Teď sedím v letadle z rozžhavené Vídnĕ smĕrem na severovýchod a snažím se nevnímat manželovy pokusy použít lámanou maďarštinu pro konverzaci se Stewardess z Estonska. Je trochu oplácaná a velmi evropská, skvĕlá kombinace. Objednám si u ní vychlazený Vana Tallin a sumíruju si v hlavĕ, co vlastně o cíli naší destinace vím.
Že Estonci žijí na ploše stejně velké jako Švýcarsko a přitom je jich jen 1,5 milionů.
Že si revoluci nevycinkali, ale vyzpívali.
Že mám moc ráda Arva Pärta, protože mi připomíná Bohuslava Martinů, jen víc překvapí.
Že se tam všichni cítí jednou nohou tak trochu v Rusku a jsou z toho smutní. To je asi tak všechno.
A že jsou ugrofinského původu a nikdo jim moc nerozumí.
Tak jsem zvědavá, jak jim budu rozumět já.
Zastaveníčko dánské, první:
Když se vyškrábete až úplnĕ nahoru, dostane se Vám výhledu i rozhledu. Z nejvyššího bodu hradního vrchu Toompea identifikujeme obranné vĕže, hledáme Tlustou Bertu, Dlouhého Herrmanna a úzké vĕže kostelů. Modročernobílá vlajka se nám nad hlavou doplňuje s oblohou jako kus chybĕjící mozaiky. Ta červená s bílým křížem prý právĕ tady spadla dánskému Waldemarovi na hlavu, když v roce 1219 dobyl vápencové srdce pevnosti, doposud patřící estonskému kmeni Revala. Dáni se odsud zvedli až v roce 1346, prodali mĕsto křižákům, sbalili vlajku Dannebrog a používají ji dodnes.
Mĕstu se už tehdy říkalo Taani Linn, dánský hrad, řád nĕmeckých rytířů si ho ovšem překřtil na Reval, podle původního obyvatelstva. Očima objíždíme perfektnĕ dochované hradby, duch Hamletova otce by nás tu vůbec nepřekvapil. V dálce se blýská ocelová šeď Finského zálivu a za ním tušíme Helsinki. Krásná zátoka. Dány chápeme, je tu mnohem klidnĕji než u Helsingøru.
Jen nad rozhodnutím estonských politiků z roku 1918 nazývat vlastní hlavní mĕsto nadále Mĕstem dánským se rozpačitĕ usmíváme. Jakoby tu jedna vrstva zůstala, ta Waldemarova…
Zastaveníčko nĕmecké, druhé:
"A tak nám přátelé dominikánci vysvĕtlili, že se radĕji ženit nemáme, dokud žijeme jako bratři Černohlavci, Schwarzhäupter. Poznáte nás lehce. Máme ve znaku sv. Mauritia, ten byl z Afriky."
Čtyři sehraní herci v černých baretech na sebe na plátnĕ mezi kuší a terčem ve tvaru papouška spiklenecky pomrkávají. "Až když jsme se opravdu usadit sami chtĕli, a taky na to mĕli, vzala nás Grosse Gilde, cech dálkových kupců, tedy nejdříve nĕjaká jejich vhodná dcerka."
Dominikánci.
Nápaditost mužů božích tady daleko na severu mĕ pobaví. Původnĕ přišli misionovat. A pak by jim ty zpovědnice asi praskly, točily se tu velké peníze, stejnĕ jako v Lübecku, Bergenu a Rize. Slavilo se pořád, neb je dlouho svĕtlo, a pivo bylo tĕžké, neb plné medoviny. Rozjaření hoši na obrazovkách nás digitálnĕ rozjařenĕ provázejí celou výstavou Tallinn Linamuuseum. Podtitulky přeskočí do nĕmčiny, jakmile se přiblížíme. Všechno je vtipné, inteligentní a funguje. A má to šmrnc, je vidĕt, že doba prosperující hansy mezi 14. a 16.st. vládnoucí vrstvu mĕsta Reval vyslovenĕ bavila. Kupci a řemeslníci přišli ze Saska hned za křižáky a převzali Baltské pobřeží na dlouhá staletí. Estonské domorodce napůl zotročili, úředním jazykem byla latina nebo nĕmčina a tomu všemu šéfoval velmistr, kterého si mohli volit.
Pro Němce ráj na Baltu.
Vyjdeme do křivolakých uliček. Hlavní námĕstí okolo radnice působí trochu jako Norimberk, jen je všechno užší, vyšší a chybí muškáty. Kočičí hlavy na spojnicích mezi špičáky kostelů Sv.Olafa a Sv. Mikuláše, které mĕly být vidĕt až z okolo plujících korábů, jsou tak nadrozmĕrné a oblé, že pravnučkám posledních pobaltských Nĕmců při jejich organizovaných toulkách s rolátory skoro vyletí zubní protézy. Tvrdé gotické fasády připomínají nĕco mezi tvrzí, sýpkou, skladem a výčepem, poloprázdné restaurace nosí jména jako Olde Hansa nebo Stanhus, Ratsapotheke naproti strohé radnici se drží na stejném místĕ otevřená od roku 1422. Líbivé a vynášející divadlo. Zdrženlivě se nabízející číšníci a prodavačky jantaru ve středovĕkých kostýmech působí jako trochu nezkušený nový obsah ve velmi velmi starých kulisách....
Současná estonština používá mnoho staroněmeckých výrazů. I my dva cestovatelé se mezi sebou bavíme celých 8 dní pobytu v nĕmčinĕ. Aby nás mladí Estonci snad nepovažovali za Rusy, když sami rusky nemluví. Ti starší zkušenĕjší nejsou v hlavním mĕstĕ nikde vidĕt.
Možná je sežrali medvĕdi.
Zastaveníčko skorošvédské a třetí:
Ani nejzastrčenĕjšímu pobřeží Evropy se nevyhnou zlomy v historii svĕtové. Kolumbus otevře novovĕk a Hansa pomalu usíná, oslabená i rostoucím vlivem Ruska. Aby nespadl do chtivé náruče cara, podrobí se Reval radĕji v roce 1561 švédské nadvládě, vyžene dominikánce, reformuje kostely, spálí obrazy. Až na Totentanz, Tanec smrti, je potřeba omezit hýření. Rytíři se přizpůsobí nebo vymřou.
Ten luteránský duch střídmosti až šetření á la Fanny a Alexander sedí teď i s námi v každém lokále. Chleba 2 krajíčky, vĕtšinou tvrdší, voda jen ve flašce, dokonce i ubrousek je jako kdyby zapomenut. Pokud je nĕco opravdu chutné, jako steak z losa nebo z lososa, rozhodně se nepřejíte. "Myslí na naše zdraví", utĕšujeme se v duchu, když vrtáme vidličkou v kopcích sice čerstvé, ale úplnĕ neutrální řepy nebo mrkve krmné. I ten nejkřehčí matjes má nĕkde v záhybu schovaných pár brusinek, klíčky čehosi se vedle sladkokyselých houbových omáček vůbec nežinýrují a velkou delikatesou k večerní televizi jsou fritované prasečí uši...
Zato je tu čisto. A toalety jedna radost.
Ze svých kulinářských kombinací Estonci neradi vynechávají, i když je o to poprosíte co nejroztomileji.
Ber nebo nech být.
Jsi na severu. A jsi z daleka.
Kapitola nejtĕžší, ruská:
Do nekonečné carské náruče nakonec Estonci po Velké severské válce v roce 1721 přece jen spadnou. Tedy ne Estonci, ale tĕch asi 5 % Pobaltských Nĕmců, Estonce brali s sebou jako zavazadlo. Car vzal tyto cizince jako výhru a chytře je nechal i nadále luteránštit. Nepili, umĕli číst a psát a velmi velmi dobře počítat, a tak se jako vysocí úředníci pevnĕ uhnízdili na carském dvoře, kde žili svou nĕmeckou existenci v klidu a bohatĕ dál. Procházíme salóny na jejich letních panských sídlech s krásnými jmény Palmse, Sagadi, Vihula a žasneme nad tím mišmašem stylů a původů. Muránský lustr pod rustikálnĕ vyřezávaným stropem jak z Nastĕnky, na stole baltické noviny v nĕmčinĕ, zprávy pro cara v ruštinĕ, menü na stole v jídelnĕ samozřejmě ve francouzštinĕ. Na sluhy mluvili estonsky, prý. Pomáhali carovi porazit Napoleona a udrželi se na svých bydlech až do VŘSR, nĕkteří dokonce až do Hitlera, který je v roce 1939 vyzval k návratu do Ríše.
Ruský jazyk a Rusové jako v zemi Estonců žijící národnostní menšina se objevují bĕhem celé naší cesty jakoby inkognito.
"Ja ne govorju po-anglijski", špitne dežurnaja v hotelu v centru Tallinu skoro stydlivĕ, když prosím o extra ručníky. Na letišti výlučnĕ estonština a angličtina. V muzeích se najde ruština jen tam, kde se jedná o ruský teror.
Malé ostrůvky se ale občas vynoří.
Ve výletním paláci Petra Velikého Kadriorg, kde mocipán maximálnĕ jednou přespal, najdeme pod rokokovými štuky pro jeho Katarinu obvyklou smĕs evropských mistrů štĕtce popsanou i v ruštinĕ. Nad studenými pirohy v kavárnĕ muzea pak nasloucháme dvĕma ruským rtĕnkám s obřími kapučíny, jsou nepřeslechnutelnĕ nezdrženlivé a vší silou nám demonstrují druhou stranu mince. Jinak jen decentní šeptání žebraček u obrovského chrámu Alexandra Něvského hned vedle Parlamentu. Estonci ho rádi nemají, ale tolerují ho dál...
Za Rusy se vypravíme do hraničního mĕsta Narva, číslo tři v Estonsku. Betonové bloky a peroxydové kštice ukazují dnešní úspĕšnou EU - zemi trochu jinak. Tisíce lidí tam žijí bez pasu, museli by se kvůli získání občanství naučit úřední jazyk estonštinu. Občas se sem z Tallinu přestĕhuje nĕjaký ten pokrokový herec nebo učitelský manželský pár a snaží se přes tu propast hodit alespoň nĕjaké to lano, třeba založit společný sbor. Marnĕ. Natočí se o tom film a ta jedna ruská třetina si s tĕmi dvĕma estonskými nadále v podstatĕ nerozumí. Se vším všudy.
Pomalu to projíždíme.
Na hranicích se to hemží lesními hřbitovy a vojáky. Držím muže, aby nešel provokovat k řece.
Přežijeme a pokračujeme.
Blízké hraniční maxijezero Peipsi - Pihkva, sedmkrát vĕtší než to Bodamské, už nabízí pozitivnĕjší obraz. Šátky se smĕjí, zpívají a pilnĕ prodávají cibuli zapletenou do copů, i když se jim tĕsnĕ pod hladinou před barákem blýskají čidla jako z bondovek.
Nejlépe tu absurditu soužití vystihl v bezchybné angličtině ukrajinský taxíkář v Boltu v Tallinu, jediné levné útratĕ za celou cestu, snad proto, že Bolt byl vynalezen právĕ tady :
"Přijel jsem před 8 lety a chtĕl studovat na univerzitĕ v Tartu, ale bez estonštiny to nejde, a tu nezvládnu. Ale žít se tu dá i tak, až na to počasí."
Zaveze nás k ruskému velvyslanectví, místní zeď nářků okolo nĕj přetéká protestními plakáty kvůli Navalnému. Rozloučí se ale plynnou ruštinou, před ním manžel odkryl naši pravou identitu. Crazy.
V Muzeu okupace a svobody Wabamu nás na chvíli zavřou do jednoho z dobytčáků, kterým KGB po zhltnutí pobaltských republik posílala rodiny i jednotlivce na Sibiř. Elitu národa, takže se takhle přes gulag paradoxnĕ zachránilo z mladé republiky i pár židovských rodin, než dorazili nacisté.
V závĕru výstavy mi u interaktivního testu na téma vlastní představy o nejlepší demokracii vyjde jako ideální zemĕ pro mĕ Nĕmecko.
Crazy crazy.
Setkání poslední, estonské :
"Tuto zimu zamrzlo tak, že jsme odsud mohli vyjet autem až na nejbližší otrov, starosta si troufl první až po Mohni." Nevĕřícnĕ zíráme na nečekanĕ vřelý jakoby probuzený obličej servírky a pak na ty stoicky šplouchající vlny ze tří stran. Jsme ve Vergi, na samé špičce Národního parku Nahemaa neboli Zemĕ zálivů. Čtvrtou stranu tvoří hluboké hvozdy, často mají jména jako lidé a nĕkdy i extra stříšku jako dřevĕnou slavobránu pro vstup.
Na pobřeží a mezi zelenými velikány se už žádné divadlo nehraje. Jakoby nás dĕdeček hříbeček čarovným proutkem přenesl nĕkam mezi Bullerbyn a kuří nožku Baby Jagy. Za každou staletou chaloupkou se rozhodí malé vilky a pensiony, vystavĕné s vkusem a hravou svobodou. Dveře jednou dopředu, jednou nabok, vybavení velmi odlišné, ale přesto ladí.
Do smutné historie se za pomoci přírody vkrádá jemný blahobyt.
Z filmových scén v Estonském národním muzeu v Tartu ERM zjišťujeme, jak důležité je pro tento staromladý národ období národního obrození, tedy 2.pol. 19.st. Mladý sedlák marnĕ bojuje s močály o jakous takous úrodu, jeho bystrá žena ho nejdřív varuje, pak mu pomáhá, zoufá si, ale neodchází. Tento motiv nacházíme opakovanĕ.
Místo obrození mi ale víc pasuje zrození.
Dříve se prý estonské dĕti rodily v saunĕ, ta byla nejčistší. Při vstupu ji Estonci pozdraví, shodí ze sebe bez jakéhokoli studu veškeré šatstvo a vykouří zlého ducha. Všechno zlé jim sem přišlo s křesťanstvím, a po tom všem, co na vlastní půdě zažili, je asi lehčí věřit třeba vodopádům. Podle EU jsou Estonci přesvědčení ateisté.
Dětí se tu ovšem rodí momentálně víc než kdekoli jinde v Evropě.
Mají totiž skvělý recept sami na sebe.
Má formu vtipu:
Před slonem v Zoo stojí tři návštěvníci.
Američan špekuluje: "Kdybych obchodoval se zvířaty, mohl bych vydělat pěkné peníze."
Japonce vedle napadne jako první : "Z čeho je slon?"
A Estonec si pomyslí: "Co si asi ten slon MYSLÍ O MNĚ...???
