snů.
Opatrně jsem si sáhla na vlnící se vrchní díl pyžama. Zvláštní pocit dotýkat se vlastních pevných ňader, která jsem dosud obdivoval na brunetách, blondýnách či zrzkách. Rozplakala jsem se. Příručky nelhaly.
Podle návodu „Přesně v deset vypij reset“ jsem si večer rozmíchal růžový prášek v teplé vodě, napil se a ulehl do postele. A tohle je výsledek. Jediné, co zůstalo stejné, je mé jméno Joe Smith.
Byla jsem uchvácena svým novým tělem. Zčistajasna mám všechno, co má mít pořádná ženská. Vstala jsem z postele a šla se pořádně prozkoumat před zrcadlo do koupelny.
„Představ si to, Tony, já jsem se fakt odhodlal, teda odhodlala!“ volala jsem nadšeně svému nejlepšímu kámošovi hned ráno. Právě on mě přivedl na spásnou myšlenku pohlavního resetu. Prošel jí totiž před několika lety a nemohl si ji vynachválit.
Potkali jsme se kdysi na pánský jízdě. Kožená bunda, roztrhaný džíny, dlouhý háro, před hospodou motorka a na stole orosený pivo – to byl Tony. Skvěle se s ním kecalo o fotbale a ženskejch.
„Ty vole, ty jsi v balení stejně bezradnej jako vesničan na stadionu Menchesteru. Obdivuješ všechno kolem, ale kloudně nevystřelíš,“ zhodnotil trefně mou tehdejší partnerskou mizérii a navrhl mi: „Nechtěl by sis to, Joe, zkusit z tý druhý strany a stát se ženskou?“
„Cože?“ nechápal jsem.
„Byl jsem třicet let ženskou, ale pak mě to přestalo bavit. Nevěděla jsem kudy kam, nalítla každýmu chlapovi na jeho sladký kecy, divila se, že mě chtěj jen do postele, ale nedokázala jsem si pomoct,“ přešel automaticky do svého tehdejšího rodu. „Chtěla jsem to skončit, ale na internetu na mě vyskočil slogan Přesně v deset vypij reset!, tak jsem na to klikla a dozvěděla se o týhle spáse. Žádná sebevražda, ale reset za dvanáct hodin. Zaplatíš prachy a pošlou ti dva lektvary.“
„Proč zrovna dva?“
„To víš, identitu nemůžeš střídat jako apoštoly na orloji. Máš jen možnost změny na opačné pohlaví, a když ti to nebude vyhovovat, můžeš to vrátit zpátky. Prostě se narodíš s pindíkem, rosteš s ním, zažíváš různá dobrodružství… a buď si svýho kámoše necháš až do smrti, nebo ho vyměníš za dámské lůno se vším, co nabízí. Můžeš rodit, musíš i menstruovat, měnit nálady, holit se do plavek. A když už těch žiletek máš až po krk, Joe, můžeš se vrátit zase k tomu, s čím jsi přišel na svět. Dál to nejde.“
Semínko pochybností, jestli chci opravdu močit ve stoje až do smrti, bylo zaseto, ale než zdárně vyrašilo, uplynulo několik let. Než jsem se definitivně odhodlal k pohlavnímu resetu, oslavil jsem sám několikery Vánoce a zažil mnoho marných pokusů sbalit babu snů.
…
„Proboha, já nemám co na sebe!“ uvědomuji si před otevřenou skříní. „Samý velký hadry, samý kalhoty, košile, saka, nějaký to triko, boty velikosti 45, všechno děsně nemoderní a zatuchlý. No jo, tady ta ženská ruka fakt chyběla.“
Oblékám si to nejmenší, co najdu na dně komody, beru kreditku, tedy radši dvě a jdu do obchoďáku pro cokoli, co nebude vypadat jako pytel. V hlavě přemítám, kolik těl, která potkávám, už prošlo resetovací proměnou.
Tony to všechno obětavě absolvuje se mnou, tak jsem ho aspoň pozvala na oběd.
Celou dobu mě ujišťoval, že se s vyresetovanými osobami můžeme setkat běžně, aniž by nás to napadlo – prodavačky, recepční, kolegové...
„Vždyť i Nicky od nás z kantýny byla před pár týdny Nickem. A ajťák Denis byl ajťačkou Denis. Neumřeš prostě úplně, jenom odhodíš to tělesné, ale to, co jsi zažil, rodina i přátelé ti zůstanou, pokud je tedy nezačneš srát. Ale pozor, neprobudíš se jako ideál vysněných proporcí, zaručená je jen výměna hrudníku a rozmnožovacích orgánů, dál je to loterie. Všechno si prostě nevymodlíš. Třeba Daniel, pamatuješ na toho šéfa marketingu, jak nám všem šel po krku? Tak ten zrzavej, zakomplexovanej prcek si myslel, že jako dlouhonohou blondýnu ho budou mít všichni rádi. Proto vypil růžovej prášek a ráno sice neměl pinďoura, zato měl tři brady, půl metráku nadváhy a ještě k tomu koktal.“
„Takže mi chceš říct, že zatímco minulej tejden jsem byl chlap marnej na ženský, tak teď budu ženská marná na chlapy?“
„No, nebudu ti lhát, Joe, ale je to možný. Nemůžeš chtít, aby tě někdo bezmezně miloval a obdivoval, když sám nad sebou pochybuješ, ať už máš mezi nohama cokoli. Nemůžeš emancipovanou feministku vykoupit líným šovinistickým uzurpátorem, stejně jako se z nagelovaného alfasamce nikdy nestane poddajná husička bez názoru, ze sebestředné potvory donchuán a tak. Prostě Einsteinův zákon o zachování hmoty v modifikované podobě. Nezáleží na vztahu energie, hmotnosti a rychlosti světla ve vakuu, ale na kartách rozdaných při narození. V kartách taky nemůžeš v půlce hry vyrvat z ruky žolíky protihráči jen proto, že by se ti s nima hrálo líp.“
Poslouchám upřímně míněné rady, ale taky mi už kručí v žaludku.
„Dám si radši jen salát s lososem, všimla jsem si, že nějak kynu,“ objednávám si z jídelního lístku. „Co si dáš ty? Nemusíš se upejpat, platím to za ty útrapy, který jsi se mnou musel absolvovat po nákupech.“
„Tak to já si dám grilovaný koleno a budu ti vonět pod nos,“ dobírá si mě Tony.
Je teď čerstvě zamilovanej, takže si takovou prasárnu může dát jenom se mnou, zatímco s Grace jí maximálně steak bez přílohy, aby šel s dobou a udělal na ni dojem. Nechápu, co na ní vidí. Ta ženská je asi o deset let mladší než on a děsně mě vytáčí. Vůbec neřeší, že jí z minisukně čouhá celulitida a nad ní se rolují tukové polštáře. Zato já žeru salát a ještě si vyčítám, jestli ho nechroupu moc pozdě večer. Tony je z ní úplně odvařenej.
Čím víc se mi svěřuje se svým novým milostným dobrodružstvím, tím víc mě přepadá závist. Před resetem to byl můj nejlepší kámoš, teď po něm toužím jako motýl po kapce nektaru.
Co se mi na něm nelíbilo jako chlapovi, to mě děsně rajcuje jako ženskou. Ty jeho silný motorky, drsnej prošedivělej culík do půli zad a smyslné převalování žvýkačky v puse. Tak ráda bych mu ji vlastnojazyčně sebrala, ale místo toho dál řešíme, co bude Grace kupovat k narozeninám, kam pojedou na dovolenou a jestli by se náhodou neměl ostříhat, aby se jí víc líbil.
„V žádném případě se nestříhej, přece bys neměnil image kvůli nějaké babě, kterou znáš chvíli. Vždyť ani pořádně nevíš, co je zač.“
„Joe, ty mi ji snad nepřeješ, nebo co?“
„Ale jo, přeju“ odpovídám automaticky se sklopenýma očima, „jen nechci, abys nalít nějaký zlatokopce.“
„Neboj, u mě by si toho stejně moc nenakopala. Sama má dost na to, aby potřebovala nějaký hodojnýho vola, jako mě. A co ty, jak jsi na tom s chlapama?“
„To si povíme někdy jindy, už musím jít a ty stejně jedeš za chvíli vyzvednout Grace na letiště,“ rychle dopiju vodu, zaplatím a mizím v ulicích.
Sedám si na lavičku a civím na všudypřítomný rej. Kolem chodí turisté, překřikují jeden druhého, pozorují labutě, obdivují architektonické skvosty. Páry se drží za ruce, objímají, pořizují zamilované fotky u zábradlí. Hezky prohnout v pase, pokrčit nožku, prohrábnout vlasy, našpulit rty a je to. Další obrázek do alba. Jak já jim tyhle kýče závidím.
Trčím tu sama jako stokrát předtím a fotit můžu maximálně všudypřítomné holuby zobající zbytky od cizích svačin.
A tak je to den za dnem, týden za týdnem…
…
„Proč zrovna dva?“
„To víš, identitu nemůžeš střídat jako apoštoly na orloji. Máš jen možnost změny na opačné pohlaví, a když ti to nebude vyhovovat, můžeš to vrátit zpátky. Prostě se narodíš s pindíkem, rosteš s ním, zažíváš různá dobrodružství… a buď si svýho kámoše necháš až do smrti, nebo ho vyměníš za dámské lůno se vším, co nabízí. Můžeš rodit, musíš i menstruovat, měnit nálady, holit se do plavek. A když už těch žiletek máš až po krk, Joe, můžeš se vrátit zase k tomu, s čím jsi přišel na svět. Dál to nejde.“
Semínko pochybností, jestli chci opravdu močit ve stoje až do smrti, bylo zaseto, ale než zdárně vyrašilo, uplynulo několik let. Než jsem se definitivně odhodlal k pohlavnímu resetu, oslavil jsem sám několikery Vánoce a zažil mnoho marných pokusů sbalit babu snů.
…
„Proboha, já nemám co na sebe!“ uvědomuji si před otevřenou skříní. „Samý velký hadry, samý kalhoty, košile, saka, nějaký to triko, boty velikosti 45, všechno děsně nemoderní a zatuchlý. No jo, tady ta ženská ruka fakt chyběla.“
Oblékám si to nejmenší, co najdu na dně komody, beru kreditku, tedy radši dvě a jdu do obchoďáku pro cokoli, co nebude vypadat jako pytel. V hlavě přemítám, kolik těl, která potkávám, už prošlo resetovací proměnou.
Tony to všechno obětavě absolvuje se mnou, tak jsem ho aspoň pozvala na oběd.
Celou dobu mě ujišťoval, že se s vyresetovanými osobami můžeme setkat běžně, aniž by nás to napadlo – prodavačky, recepční, kolegové...
„Vždyť i Nicky od nás z kantýny byla před pár týdny Nickem. A ajťák Denis byl ajťačkou Denis. Neumřeš prostě úplně, jenom odhodíš to tělesné, ale to, co jsi zažil, rodina i přátelé ti zůstanou, pokud je tedy nezačneš srát. Ale pozor, neprobudíš se jako ideál vysněných proporcí, zaručená je jen výměna hrudníku a rozmnožovacích orgánů, dál je to loterie. Všechno si prostě nevymodlíš. Třeba Daniel, pamatuješ na toho šéfa marketingu, jak nám všem šel po krku? Tak ten zrzavej, zakomplexovanej prcek si myslel, že jako dlouhonohou blondýnu ho budou mít všichni rádi. Proto vypil růžovej prášek a ráno sice neměl pinďoura, zato měl tři brady, půl metráku nadváhy a ještě k tomu koktal.“
„Takže mi chceš říct, že zatímco minulej tejden jsem byl chlap marnej na ženský, tak teď budu ženská marná na chlapy?“
„No, nebudu ti lhát, Joe, ale je to možný. Nemůžeš chtít, aby tě někdo bezmezně miloval a obdivoval, když sám nad sebou pochybuješ, ať už máš mezi nohama cokoli. Nemůžeš emancipovanou feministku vykoupit líným šovinistickým uzurpátorem, stejně jako se z nagelovaného alfasamce nikdy nestane poddajná husička bez názoru, ze sebestředné potvory donchuán a tak. Prostě Einsteinův zákon o zachování hmoty v modifikované podobě. Nezáleží na vztahu energie, hmotnosti a rychlosti světla ve vakuu, ale na kartách rozdaných při narození. V kartách taky nemůžeš v půlce hry vyrvat z ruky žolíky protihráči jen proto, že by se ti s nima hrálo líp.“
Poslouchám upřímně míněné rady, ale taky mi už kručí v žaludku.
„Dám si radši jen salát s lososem, všimla jsem si, že nějak kynu,“ objednávám si z jídelního lístku. „Co si dáš ty? Nemusíš se upejpat, platím to za ty útrapy, který jsi se mnou musel absolvovat po nákupech.“
„Tak to já si dám grilovaný koleno a budu ti vonět pod nos,“ dobírá si mě Tony.
Je teď čerstvě zamilovanej, takže si takovou prasárnu může dát jenom se mnou, zatímco s Grace jí maximálně steak bez přílohy, aby šel s dobou a udělal na ni dojem. Nechápu, co na ní vidí. Ta ženská je asi o deset let mladší než on a děsně mě vytáčí. Vůbec neřeší, že jí z minisukně čouhá celulitida a nad ní se rolují tukové polštáře. Zato já žeru salát a ještě si vyčítám, jestli ho nechroupu moc pozdě večer. Tony je z ní úplně odvařenej.
Čím víc se mi svěřuje se svým novým milostným dobrodružstvím, tím víc mě přepadá závist. Před resetem to byl můj nejlepší kámoš, teď po něm toužím jako motýl po kapce nektaru.
Co se mi na něm nelíbilo jako chlapovi, to mě děsně rajcuje jako ženskou. Ty jeho silný motorky, drsnej prošedivělej culík do půli zad a smyslné převalování žvýkačky v puse. Tak ráda bych mu ji vlastnojazyčně sebrala, ale místo toho dál řešíme, co bude Grace kupovat k narozeninám, kam pojedou na dovolenou a jestli by se náhodou neměl ostříhat, aby se jí víc líbil.
„V žádném případě se nestříhej, přece bys neměnil image kvůli nějaké babě, kterou znáš chvíli. Vždyť ani pořádně nevíš, co je zač.“
„Joe, ty mi ji snad nepřeješ, nebo co?“
„Ale jo, přeju“ odpovídám automaticky se sklopenýma očima, „jen nechci, abys nalít nějaký zlatokopce.“
„Neboj, u mě by si toho stejně moc nenakopala. Sama má dost na to, aby potřebovala nějaký hodojnýho vola, jako mě. A co ty, jak jsi na tom s chlapama?“
„To si povíme někdy jindy, už musím jít a ty stejně jedeš za chvíli vyzvednout Grace na letiště,“ rychle dopiju vodu, zaplatím a mizím v ulicích.
Sedám si na lavičku a civím na všudypřítomný rej. Kolem chodí turisté, překřikují jeden druhého, pozorují labutě, obdivují architektonické skvosty. Páry se drží za ruce, objímají, pořizují zamilované fotky u zábradlí. Hezky prohnout v pase, pokrčit nožku, prohrábnout vlasy, našpulit rty a je to. Další obrázek do alba. Jak já jim tyhle kýče závidím.
Trčím tu sama jako stokrát předtím a fotit můžu maximálně všudypřítomné holuby zobající zbytky od cizích svačin.
A tak je to den za dnem, týden za týdnem…
…
K čemu mi ten reset vlastně byl? Už sice poznám cihlovou, cyklámenovou, lososovou, petrolejovou, lila barvu a nejen červenou, modrou či zelenou, ale po lásce prahnu stále stejně, možná víc. Jsem citlivější, vnímavější, dojme mě každá maličkost. Mám toho plný kecky, teda lodičky, jak jsem se chtěla Tonymu líbit.
Cestou domů si koupím láhev vodky, která mé splíny určitě rozpustí. Aspoň na chvilku. S každým dalším lokem myslím nato, jak si to asi rozdává s Grace, zatímco já doma v županu překlikávám na Tinderu obdobné zoufalce jako jsem já.
Kdo se líbí mně, nelíbím se jemu a naopak. Za měsíc jsem měla jedno rande, které pro mě skončilo skoro dřív, než začalo.
Na první pohled bylo jasné, že Paul buď výborně ovládá práci ve photoshopu, nebo že použil fotku svého mladšího a hezčího bratra. Po polívce jsem mu nechala na stole pár drobných, na ubrousek rtěnkou napsala: „promiň“ a zbaběle odešla, zatímco byl na záchodě.
Od tý doby nic.
Klopím do sebe dalšího panáka, utírám si do rukávu rozmazanou řasenku a hypnotizuji očima modrý sáček ležící vedle misky s ovocem na kuchyňské lince. Nebylo mi jako chlapovi líp? Sice jsem byl lůzr, ale aspoň jsem neřval jako kráva kvůli každému roztomilému štěňátku či vyňuňané holčičce v kočárku. To byly časy bez rozkolísaných emocí…
Nechci si už holit nohy, malovat pusu ani nalepovat nehty, chci se zahrabat ve svých sračkách v teplákách na kanapi s lahváčem v ruce. Tony na mě stejně sere, když má tu svou Grace.
Zatímco jsem se loučila s každičkým kouskem ženského těla, ve skleničce se rozpouštěl blankytný prášek. Jeho mikroskopické částečky klesaly ke dnu a obarvovaly čirou vodu. Do půlnoci zbývaly dvě hodiny. Dobelhala jsem se k posteli, vypila připravenou spásu a usnula.
Vodka v mé krvi však dál žila svým životem, tu nějakej modrej zázrak nezajímal. Vzbudila mě kolem půl třetí nutkavou potřebou zvracet. Instinktivně jsem doběhla na záchod.
„A do prdele,“ došlo mi po spláchnutí.
O stehna se mi už třelo něco, co tam mělo být až poté, co mi splaskne hrudník.
„Pohlavní reset není možné přerušit ani opakovat,“ psali v příbalovém letáku, „jinak není cesty zpátky.“
Takže teď mám kromě výstavních koz i pinďoura v polotovaru. Definitivně. Až do smrti.
Cestou domů si koupím láhev vodky, která mé splíny určitě rozpustí. Aspoň na chvilku. S každým dalším lokem myslím nato, jak si to asi rozdává s Grace, zatímco já doma v županu překlikávám na Tinderu obdobné zoufalce jako jsem já.
Kdo se líbí mně, nelíbím se jemu a naopak. Za měsíc jsem měla jedno rande, které pro mě skončilo skoro dřív, než začalo.
Na první pohled bylo jasné, že Paul buď výborně ovládá práci ve photoshopu, nebo že použil fotku svého mladšího a hezčího bratra. Po polívce jsem mu nechala na stole pár drobných, na ubrousek rtěnkou napsala: „promiň“ a zbaběle odešla, zatímco byl na záchodě.
Od tý doby nic.
Klopím do sebe dalšího panáka, utírám si do rukávu rozmazanou řasenku a hypnotizuji očima modrý sáček ležící vedle misky s ovocem na kuchyňské lince. Nebylo mi jako chlapovi líp? Sice jsem byl lůzr, ale aspoň jsem neřval jako kráva kvůli každému roztomilému štěňátku či vyňuňané holčičce v kočárku. To byly časy bez rozkolísaných emocí…
Nechci si už holit nohy, malovat pusu ani nalepovat nehty, chci se zahrabat ve svých sračkách v teplákách na kanapi s lahváčem v ruce. Tony na mě stejně sere, když má tu svou Grace.
Zatímco jsem se loučila s každičkým kouskem ženského těla, ve skleničce se rozpouštěl blankytný prášek. Jeho mikroskopické částečky klesaly ke dnu a obarvovaly čirou vodu. Do půlnoci zbývaly dvě hodiny. Dobelhala jsem se k posteli, vypila připravenou spásu a usnula.
Vodka v mé krvi však dál žila svým životem, tu nějakej modrej zázrak nezajímal. Vzbudila mě kolem půl třetí nutkavou potřebou zvracet. Instinktivně jsem doběhla na záchod.
„A do prdele,“ došlo mi po spláchnutí.
O stehna se mi už třelo něco, co tam mělo být až poté, co mi splaskne hrudník.
„Pohlavní reset není možné přerušit ani opakovat,“ psali v příbalovém letáku, „jinak není cesty zpátky.“
Takže teď mám kromě výstavních koz i pinďoura v polotovaru. Definitivně. Až do smrti.
