„Babi, můžu vám ňák pomoct? Ztratila ste něco?“Vyhrabala jsem se z chroští na okraji lesní cesty a nechápavě jsem zírala na mlaďase na kole. Hned jsem se ale stáhla zpátky, protože ten blbec neměl roušku. Čuměl na mně s votevřenou hubou a ani se mu nedivim. Stará bába v teplácích, votrhanym svetru a přes ksicht namotanou na hnědo vobarvenou dětskou plínu, vlasy jak vejr a s pološíleným výrazem v očích.
Mladík začal pomalu nenápadně ustupovat vzad.
„Chlapče, je Velký pátek, votvírá se země, hledám poklady.“
To ho dorazilo úplně. Teď měl pološílený výraz v očích on.
Naskočil na kolo a zmizel.
Vcelku mně to pobavilo. Co asi bude vyprávět? Že potkal v lese ježibabu nebo čarodějnici? No a co? Neměl ke mně chodit tak blízko. Bez roušky. Sem vohrožená skupina.
Fakt je, že jsem se mohla trochu líp upravit, ale kdo by se strojil do lesa? Na to se tak leda můžu... A kadeřnictví sou zavřený.
Naštvaně jsem zalezla zpátky pod keře – vzadu jsem viděla růst mladé kopřivy.
Proč já kráva jsem slibovala upíct velikonoční nádivku vnukům?
