Bajka o myšce a lvu - napsala Lucie Svibová

Gabriela Pešková, Fakulta designu a umění v Plzni

Jednou si malá šedá myška hrála v pralese a svým skotačením omylem probudila lva. Lev se rozčílil, chytil malou nezbedu a chystal se ji sežrat.
„Ó velký moudrý lve, vládce pralesa, prosím tě pusť mě. Jsem jen malá ubohá myška, tvůj hlad nezasytím a když mne pustíš, tak se ti odvděčím!“ kňourala myš. A tak velkorysý lev myš pustil.
Po několika dnech byl lev chycen pytláky a svázán. Řval tak hlasitě, že jej bylo slyšet široko daleko. Zaslechla jej i myš a přiběhla se podívat, co se děje.
„Myško, myško, pomoz mi. Přehryzej provazy a osvoboď mne!“ prosil lev.
„A proč bych se měla namáhat, ničit si zuby? Jsi velký moudrý lev, vládce pralesa – tak si poraď sám!“ odvětila myš a odcupitala pryč.

A poučení? I malá šedá myš může být pěkně velká svině.

Láska na první pohled - napsaly Lucie Svibová a Katka Hovadíková

Marie stojí u otevřeného okna a ve tváři se jí zračí nepřítomný, zasněný výraz. Na plátně jejího malířského stojanu začíná rýsovat postava mladého muže na koni. Většina kontur je v obrysech, pouze tvář jezdce vystupuje téměř plasticky. Má podobu jejího bratra Egona, který odjel ke vzdáleným příbuzným, Thurn-Taxisům, na návštěvu do Čech. Chybí jí.
Jak ta exotická země asi vypadá? Marie si ji zkouší představit.

Vtom rozrazí dveře do pokoje její matka: „Marie, váš bratr!“

Tajný archiv - napsala Lucie Svibová

„Ne, tohle ne, to není možné, to je… strašné,“ vyhrkla rozechvěně mladá žena.
Oči se jí zalévaly slzami, do úst se jí drala nakyslá pachuť nestráveného oběda, tělo se roztřáslo vnitřním strachem a zoufalstvím. 

„Jano dýchej, dýchej…“ poroučela sama sobě.
V potemnělém sklepě se u stropu houpala na kabelu slabá žárovka, škvírami ve stropě pronikalo mdlé světlo, které jen zdůrazňovalo zaprášené a potrhané pavučiny. Šlo o malou místnost pod poklopem, který se objevil po stržení lina v kuchyni.

Prozření - napsala Lucie Svibová

„A kolik vás celkem bude? Někde jsem četla, že na romskou svatbu, se sjedou všichni příbuzní,“ zeptala jsem se korektně, abych se nedotkla něčích citů slovem Cikán, i když mi spojení „romská svatba“ nešlo přes pusu.
Stála jsem v otevřených dveřích svého bytu a nevěřícně zírala do chodby a na schodiště domu. 

U sousedčiných dveří bylo zatím zhruba 30 párů bot, dvoje složené golfky, uvázaný pes, hromada pestrobarevných krabic a kytice lilií. Po schodech běhaly bosé děti (ty jsem spočítat nedokázala, protože byly stále v pohybu), vstupní dveře do činžáku byly otevřené a obležené Romy s cigaretami přilepenými ke rtům a plechovkou piva v ruce.

Splněná přání - napsala Lucie Svibová

„Já bych strašně moc chtěla cestovat,“ povzdychla si Olga. „Podívat se do Ameriky, do Hollywoodu, nebo vidět polární záři, být za polárním kruhem. Nebo příští rok na Olympiádu do Pekingu. To by bylo úžasný.“
Seděly jsme v přítmí baru, kolem se míhala světla diskotéky, červená a modrá pak zase modrá a žlutá, dokola a dokola. Hudba teď naštěstí tolik neřvala, takže jsme se slyšely. A to bylo dobře, protože nový vánoční hit už nikdo nemohl ani cejtit. Teda slyšet.

Kam s ní - napsala Lucie Svibová

„Ježiš, ta je nádherná! Jak ze zámku.“
„Já vím, je skvělá, fakt dřevo.“
„To už se nevidí, máš pravdu. A to nádherný kování, ta vitráž! To je fakt unikát.“
Rozlilo se mi teplo kolem srdce: „Takže si ji vezmeš?“
„Je fakt pěkná, ale mě se nikam nevejde, promiň.“
Řeč byla o staré rustikální skříni, téměř sběratelský kousek. Opravdu dřevo a ne nějaké náhražky, sošné tvary, výstavní kus. Ale vejde se do ní několik skleniček, pár knížek a sedm triček. No, možná o něco víc, ale určitě ne všechny moje věci.
Nevadí, nové prostorné skříně mi přivezou až za měsíc. Oslovím pár známých, hlavně, že se kamarádce líbila. To je dobré znamení.

Dialog - napsala Nataša Richterová

Dialog je jednou z literárních cihel. Dialog sděluje nejen myšlenku mluvčího, ale i jeho momentální rozpoložení (emoce), osobní dikci (hovorový X spisovný jazyk) a povahu. Dialog děj zrychluje, na rozdíl od popisu, který nám děj zpomaluje.

Přímá řeč dodává textu energii. Srovnejte:

Prosila ho o prominutí. Moc se bála, aby ji neopustil.
X
„Promiň!“ prosila ho. „Tolik se bojím, že mě opustíš.“

Výstava erotických fotografií - napsala Lucie Svibová

Pojďme se společně nechat unést na vlně vášně a erotiky, která vystupuje z obrazů a naplňuje prostor jemným odérem lásky a milování. Stoupněte si doprostřed místnosti a rozhlédněte se kolem. Smyslnost prostupuje každý kout, všechna zákoutí prostoru, vytéká z obrazů jako láva, která obejme vaše nohy a přinutí vás se zastavit. Je všude, vzlíná, je ve vás. Cítíte ji na stehně, šimrá vás v podbřišku. Mírně přivřete oči a vnímejte ji všemi smysly.

Dům Desdemony – napsala Lucie Svibová

Marie stála u otevřeného okna a ve tváři měla nepřítomný, zasněný výraz. Oči měla otevřené, ale gondoly, plující po Grand Canal v Benátkách, neviděla. Ani dívky, které se smály na molu sousedního velkého paláce Contariny Dal Zaffo, ve kterém se každý týden konaly velké společenské a umělecké akce.

Na tváři cítila vlahý slaný vítr, pramínek jejích světlých vlasů se uvolnil z účesu a šimral ji na krku. V tmavém pokoji se na plátně malířského stojanu začínala rýsovat postava mladého muže na koni. Většina kontur byla pouze v obrysech, pouze tvář jezdce vystupovala téměř plasticky a hleděla do dáli.

Třetí ve hře je ten, co není - napsala Lucie Svibová

V roce 1911 trávil již druhé léto na zámku Loučeň básník Rainer Maria Rilke. Jeho Múzou byla stárnoucí Marie, žena knížete Alexandra Thurn Taxise.
„Alexandře, ty vaše šílené nápady nás jednou přivedou na buben. Přišlo další vyúčtování od sedláka Peška za bizony.“
„Bizoni již opět utekli? To jsou ale čiperové! Nezlob se na ně, Maruš.“
„Neříkejte mi Maruš, víte, že tohle počešťování nesnáším. Bizoni ploty zničili popáté. Takových peněz to stojí! Všechny ty vaše pokusy se zvířaty... Nejdřív poníci, pak všude limburské ovce. Z těch alespoň jsou peníze za vlnu. Vačnatci marra uhynuli první zimu a ti pštrosi emu … no to byla hrůza – stále jen někam strkali hlavy a pokopali kuchtičku. Teď bizoni! Jestli to takhle půjde dál, tak to byste za chvíli mohl do obory nasadit klokany!“
„Klokany? Jasně - klokany! To je nápad, Mary!“

Postřehy z Loučeně, jak ji viděli účastníci

Žena v okně
Sedím na okenním parapetu a přepisuji příběh dávných obyvatelů těchto míst. Možná bych se měla zapojit do improvizačních hrátek s ostatními psavci, ale to bych se vytrhla z příběhu. A to se mi nechce. 

Blíží se půlnoc. Otevřeným oknem ke mně doléhá žabí serenáda z nedalekého rybníčku a z restaurace smích.

Metafory

Přivonět si k benzínu je jako nakouknout do světa drsných mužů a povýšit Chanel č. 5 na pánskou záležitost.

Hašlerka vypadá jako kousek měsíčního kamene.
Podzimní vítr zní jako hobojové kvarteto hrající Osudovou..
Sebepoznání je jako udice nahozená do víru vlastního života.
Bolest zubů je jako rozklepávačka nýtů, kterou zapomněli vypnout.

Noční bouřka je hořká jako hádka s milovanou osobou.

Ranní slunce chutná jako čerstvě vymačkaný pomerančový džus.
Hudba zněla těžce jako zatuhlý odér divadelních kulis, které roky nikdo nepoužil.

Její hlas voní sladce jako první červnové jahody.

Jeho chůze zní, jako když Hanička píše na počítači.
(Marie Ranišová)

Bajka o pražské ZOO - napsala Lucie Svibová

Žili byli v Darwinově kráteru čtyři tasmánští čerti, čtyři spanilí ďáblíci medvědovití.
Jejich pán, ctihodný král Bobek, je nechal v květnu za velké slávy dovézt do ZOO až z daleké Austrálie.
Tři kluci a jedna holka spolu bydleli v krásném novém výběhu. Všeobecně se vědělo, že král Bobek od nich očekává potomstvo. A tak se dva ďáblíci před čerticí předváděli, vřískali, prali se a chvilkama to vypadalo, že si snad v zápalu boje ukousnou hlavu.

Velký pátek - napsala Lucie Svobová

„Babi, můžu vám ňák pomoct? Ztratila ste něco?“
Vyhrabala jsem se z chroští na okraji lesní cesty a nechápavě jsem zírala na mlaďase na kole. Hned jsem se ale stáhla zpátky, protože ten blbec neměl roušku. Čuměl na mně s votevřenou hubou a ani se mu nedivim. Stará bába v teplácích, votrhanym svetru a přes ksicht namotanou na hnědo vobarvenou dětskou plínu, vlasy jak vejr a s pološíleným výrazem v očích.
Mladík začal pomalu nenápadně ustupovat vzad.
„Chlapče, je Velký pátek, votvírá se země, hledám poklady.“
To ho dorazilo úplně. Teď měl pološílený výraz v očích on.

Červený mlíko a Rudý právo – napsala Lucie Svibová

„Skoč k Zmrzlýmu dědkovi pro jahodový knedlíky a mlíko!” zavelela babička.
Popadla jsem připravenou desetikorunu a vyběhla na ulici.
Do obchůdku U zmrzlýho dědka na Újezdě chodím moc ráda. Prodává tam spoustu dobrot - třeba i Míšu a Polárku. Ale takový jahodový knedlíky k večeři a k tomu mlíko – no, to bude ňamka, už se mi sbíhají sliny.
Vždycky kupuju to červený mlíko. Je dražší, stojí tři koruny deset halířů, ale my na to máme!

Vůně vzpomínek - napsala Lucie Svibová

Tak co ještě? Bagety, máslo mám, ještě zubní pastu… Proplétám se narvaným obchoďákem, který tu postavili místo útulné vinotéky. Dneska snad přijela nakupovat celá Praha a Střední Čechy. Hrůza a děs. Co ty lidi tady vidí? Kdybych nemusela, tak sem nepáchnu. Uždibuju teplou drolivou bagetu a hledám tu správnou pastu.
Teplé bagety jsme si tady kupovali kdysi s Pepou. Taky červené víno a francouzský sýry. Měl zrovna prázdný tátův byt, a tak jsme si udělali piknik v obýváku na zemi. Drobečky od baget mě tlačily do zad, víno a touha rozpalovaly naše těla a my jsme si odřeli záda i kolena o hrubý koberec.

Nesmrtelný - napsala Lucie Svibová

Jsem z minulého tisíciletí. Mám nadhled i rozhled. Vidím do dálky, ale i k tobě do talíře. Přežívám války, příměří, plodné roky i bídu. Ohlašuji povodně a požáry, ale také svatby a vítězství. Jsem hlasem historie i tvojí časomírou. Rozeznívám svého velkého pána už staletí. Hrajeme si spolu, někdy ho jen tak škádlím, jindy se do toho pustíme naplno. To ti pak rozduníme hlavu i tělo. Nemáš se kam schovat - jsem s tebou, jsem v tobě, jsem všude.
Jsem pyšné srdce zvonu Vilém.

Soukolí času – napsala Lucie Svibová

S odstupem několika desítek metrů sleduji starou Annu, která se rychlým krokem proplétá pěšinou kolem ostružiní a divoké lebedy. Má na sobě dlouhou hnědou sukni z režného plátna a těžký plášť z nebarvené vlny. Tmavé vlasy sepnuté hrubou dřevěnou sponou jí splývají po zádech. Vypadá, jako by vystoupila z konce osmnáctého století. Tiše ji sleduji, našlapuji na trsy trávy a vyhýbám se suti a kamení. Mám strach, abych se hlukem neprozradila. Anna se každou chvíli ohlíží. Bedlivě sleduje cestu za sebou a pak zabloudí pohledem na postupující západ slunce.

Nad ránem v Klatovech - napsala Lucie Svibová

 „Uvědomuješ si kolik je hodin? Jasně jsme se domluvily, že budeš chodit domu před půlnocí, a když ne, tak alespoň zavoláš?“
„Já vím, mami, sorry.“
„Trnu tady hrůzou už víc než dvě hodiny. Co si vůbec myslíš? Proč jsi nezavolala? Kde jsi byla?“
„Byla jsem s Petrem v dílně.“

Danýsek - napsala Lucie Svibová

Večer chodím na procházku s Danýskem až za tmy. Je mu skoro dvanáct a když jsme si ho před pěti lety přivezli z útulku vážil kilo třicet.
Danýsek je klasický gaučák, přešlechtěný čivaví kluk. Vykrmili jsme na kilo a půl a neskutečně jsme ho rozmazlili.
Takhle pozdě chodíme ven, abychom nepotkávali velké psy. Je blbej a vrčí na ně.
Procházíme podél domu a Danýsek neustále vočuchává něco v křoví vedle cestičky. To se mi moc nelíbí – minule tam bylo potkaní hnízdo, pak zas divokej kocour.