Polenta a Pánbůh - napsala Sabina Prisender

Dva mladí lidé na vesnici u Komského jezera už dávno plánují se vzít. V den sňatku se ale místní farář začne vymlouvat, že ho bolí hlava a oddávat dnes nemůže. Vyjde najevo, že mu zámecký pán Don Rodrigo vyhrožoval v případĕ provedení obřadu smrtí, protože by rád získal mladou nevěstu pro sebe jako konkubínu. Mladí včas utečou, bez svatby se ovšem musí kvůli veřejnému mínĕní rozdĕlit.

Literární postava - napsala Veronika Flora

Jmenuje se Adéla, má černé rovné vlasy, téměř černé jako smůla, tmavé oči, bílou pleť a jemné rysy obličeje. Je jí 18 let, ale kvůli své výšce vypadá na 13, takže její ranní rutinou je líčení, aby vypadala starší a lidé s ní nejednali jako s dítětem. Někdy se kvůli tomu ani nestihne nasnídat, nebo si po cestě do university vezme kavu z automatu. 

Má nejlepší kamarádku, se kterou by mohla probírat nejnovější drby nebo studium. Sex ještě neměla, protože její rodiče jsou poměrně přísní a nábožensky založení, na rozdíl od ní. Její zvláštností je klást lidem nečekané a podivné otázky, když to nikdo nečeká.

Jména postav do příběhů - napsaly Veronika Flora a Alena Janková

Jména pro povídkové postavy: 

ANO/NE

• Přísná učitelka: Kateřina Vasilivna Zuj / Viktorie Vitalivna Kvitka
• Špatný politik: Nazar Solopichin / Maxim Holovko
• Doktor: Egor Šťastný / Leonid Pijpivo
• Dobrá spolužačka: Sofie Rybka / Kristýna Jakovenko

• Mimozemšťan: Třižulja / Ivan

Veronika Flora

Ota Janeček - napsala Bohuna Kopřivová

Ota Janeček: Jaro

Všestranný český výtvarník, představitel moderní české malby, grafik, sochař i ilustrátor.
Téměř každý umělec prochází životem různými styly své práce a každé toto období má svého obdivovatele. 

I Ota Janeček má své různorodé přívržence. Já nejsem ve výtvarném umění až zas tak veliký znalec, dělím obrazy dle svého úsudku na ty, které mně osloví a které mně přinášejí radost, a na ty, které mně nechávají v klidu. Občas se mi něco doslova nelíbí, a tak si říkám, nerozumím tomu, je to určeno jinému okruhu obdivovatelů. Například jeho obrazy ovlivněné kubismem.

Muž v černém kabátu - napsal Marc Ezzeddine

Když mi bylo 8 let, tak jsem o prázdninách v létě potkal příšeru. Dům mojí babičky se nachází v malé obci, obklopenou travnatými kopci mezi kterými, kličkuje malá říčka, kde místní staříci rádi chodí na ryby. Většinu času jsem trávil na zahradě kde jsem si hrál legem a plastovými vojáky. Nic víc jsem k zábavě nepotřeboval. Občas jsme s babičkou chodili na menší procházky do centra, kde byl jeden z mála obchodů v celé vesnici. Kromě potravin jsme tam kupovali také květiny pro dědu, který odpočíval na hřbitově hned vedle.

Není poklad jako poklad - napsala Zdena Součková

„Nevím, co máš proti Kostelci, proč bysme nemohli zůstat tady?" Tomáš už mi fakt leze na nervy. Už třetí den jsme na výletě a pokaždé musí být po jeho. Naštěstí dneska řídím já, aspoň to jsem si vymohla. Takže přes Tomovy protesty parkuju u pivovaru, je tady zrovna ubytování. A hned můžeme na prohlídku zámku. Tomáš je uraženej, ale jen ať vidí, že se mnou nebude vorat! To nám ten psycholog poradil pěknou blbost, vejlet! Stejně se rozvedu, protože s takovým paličákem se prostě žít nedá. A navíc, když on tvrdí totéž o mně. Taková blbost!

„Vidíš, ještě že jsem si ten zámek prosadila. Teď najdeme poklad a jsme za vodou."
U večeře v pivovaru už se kupodivu zase smějeme oba, jako by vidina pokladu zahnala všechny naše veledůležité spory.

Píseň o Oslíkovi a dračici - vytvořila AI podle instrukcí Šimona Pravdy

V temné noci, kdy na zemi spí stíny hor,
Oslík, hrdina srdce čistého, vykročil s odhodláním.
„Dračice, temná sílo, přicházím k tobě, abych hovořil,
A ne abych kráčel v cestě krve, v žáru boje, který ničí.“

Z hrdých úst dračice vzplanul hněv, jak plameny v srdci,
Z jejích nozder vytryskly plameny, horké jak síra z pekla.
„Mocný Oslíku, jsi nápadník, který přichází do mého království,
Mně neodporuj, nebo tě plameny spálí na popel.“

Ale Oslík, srdce jeho odvážné a neochvějné,
S pokorou, ale neústupně, v očích jeho jasně planulo odhodlání.
„Jsem tu, dračice, abych tě poznal, abych tě neohrozil,
Nech mě promluvit, tvé srdce může mít jinou sílu, než jen oheň.“

Duch obejdy v knižním klubu - napsala Sabina Prisender

V našem "knižním klubu" je nás šest. Je nám většinou šedesát a po šedesáté šesté hledáme štěstí v školských škrabopisech.
Dnes to šumí švejkovinou.

"Já jsem na to pyšná, že jsme národ Švejků. A navíc, teď mám dokonce i svého OSOBNÍHO Švejka. Ota je hotovej Švejk."
"My víme, my ho viděly."

"Pořád se tak naducaně usmívá. Malej a kulatej, odstátý uši, s tou svou placatou čepicí na hlavě, no celej Hrušínský...."

Petr a Lucie 2024 - napsala Jaroslav Valach

Petr a Lucie

„Proč jsme tady?“

„Abychom unikli tomu zmatku na ulicích.“

„Proč jsme ale tady? To se tu skrýváme?“
„Ne, naopak, přišel jsem tě ukázat, ukázat vší pravdě...“
„Myslíš, že je vhodný čas? Doléhají sem zvenku sirény!“
„Žádné neslyším. Posaďme se tady na lavici.“

Záhadná spolužačka - napsala Marie Rysová

Nikdy jsem nebyla studijní typ. Algebra mě děsila, přírodopis nudil a kdykoliv jsem do ruky vzala knížku, písmenka se na stránkách začala pohybovat a prát se mi s nimi nikdy nechtělo. Proto asi nikoho nepřekvapilo, když jsem se rozhodla přejít z gymnázia na učiliště ve vedlejším městě.
V Hodoníně totiž měli jednu školu se zaměřením na kosmetiku, což mi přišlo celkem sympatický a to, že budu přes týden na koleji a nebudu pod neustálým dohledem rodičů, byl velmi příjemný bonus. Jediná nepříjemnost byla to, že jsem v Hodoníně nikoho neznala, ale věřila jsem tomu, že ve třídě s takovým zaměřením určitě najdu nějaké problémisty, kteří mi padnou do oka.

TOHLE SE MOHLO STÁT JENOM MNĚ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

„A co děláte, pane Kot, celý den, teda když vás zrovna nemasíruju?“
„Představte si, slečno Jarmilo, že jsem se dal na dráhu spisovatele. Jsem v on-line kurzu tvůrčího psaní.“
„Jo? A už jste napsal nějakou knihu?“ ptám se.
„Bohužel, zatím ne. Ono to není jen tak psát povídky nebo román. Můžete napsat třba skvělé věci, ale skončí tak akorát v šuplíku nebo je čtete právě v tom kurzu. To víte, nikdo vás nezná.

Babiččino údolí je iluze - napsala Hana Hermanová

„A přesně z tohoto okna se paní kněžna dívala za babičkou a pravila ono pověstné: ,Šťastná to žena.“ říkám a návštěvníci se jeden po druhém šourají k oknu. Ohmatávají okenní parapet a koukají na ratibořickou louku, jako by tam mohli znovu zahlédnout Barunku, Jana, Viléma a Adélku a kolem nich vesele poskakující psi, Sultána a Tyrla. Jako by tam pod borovicí stála pořád opřená stařenka s vlasy bílými jako sníh zakrytými hodobožovým šátkem, jak se na návštěvu u panstva sluší, a jemně se na ně usmívala.

Evička je krásná - napsala Jitka Sova

Má veliké hnědočerné oči, které snivě hledím jejího jemného pravidelného obličeje, plné srdíčkovité rty, úzký rovný nos.
Její maminka zbožňuje svého prvorozeného syna. Evičky si všímá méně a po hádce s bratrem dostane na zadek Evička, maminka se nezdržujte tím, aby zjistila, kdo má pravdu. A tak se Evička stáhne do sebe a konfliktu s bráchou se vyhýbá. A taky se naučí mu předcházet.
Evička ví, že jednou bude lékařka. Chiruržka. Už jako malá párá své plyšové medvědy a zase jim ty ruce, nohy, či taky hlavu přišivá zpět.

Stále po něčem toužím - napsala Bohuna Kopřivová

Žena, 77 let, středoškolačka, vdaná, 2 děti, 4 vnoučata, 3 pravnoučata. Záliby, rodina, čtení, cestování, sport, chalupa, móda. Je o 2 roky mladší než její sestra, která byla ve všem vždy úspěšnější, ve škole vždy samé jedničky, hodná, bezproblémová, ale občas zákeřná. Zvyklá za každou cenu být na prvním místě.

Příklad: pojď, budu tě houpat, chceš? Jo, a tak jsem vypadla z kohoutů. Ale chtěla jsem to prý sama.

Sestra byla vždy dávána za vzor, a tak jsem taky chtěla být za něco hodně pochválena a poprvé v životě jsem úmyslně zalhala. Přisvojila jsem si básničku, kterou jsme se učili ve škole. Dodnes ji umím. Ta se tak líbila, ale prasklo to, a tak místo kousku slávy na slunci, to byl nepředstavitelný postih. Dodnes mě bolí kolena i zadek, když si na to vzpomenu. Na základce jsme se prospěchem zas tak moc nelišily, ale na střední už ano.

Návštěva u Černých Baronů - napsal Marek Bucko

Několikadenní inspekční služební cesta na Plzeňsko. Naštěstí zajištěný nocleh. Kontrola provozoven, sepsání protokolů. Stále stejné výmluvy a ta samá moudra a kecy. Jako řadový zaměstnanec jsem tu buzeraci nesnášel. A teď po povýšení do kontrolní skupiny buzeruju já. 

Konečně, myslel jsem zpočátku… Jenže brzy jsem to začínám nesnášet víc, než předtím. Připadá mi to jako na vojně: rok trpět a poté, co dostane člověk pecku nebo dvě, být trpěný. Po celodenním maratonu konečně přijíždím k pensionu. Penzion Baron čtu na vratech. Dost nabubřelé v naprosté díře pod Nepomukem.

BRÝLE - NAPSAL ANDRÁS AZSTALAS

Pán s nerozčesaními vlasmi v pyžame prišiel k vozíku.
– Dobrý umm, jednu servítku poprosím na okuliare a pfuu jeden hotdog s horčicou keď už tak!
– Hneď to bude.
Po chvíle ma zvedavosť rozžieral, na jeho okuliaroch bola rozmazaná červená farba, jeho pyžamo bolo ženské. Väčšinou o šiestej ráno vidím iba pracovníkov ísť do roboty, tento vyzeral že nepracuje. Konečne po skladaní hotdogu som ho spýtal:
– Umm nechcem sa vám pchať do života ale čo sa vám stalo?

NEZNÁMÝ JEZDEC - NAPSALA ANNA DLABALOVÁ

Stojím v nemalé frontě ke kase u nádherného Karlštejna. Snad stihnu prohlídku v půl. Bleskne mi hlavou.
V tu chvíli se mi do uší zakousne zvuk koňských kopyt klusajících po kamenném dláždění. Na první nádvoří vznešeně přijíždí muž jak z jiné doby. Ty jo, nevěděla jsem že tu má být dneska nějaké představení, pomyslím si. 

Personál ale na tajemného jezdce nereagoval zrovna pozitivně a připraveně. Muž seskočil z koně a do davu, na který se díval poměrně vyděšeným a soudícím okem zvolal: ,,Ve stájích mého oře pořádně vysušte.” 

Ve chvíli, kdy promluvil, si ho valná část začala natáčet a ta druhá jen se zatajeným dechem čekala na další odříkání nějaké reprízy. Jako bylo to zajímavý, ale raději bych si už chtěla koupit ten lístek a jít na prohlídku.

CO DĚLÁ JARIBU, KDYŽ JE DOMA SÁM A PŘIISTIHNE HO ŽENA AJŠA - NAPSALA JITKA SOVA

Jmenuji se Jaribu Luttrell. Narodil jsem se v roce 1959 ve vesnici poblíž města Dar es Salaam, v Tanzanii.
Málokdy bývám doma sám. Moje žena Ajša věčně něco kuchtí, na bobku u ohně na udusané hlíně.
Dnes je Ajša na návštěvě u neteře. Jsem zalezlý v domku, nikdo mě nevidí a dělám to, co mě baví. Vytáhnu zpod postele krabici z úlomky větviček ze stromu, co navzdory suchu se rozkošatil ve vesnici, kde jsem vyrůstal. Když chci, tak se větvičky promění ve znepřátelené tlupy z mého dětství a já jsem zase malý kluk a hraju si.

CO DĚLÁ JARIBU, KDYŽ JE SÁM DOMA - NAPSALA JITKA SOVA

Jmenuji se Jaribu Luttrell. Narodil jsem se v roce 1959 v Dar es Salaamu, v Tanzanii.
Posnídal jsem hustou kaši z kukuřice, do té mi moje žena Ajša nakrájela mango a papáju.
Bojím se svého stáří, bojím se, že budu na obtíž. Špatně se mi chodí, bolí mě klouby. A pak se bojím šamana z Aruši a jeho kouzel. Ale před tím mě ochrání medicínských váček od šamana z naší vesnice.
Největší radost mám ze svých vnuků, těch nádherných kudrnatých černookých bytostí.

MŮJ KAMARÁD MIKI - NAPSALA BOHUSLAVA KOPŘIVOVÁ

Černé vlasy, zářivé hnědé oči, štíhlá sportovní postava, věk 45 let. Tak to je můj mladší kamarád Miki. Má velký smysl pro humor, legraci si dovede udělat i ze sebe. O svou postavu se stará, pravidelně snídá vločky s medem, nekouří a pije skoro vždy jen nealkoholické nápoje. Posiluje, běhá, a člověk má dojem, že se ničeho nebojí. Ale tento téměř obr, se bojí a to myší. Ve svém domě jim vyhlásil válku.