Petr a Lucie 2024 - napsala Jaroslav Valach

Petr a Lucie

„Proč jsme tady?“

„Abychom unikli tomu zmatku na ulicích.“

„Proč jsme ale tady? To se tu skrýváme?“
„Ne, naopak, přišel jsem tě ukázat, ukázat vší pravdě...“
„Myslíš, že je vhodný čas? Doléhají sem zvenku sirény!“
„Žádné neslyším. Posaďme se tady na lavici.“

„Jak dlouho dokážeme hledět a nemrknout?“
„Nevím. Snad minutu.“
„Při každém mrknutí mi chybíš. Přemáhám se, oddaluji tu nevyhnutelnou chvíli, která mi tě vezme.“
„Vezme, ale pak zase vrátí! Jsi blázínek, pokud se bojíš, že zmizím.“
„Potřebuji tvůj pohled, v něm jsem kompletní.“
„Ale já trochu šilhám. Všimnul sis?“
„Ano, vím o tom. Mně to ale připadá jako mystické vytržení...“

„Trochu se stydím, když mám pohlížet do zrcadla tvých slov. Opravdu jsem tak krásná? Jsem to ještě já? Slyšíš ty výbuchy?“

„Nevím, pro mě se otevřelo nebe tvým pohledem.“

„Když vidím, jak se na mě díváš, vím, že nikdy nebudu lepší než v tuto chvíli… Neslyšíš dunění?“
„To mně buší krev ve spáncích a v uších.“

„A co vidíš, když mrknu já?“

„Na chvilku jsi slepá. Úplně bezbranná, ale plná dětské důvěry, že vše bude stejné, až se vrátíš.“
„A teď mi řekni, se děje, když zase otevřu oči?“
„Vidím, že tvůj pohled míří jinam než před tím.“ „Jakoby během mrknutí vyplul kamsi do tebe. Ale sotva se tvé oči otevřou, poctíš mě spěchem, kterým tvůj pohled kormidluje zpátky mým směrem. Když mě uchopíš svým zrakem, dokazuješ mi, že jsem, jaképak Cogito… Myslím, že už šťastnější nikdy nebudu. Cokoli přijde, se může této chvíli jen přibližovat jako ztracenému ráji. I kdybych zemřel, tvůj obraz zůstane na sítnici mých očí.“

„Nikdy bych netušila, že mohu mít takovou moc. Že mohu tolik znamenat. Proč se jen díváš? Proč nejsi blíž? Jak to, že mě ještě netiskneš v objetí...“
„Padá klenba, něco si přej…“