Pandemické příběhy na jeden řádek

„Dnes jsem do každé místnosti dal flašku chlastu, večer udělám tah po barech.”
„Dnes jsem si povídal s větví pod oknem, je velmi zlomená.”
„Když přijde další vlna, musím ji trávit s tou samou rodinou co minule?”

„Rád cestuju, právě jsem se vrátil z kuchyně - hlavního města bytu.”

Hlavně se z toho nepo... - napsala Zuzana Fajmonová

No jo. Už to mám taky za sebou. Myslím test na coviďáka. Ne, že bych tam chtěla z nudy dobrovolně, dohnala mě k tomu spíš nutnost kvůli práci, ale i tak to bylo takový exotický zpestření jednotvárný neděle. Už jenom to, že jsem byla nucená převlíct se po dvou dnech z pyžama, ve kterých běžně trávím víkendy, považuju za docela zlomovej okamžik.
Vzala jsem to poctivě, takže jsem si do slunečnýho počasí oblíkla kraťasy a podzimní kabátek. V prosinci. V den, kdy foukal vítr, kterej v Jeseníkách zklátil půlku tamních lesů.

Carpe diem - napsal Zdeněk Hart

Cvak! Tma. Zavřeno! Zataženo! Zákaz! Hergot, kdo to zamknul? Zhasnul? Zavřel? Zakázal? To je určitě zase ten zatracený covid! Zprávy: Na severu se nakazilo … V domově seniorů … Za den nejvíce pozitivních je v …Nemocnice už nezvládají nápor nakažených, lékaři, sestřičky …
TAK DOST!!! 

Nebudeme pořád číst, poslouchat ty strašný zprávy, které nikomu nedělají dobře. Máme svoje hezké zážitky a vzpomínky. 

Dám vám hádanku. Kde jsme letos byli na první vycházce (nepočítám novoroční Chvojen 1.1.2020)? Uhádli? 

Na palubě Covid-19 - napsala Irena Feňová

“Prrrrrr - 6 feet distance!“ slyšíme ze všech stran. Suneme se poslušně dozadu, at’ nepřekročíme hranici nepřekročitelnosti!
Zamaskovaní za přepážkou, zamaskovaní před přepážkou...
“Blablaa blaaa....”
“Prosííím ???“
Přes vzdálenost 6 feet a roušku rozumíme každé třetí slovo.
“Check in u automatu,” pochopíme po chvilce.
Snažíme se vytěsnit otázky proč, když je tu víc personálu než pasažérů.
99% letu z Miami je zrušeno. Náš UA 1665 do Chicaga 20.4.2020 spadl do jednoho procenta odbavených.

Významná událost – napsala Lenka Štraubová

Významná událost vyžaduje náležitou přípravu. Pečlivě si umyji vlasy, nanesu kvalitní kondicionér. Chvíli hrabu ve skříňce, než najdu zapadlý fén, a pak se urputně snažím vyfoukat divoce přerostlé pramínky vlasů do tvaru podobného účesu. Výsledek přestříknu lakem; až na ty odrosty docela dobrý. Zvýrazním řasenkou a tužkou oči, make-up není třeba – jsem docela opálená z posledních dní, strávených posedáváním a lelkováním na slunném balkoně. Automaticky beru do ruky rtěnku, ale pak ji rozpačitě odložím – ještě bych si upatlala roušku...
Co na sebe? V posledních týdnech jsem vyznávala ležérní styl home office – obnošená trička a pohodlné tepláčky.

Ach, ty babičky! - napsala Michaela Sedláčková

,,Už budu u tebe holčičko!“
,,Ahoj babi! Jak se…“
,,No ahoj Michalko, copak si dáš dobrého?“
,,Ééé…“
,,Mám tu kynutý knedlíky se švestkami, borůvkami a …“
,,Jasem po obědě babi, děkuju.“
,,…a jahodami, nebo bys radši na slano? Knedlíky plněné uzeným? Jsi taková bídná!“
,,Říkám, že už jsem jedla.“
,,Nebo těstovinový salát, víš, jak držíš tu linii! Přinesla ho teta Lída.“
,,Babi! Už jsem po obědě!“

Kukačka a vrána - napsala Kristina Nol

"To není možné! Ta vrána… Je tak ošklivá!.. Jak ona si to dovoluje? Proč si vůbec nestydí?! Je to ošklivé, není správné, je to velká chyba, ostuda, zločin! Proč nikdo na to nereaguje? Všem je jedno, že ona krade kuřata? A jí jich?! Ona jí děti, panebože! Jak je to možné?! No, pochopila bych, kdyby jedla slepice, jsou už dospělí… Hm, ale je to taky kanibalismus. Ale aspoň dospělí, protože dítě… Je to úplně amorální! Děti takové nespravedlivosti nezasloužily, a musí žít v lásce s matkou. To nechápu…" přemýšlela si kukačka, která právě teď klidně kladla vejce do cizího hnízda.

Poučení: V cizích očích vidíme smítko, ve svých si nevšimneme ani břevna.

Zigi - napsala Asja Žilová

- Ahoj, Zigi!
- Ahoj, Štěpánku! Děje se něco? Proč jsi tak smutný?
- Napadl nás KORONAVIRUS, to se stalo.
- Kdo to je? O takovém člověku jsem neslyšel.
- Víš, to vůbec není člověk, je neviditelný, ale zabíjí.
- A čím se bránite?
- Rouškami. Proto maminka a všichni v podniku celý den šijí.
Štěpánek je můj milý kamarád, když byl menší, rád se houpal na mém pedále. Líbilo se mu, jak se rozhýbe kolo a starý převodový řemen tiše zašelestí. Jeho malé prstíky prozkoumávaly ozdobné kovové prvky a obzvlášť mé jméno - SINGER. A od té doby mi on říkal ZIGI. A mně se to zalíbilo, bylo v tom něco lidského.

Moje ruská láska - napsala Irena Lahodná

Bylo, nebylo...

Máme začátek sedmdesátých let. Na nástěnce pedagogické fakulty v Lazarské se objevil lákavý plakát zvoucí na prázdninovou studentskou brigádu pro absolventy.
Rusko. Šest týdnů, šedesát rublů.
Jo.
A tak jedu.
Je nás devět holek různých aprobací, 22-24 let, nejstarší jsem já.
Obsadily jsme dvě kupé vlaku do Moskvy. Jenomže já jsem lichá. Takže nejdřív sama a postupně se třemi Rusy v lůžkovém vlaku...

O dvoch žobrákoch - napsal Ján Sorokáč

Sedeli si na námestí dvaja kosť a koža žobráci, jeden výrazne mladší než druhý, ich slamené klobúky vrchom dole, prosili o pomoc okoloidúcich.
Staršiemu sa pošťastilo a od pekára dostal menší bochník chleba, ktorý síce nevyzeral najlepšie, ale jemu stačil. Zlomil ho na polovicu, postavil sa, a pomalým krokom podišiel k mladšiemu žobrákovi:
,,Najedz sa, mne stačí tento kus.’’
,,Čo by som mal z tej malej polovice? Radšej sa najedz, staroch! Ja si do večera jedlo nájdem!’’
,,Ver mi mladý, mal by si do niečoho zahryznúť.’’

Přijímací pohovor v době koronavirové - napsala Anna Vocelová

Gage Skidmore

Zatímco my dva jsme si mohli na personálním oddělení firmy alespoň podat ruku, kolegyně Kamila je k nám z důvodu nouzového stavu připojena jen prostřednictvím videohovoru. Vysvětluji uchazeči, jak bude naše výběrové řízení v době koronavirové probíhat. Vypadá vyjukaněji než já, nebo to alespoň hůř maskuje.
„Dobrý den, pane Letko, věřím, že i takhle virtuálně se o sobě vzájemně dozvíme vše, co potřebujeme,“ připojuje se z pohodlí obýváku Kamila.
Nikdy jsem neuvažovala nad tím, kolik toho o kandidátovi prozradí výraz celého obličeje. Teď mohu z neverbálního projevu spoléhat jen na jeho oči, ruce a poposedávání na židli… Nevím, jestli je chudák tolik nervózní z našich dotazů, nebo z toho, že se potí a brýle se mu mlží s každým výdechem. Nemůže se ani napít.

Stoleté žonglování - napsala Hana Kavalová

Na česko-polském pomezí je kraj rázovitý, o to více však srdečný. Jak je v kraji zvykem, při oslavách, ať už jakéhokoliv věku se přeje a zpívá: „Sto lat, sto lat, niech zyje nám“.

V překladu „sto let, sto let, ať žije nám“.

Dojemnost a délka písně přímo úměrně závisí na množství vypitého alkoholu, z čehož vyplývá, že vždy se zpívá dlouze a dojemně. 

Monumentálně zní slovo „století“. A přesto, každé z nich s sebou nese prokletí. 

Nejkrásnější ostrov v nekonečném prázdnu - napsala Dana Emingerová

Přestože jsem v minulosti ničím v zásadě netrpěla, jezdila po světě, pracovala a dělala, co mě baví, nemám teď vůbec pocit, že by mi někdo "sebral hračky"... 

Jsem v klidu. Dívám se na první obrázek Země, který pořídili na Vánoce 1968 astronauti z Apolla 8. Dívám se na tu malou modrou kuličku a hloubám o tom, co teď vlastně v dnešní zjitřené době hledáme a zkoumáme my.
Koronavirus nám dovoluje zastavit se a přemýšlet o nás samých. Dívat se na sebe jinak. Připadá mi to podobné, jako když díky vesmírnému snímku lidé poprvé "objevili" svou planetu.
"Vyrazili jsme na dlouhou cestu zkoumat Měsíc, ale nejzásadnějším objevem bylo pozorování Země," řekl tehdy člen posádky Apolla 8 William Anders.

O statečném šicím stroji – napsala Leona Schillerová

„Fuj, tady je krámů.“
„Au, co do mě kopeš, ty kluku hadí!“
„Áááááá, ty umíš mluvit!“
„Očividně ano, a jestli do mě kopneš znovu, píchnu ti jehlu do zadku.“
„Ne prosím, už do tebe nikdy nekopnu.“
„To doufám! Byl by to nevděk, když jsem ti zachránil rodiče.“
„Ty jsi mi zachránil rodiče? Kdy a jak?“
„Neřeknu.“

Jak se bezdomovec Franta zbavil lenosti - napsal Štěpán Lipus

Bezdomovec Franta byl bezdomovec jako každý jiný. Bydlel v rozpadlé chatrči na okraji města Kopcov, jedl dvakrát denně, pil krabicové víno a byl ukrutně lenivý.
Jednoho dne se Franta probudil ve své rozpadlé chatrči a vydal se na svou běžnou obchůzku odpadkových košů, aby si obstaral něco k snídani. Avšak co to nevidí? Všichni obyvatelé Kopcova na něj vrhají nevraživé pohledy a mají na ústech prapodivné roušky.
„Co se to děje, to smrdím tak hrozně?“ pomyslel si Franta a zrovna vytáhl z popelnice svou oblíbenou bagetu s plísňovým sýrem.
Zrovna když se chtěl zakousnout do svého úlovku, objevil se pan policajt Stýblo.

Pod rouškou rakouskou - napsal Libor Frank

Rakousko, jaro 2019:
Kdo bude mít na veřejnosti zakrytý obličej, bude pokutován!


Rakousko, jaro 2020:
Kdo nebude mít na veřejnosti zakrytý obličej, bude pokutován!


Poučení : Kdo se směje naposled (pod rouškou), ten se směje nejlépe!

O konci světa, nezištnosti a rouškách – napsala Anna Manokhina

Před dávnými a dávnými časy přišla do světa, který sotva poznal mír a svobodu, válka. Neznámá bytost, která se jmenovala Covid, si usmyslela ovládnout celou Zemi a zničit lidstvo pomocí velké epidemie. Pustila svůj vir do světa a nechala ho rozšiřovat. Zmocňovala se měst i celých států a pak pokryla chorobou celou zeměkouli.
Lidé podlehli panice. Ve všech lékárnách zmizely roušky, bez nichž nikdo nemohl vyjít ven. Lidé byli nuceni sedět doma a čekat, kdy zemřou hlady. Proti viru neexistoval žádný lék.

Vzácný dar pro rodinu - napsala Klára Dvořáková

„Jíst už budete, doufám, sami?“ zeptá se Anna jízlivě a položí na stůl před dvojčata talíře s obědem.

„Ten sarkasmus snad není nutný, drahá…“ ohradí se její manžel Erik. Nezvedne přitom ani oči od mobilu.

Talíře dostali zatím jen jejich synové. Více jak dva Anna neunese. Číšnice z jeho oblíbeného baru by to jistě zvládla lípe, a k tomu má hezčí prsa. Jako kůzlátka. Jakby ne, je jí teprve něco přes dvacet. Už aby znovu otevřeli, nebo se tady z toho zblázní.

Ztracená láska - napsal Martin Tomášek

Tady nahoře už jsem strávil přes dva tisíce let. Viděl jsem odsud spoustu věcí od Francouzské revoluce až po druhou světovou válku a s ní spojené lidské utrpení. Zažil jsem zrození spousty osobností od Edisona až po pana Barnarda. Tyto osobnosti se každá svým originálním způsobem zasloužily o rozvoj lidstva.
Bez prvního bychom nesvítili a neslyšeli hudbu. Díky druhému a spoustě jeho kolegů nám může dlouho a kvalitně tlouct srdce.
Ano, jsem to já, váš stvořitel.

Bubák venku - napsal Jan Rejholec

Bylo krásné jarní odpoledne, ale Zuzanka radši seděla u kuchyňského stolku a zkoumala staře vypadající stroj. Lákal ji jeho zašlý vzhled, který pod rouškou záhady jistě skrýval spoustu tajemství.
„Zuzanko, copak tu děláš?“ zeptal se stroj.
„Jéé, ty mluvíš?“
„Ano, Zuzanko. Pročpak nejsi venku, když je tak hezky?“
„Páni! No, víš… Venku teď prý řádí takový zlý bubák, Koronavir. A ten, když tě chytne, tak jsi pak nemocný. A já nechci být nemocná.“