,_Pestr%C3%BD_t%C3%BDden_(cropped).jpg)
Eduard Beneš zamyšleně hleděl z okna svého ženevského hotelového pokoje a přemýšlel o nadcházejícím setkání. Na dnešní poledne měl totiž domluven oběd. Ne že by snad tato skutečnost sama o sobě Eduarda Beneše nikterak znepokojovala, podobných schůzek zažil ve své kariéře československého ministra zahraničních věcí bezpočet.
Tím, co dnes ráno bystřilo jeho smysly, nebyl oběd v luxusní ženevské restauraci Bavaria, nýbrž osobnost jeho dnešní spolustolovnice.
Beneš si byl vědom, že tato šarmantní Francouzka je výjimečnou ženou. Ženou, která svou neuvěřitelnou erudicí převyšovala nejen většinu svých novinářských kolegů, ale také velkou část politiků. Eduard Beneš si velmi cenil této jedinečné osobnosti a navíc si velmi dobře uvědomoval, že v ní může v současné, postupně se měnící politické konstelaci získat neocenitelného spojence. Proto byl potěšen, když Geneviève Tabouisová přijala včera večer po skončení jednání Společnosti národů jeho pozvání na dnešní oběd.
Beneš pohlédl na hodinky a s potěšením zjistil, že má ještě dostatek času, než bude muset vyrazit na plánovanou schůzku. Opětovně se zahleděl z okna a ve vzpomínkách se přenesl do Ženevy roku 1918, kdy v posledních říjnových dnech vedl jednání mezi zástupci zahraničního a domácího odboje, jejichž obsahem byla podoba budoucího Československa — státu, který byl vyhlášen ještě dříve, než tato ženevská jednání skončila.
Byla to doba, kdy Beneš společně s Masarykem teprve začínali utvářet pomyslnou DNA mnohonárodnostního československého státu. Eduardu Benešovi bylo nad slunce jasné, že se právě nyní, po necelých sedmnácti letech, nachází na počátku období, kdy bude nutně muset hájit nejen onu zmíněnou DNA, ale především samu existenci Československa. Věděl, že bitva, která ho čeká, bude složitá a těžká. Byl však odhodlán ji vyhrát stůj co stůj.
Z jeho úvah jej poznenáhlu vytrhlo zazvonění telefonního zvonku. Beneš se odvrátil od okna, podíval se na hodinky a pak tiše došel k nočnímu stolku a zdvihl sluchátko telefonu.
Na druhé straně se ozval melodický hlas hotelové recepční:
„Promiňte, excelence, zde recepce hotelu Richemond. Váš vůz bude přistaven za pět minut před hlavní vchod našeho hotelu.“
Beneš poděkoval a položil sluchátko telefonu.
Poté si před zrcadlem pečlivě uvázal a upravil šedou vázanku a následně oblékl tmavě šedý vycházkový oblek. Pro dnešní zvláštní příležitost zvolil oděv ušitý u jednoho z francouzských krejčovských domů na ulici Rue Royale, protože coby zkušený diplomat dobře věděl, že vhodně zvoleným zevnějškem může říci více než slovy.
Pak si natáhl rukavice, od dveří vzal svou vycházkovou hůl a pomalým krokem opustil pokoj. Zamkl dveře a vydal se svou rozvážnou chůzí dlouhou hotelovou chodbou ke zdvižím. Když k nim po chvíli došel, stiskl tlačítko a za pár vteřin se u jedné z nich s tichým zaskřípěním začaly pomalu otevírat dveře. V nich se objevil mladý usměvavý liftboy, který Eduarda Beneše hned úslužně pozdravil a tázal se ho, do kterého podlaží si přeje svézt.
„Do přízemí,“ odvětil tiše Beneš.
Liftboy bez váhání stiskl knoflík a zdviž zamířila směrem dolů. Když po chvilce dorazili do přízemí, chlapec otevřel dveře, s úsměvem sobě vlastním popřál Eduardu Benešovi příjemný zbytek dne a zmizel zpátky ve zdviži.
Eduard Beneš zamířil k hotelové recepci, kde požádal o dnešní ranní vydání deníků Le Temps, L’Œuvre, The Times, Journal de Genève, Neue Zürcher Zeitung, Vossische Zeitung a The New York Times. Zároveň se pozeptal, zda již dorazila pravidelná zásilka československého tisku. Beneš si totiž vždy při svých diplomatických cestách nechával obden zasílat ranní vydání československých novin, aby zůstával neustále informován.
Tatáž recepční, se kterou před několika minutami mluvil po telefonu, mu sdělila, že jeho zásilka dnes ještě nedorazila, ale že by měla přijít každou chvíli. Eduard Beneš poděkoval a z hromádky deníků, které atraktivní brunetka elegantně vyskládala na recepční pultík, vzal dnešní ranní vydání francouzského listu L’Œuvre a německého deníku Vossische Zeitung. Poté zdvořile požádal recepční, zda by mohla instruovat pokojovou službu, aby mu zbývající noviny společně se zásilkou z Československa doručila na pokoj.
Nakonec se ještě zeptal, nezanechal-li mu někdo nějaký vzkaz. Poté, co z úst hotelové recepční obdržel zamítavou odpověď, se rozloučil, obrátil se a odcházel směrem k východu z hotelu.
Za okamžik — přesně v jedenáct hodin patnáct minut ženevského času — se Eduard Beneš v elegantním tmavě šedém klobouku, s vycházkovou hůlkou a novinami pod paží objevil před hlavním vchodem hotelu Richemond. Pár vteřin poté před hotel přijel vůz španělsko-francouzské značky Hispano-Suiza, jehož vozy zdejší hotel využíval jako hotelové taxi pro své nejváženější hosty. Z automobilu vystoupil řidič v nažehlené uniformě, ladně obešel vůz, takřka neznatelnou úklonou Eduarda Beneše pozdravil, otevřel zadní dveře vozu a převzal od něj vycházkovou hůl, klobouk a rukavice. Poté, co Eduard Beneš poklidně nastoupil do vozu, vrátil mu řidič jeho věci a opatrně zavřel dveře. Pak svižně obešel automobil, usedl za volant a vůz se pomalu rozjel.
Když se automobil rozjel, Beneš se pohodlně opřel do sedadla a sledoval zavrnění motoru liduprázdné sobotní ženevské ulice. „Je v tom cosi symbolického,“ pomyslel si pojednou. Stejně tak jako jsou nyní v sobotu před polednem prázdné zdejší ulice, vyprazdňuje se podle Benešova mínění v poslední době i Společnost národů.
Tato instituce, která měla být hlavním pilířem stability světa, se od doby svého vzniku musela potýkat s celou řadou složitých a těžko řešitelných problémů. Eduard Beneš si velmi dobře uvědomoval, že jedním z neřešitelných problémů, se kterým se musí Společnost národů neustále vyrovnávat, je fakt, že se jejím členem nakonec nestaly Spojené státy americké, a to navzdory tomu, že jejím duchovním otcem byl americký prezident Woodrow Wilson. Rozhodnutí Kongresu Spojených států amerických neratifikovat pakt Společnosti národů bylo šrámem s trvalými následky, se kterými se dnešní Evropa jen velmi těžko a pomalu vyrovnávala.
Do přítomnosti Eduarda Beneše vrátilo tiché šoférovo upozornění, že právě dorazili na místo určení. Řidič vypnul motor a podobně jako před pár minutami před hotelem pomohl Eduardu Benešovi s nástupem do vozu, nyní mu z něj pomohl vystoupit.
Tichý a zadumaný Eduard Beneš kráčel houpavým krokem po štěrkové cestičce k restauraci Bavaria. Když dorazil Eduard Beneš k jejímu vchodu, otevřel mu dveře portýr v červené livreji a Eduard Beneš vešel s tichým pokývnutím hlavou do restaurace. Uvnitř panoval obvyklý zdejší klid, pro který byla Bavaria často vyhledávaným místem k neformálním schůzkám, zejména pak v diplomatických kruzích.
Eduard Beneš zamířil k šatně, kde si odložil klobouk, rukavice a svoji vycházkovou hůl, a vyšel směrem k masivním mahagonovým dveřím hlavního sálu restaurace. U nich ho nadšeně vítal vrchní číšník:
„Dobrý den, pane ministře, je nám velkým potěšením, že jste se opět rozhodl navštívit náš podnik. Váš stůl je připraven, račte mne prosím následovat.“
Vrchní číšník společně s Eduardem Benešem procházeli sálem k dalším dveřím z masivního dřeva, za nimiž se nacházela úzká chodbička, na níž byly umístěny diskrétní salonky restaurace Bavaria. Když se číšník s Benešem ocitli za dveřmi sálu, číšník s jistotou zamířil k prvním dveřím, vytáhl z kapsy svého fraku klíč, tichounce odemkl, vešel do místnosti a vyzval československého ministra zahraničí, aby jej následoval.
Poté stiskl tlačítko vypínače a s tichým cvaknutím se místností rozlilo tlumené světlo z lustru zavěšeného nad stolem uprostřed místnosti a vyrobeného z českého křišťálu.
„Váš stůl, pane ministře. Udělejte si prosím pohodlí. Maxim, který Vám bude dnes k dispozici, dorazí za malou chvíli.“
Beneš se podíval na hodinky a obrátil se k Josephovi. Klidným hlasem pravil:
„Mohl byste prosím vyřídit Maximovi, aby přišel tak za půl hodiny? A mohl byste mi donést černou kávu?“
„Spolehněte se, pane ministře,“ hbitě odvětil Joseph a tiše vyklouzl ze salonku.
Za chvilku se vrátil s šálkem čerstvé kávy.
„Vaše káva, pane,“ řekl tiše a odešel.
Bylo půl dvanácté — Eduard Beneš seděl v pohodlném křesle a věděl, že má dostatek času na jeden ze svých pravidelných rituálů. Patřilo totiž k jeho dobrým zvykům před každým takto důležitým neformálním setkáním pokusit se nasát atmosféru, chcete-li ducha místa.
Vzal do rukou jeden z deníků, které si přinesl, konkrétně dnešní ranní vydání německého Vossische Zeitung, jehož úvodník byl nadepsán titulkem „Hitlerismus jako nebezpečí pro Evropu“. Přestože se Eduard Beneš považoval za celkem dobrého analytika, v poslední době trpěl úzkostmi z toho, že se svět mění a on jeho dynamice přestává stačit, a co víc, čas od času ho dokonce napadlo, že se jeho svět stává světem včerejška.
Ministr odložil noviny, opřel hlavu do opěradla a v myšlenkách se přenesl k člověku, který mu byl nadevše drahý, totiž ke své manželce Haně, která už s ním celá léta sdílela všechny jeho radosti i strasti. Byla mu nejen dobrou a milující ženou, ale ačkoliv by to Eduard Beneš nikdy nepřiznal, v hloubi duše byl přesvědčen o tom, že Hana byla, je a také bude jeho nejlepším životním přítelem. Věděl, že ji víc než jeho samotného trápí, že se jim nepodařilo mít děti. Všechna ta lékařská vyšetření a lázeňské léčebné kúry toužebně očekávaný výsledek nepřinesly.
Pojednou poblíž zaslechl ženský tichounce zvonivý hlas:
„Vaše excelence!“
Nepatrně sebou trhl a pozvolna otevřel oči. Před ním stála usměvavá a v elegantním černém kostýmku Geneviève Tabouisová.
„Promiňte, nechtěla jsem Vás polekat,“ ozval se znovu její zvonivý hlas. „Klepala jsem a nikdo se neozval, tak jsem vešla dovnitř a našla Vás tu odpočívat v křesle,“ vysvětlovala Tabouisová.
Eduard Beneš se rychle probral ze svého zamyšlení, vstal, lehce si dlaněmi upravil oblek a řekl přátelským tónem:
„Vítám Vás. Velice mne těší, že jste přijala mé dnešní pozvání. To já bych se měl spíše omlouvat Vám za to, že jste mne tu nalezla takto v nedbalkách. Posaďme se.“
Pokynul Beneš a ihned obešel stůl, aby přisunul Tabouisové křeslo, a vrátil se na své místo.
V tom se ozvalo tiché zaklepání a vešel Maxim. Ukloniv se zdvořile, otázal se:
„Račte si přát?“
„Dva jídelní a dva nápojové lístky,“ tiše odvětil Beneš a Maxim se hbitě otočil a v mžiku opustil salonek.
V momentě byl však zpět a podával oběma hostům jídelní a nápojový lístek. Oba jej otevřeli a Beneš se obrátil na chlapce s otázkou:
„Maxime, mohu se Vás zeptat na Vaše dnešní doporučení?“
Maxim bez dlouhého otálení odpověděl:
„Zajisté, pane ministře. Dnes bych Vám doporučil consommé de tortue. Jedná se o čirý, jemnější želví vývar, a jako hlavní chod bych pro dnešek zvolil specialitu místního šéfkuchaře Escargots à la bourguignonne. Zde se jedná o šneky po burgundsku — tedy jedlé francouzské šneky podávané ve skořápkách a plněné směsí másla, česneku, petrželky, šalotky a bylinek. A ještě, abych nezapomněl, předtím jako aperitiv pro Vás, pane ministře, suchý vermut a pro dámu sklenku Lillet.“
Eduard Beneš trochu spiklenecky mrkl na svou společnici, ta tichým a téměř neznatelným pohybem očí souhlasila. Beneš tedy odsouhlasil Maximův návrh a ten se usmál, uklonil a spěšně odešel vyřídit objednávku.
Když ti dva konečně na chvíli osaměli, ozvala se tiše Geneviève Tabouisová s pohledem upřeným na noviny na rohu jídelního stolu:
„Četl jste to?“
„Ano, předtím než jste přišla. Docela trefné, nemyslíte?“
Geneviève Tabouisová chvilku mlčela, jako kdyby přemýšlela, může-li svému dnešnímu hostiteli vyjevit svůj názor, a poté odpověděla:
„Mohu mluvit otevřeně?“
„Samozřejmě,“ pousmál se Beneš.
„Tak tedy ten článek je výborný a teď se omlouvám, jestli Vás budu poněkud konsternovat,“ prohlásila a klidně pokračovala: „Dle mého osobního mínění soudím, že Adolf Hitler je hrozbou nejen pro Evropu, ale především pro samotné Německo. Nejsem sice žádný jasnovědec, ale obávám se, že dějiny mi dají již brzy za pravdu.“
Jejich rozhovor přerušilo takřka nepostřehnutelné otevírání dveří, jimiž vešel Maxim, který na leštěném stříbrném tácku přinášel dvě sklenky. Přistoupil ke stolu a tiše řekl:
„Zde je vaše sklenka, madame,“ a s úsměvem postavil sklenku před Geneviève Tabouisovou. „A pro vás vermut, pane ministře,“ pokračoval tiše. „Jídlo bude za okamžik.“
Pak se otočil na podpatku a rychle a potichu, jak se na dobrého číšníka sluší, odešel z místnosti.
Oba hosté se chopili svých skleniček a připili si na zdraví a Eduard Beneš klidně a rozvážně navázal na jejich předchozí rozhovor:
„Nevím, proč bych měl být konsternován vaším názorem na budoucnost Německa, když Vám samozřejmě čistě soukromě, protože z pozice československého ministra zahraničí bych to v oficiálním rozhovoru nikdy říci nemohl, ale dnes při tomto našem soukromém setkání Vám mohu sdělit, že váš názor na budoucnost Německa a Evropy je blízko tomu mému.“
„Mrzí mne, že nemohu říct, že mne to těší,“ řekla a vzápětí pokračovala: „Promiňte, jestli teď budu až příliš impertinentní, ale nemohu se Vás nezeptat. Máte strach? Bojíte se budoucnosti? Československo je přece jako Vaše dítě.“
Beneš nenápadně zamrkal a odpověděl:
„Vím, že období, které mne a náš stát čeká, nebude jednoduché jak z hlediska mezinárodní, tak i vnitropolitické situace. Víte, český historik František Palacký po rakousko-uherském vyrovnání řekl: ,Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.‘ A já věřím: byli jsme před Hitlerem a budeme i po něm. A to také díky spojenecké smlouvě s Francií. To, co mi však dělá v současné době největší starosti, je myšlenka, kterou před časem vyslovil starý pán Karlu Čapkovi, kterému řekl asi toto: ,Domnívám se, náš stát nyní potřebuje přibližně padesát let poklidného vývoje.‘ A já si nejsem jist, že naše společnost je připravena na všechny těžkosti, které nás čekají. Nejsem si jist, drahá Geneviève.“
„Rozumím Vám,“ řekla.
Nadechl se a chtěl pokračovat v hovoru, když v tom bylo slyšet, že po chodbě někdo jde a táhne s sebou opatrně servírovací vozík s jídlem. Kroky a zvuk vozíku se zastavily přesně před dveřmi salonku. Dveře se otevřely a v nich se již dnes poněkolikáté objevil Maxim, který na dřevěném vozíku s intarziemi přivážel jejich dnešní oběd. Rychle oběd naservíroval, popřál oběma dobrou chuť a zase zmizel.
Oni sami si také vzájemně popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla.
„Co jste chtěl říct těsně předtím, než nám Maxim přinesl oběd?“ navázala nit rozhovoru Tabouisová.
„Vlastně jsem chtěl říct, že máte opět pravdu, i když já sám se spíše po vzoru Josefa II. považuji za prvního úředníka našeho státu. Skutečným otcem Československa je pro mne Masaryk. Zůstává faktem, že i z toho důvodu pro mne bude následující období velmi těžké. Navíc budováním Československa jsem opravdu strávil velkou část svého profesního života, takže mi není jedno, co s ním bude. V posledních týdnech a měsících, podobně jako dnes, kdy jsem si ve vzpomínkách vybavil, jak bylo těžké tehdy postavit se Karlu Kramářovi, který z Prahy před sedmnácti lety přijel s utkvělou myšlenkou obnovit české království, na jehož trůně měl podle jeho představ sedět ruský car, přemýšlím, co jsem mohl a měl udělat jinak a lépe.“
„To je opravdu zvláštní, jak lidský mozek někdy funguje. Právě jsem se Vás chtěla zeptat, jestli si myslíte, že se dalo po válce něco udělat jinak nebo lépe,“ řekla zamyšleně.
„Upřímně řečeno nejsem si vůbec jistý, že šlo tehdy postupovat jinak,“ odvětil suše.
„Chápu, že bylo nejspíš velmi těžké tak brzy po válce vytvořit funkční světový řád, protože, jak mi jistě namítnete, některé příkopy byly vykopány až příliš hluboko, ale přece nemáte dojem, že Společnosti národů chyběly mechanismy, které by jí umožňovaly reagovat na dané situace mnohem rychleji a efektivněji? A hlavně nezdá se Vám stejně jako mně v poslední době, že jí chybí lídr s autoritou?“ dodala rozhodně.
„Společnost národů má určitě své mouchy a možná, že jí v posledních týdnech, měsících a snad i letech chybí onen lídr, o kterém jste zde mluvila. Musím však říct, že politika je vždy umění možného, a ještě lépe řečeno umění kompromisu. I přesto, přes všechno jsem přesvědčen, že Společnost národů je velmi dobrý projekt a budu za ním vždycky stát.“
„A myslíte si, že může existovat silná a hlavně prosperující Evropa bez hospodářsky funkčního Německa?“
„Vím, na co narážíte. Máte na mysli výrok Johna Maynarda Keynese, který tvrdí, že Evropa je ekonomicky jeden celek, a tudíž se bez prosperujícího Německa neobejde. Inu, nejsem ekonom a je možné, že z hlediska ekonomického má Keynes pravdu, ale každá mince má dvě strany a Německo je spoluviníkem války, jako takové musí nést následky.“
„Promiňte, nechtěla jsem Vás rozčílit.“
„Chápu, že pro člověka, který je představitelem státu, který je vlastně jedním z dětí versailleského systému, je velmi těžké jakým způsobem kritizovat nebo zpochybňovat tento systém. Také proto si vážím toho, co jste před chvílí řekl.“
„Správně jste konstatovala, že Československá republika je jedním z dětí versailleského mírového systému. Skutečně budujeme náš stát na troskách Rakouska-Uherska. Bohužel jsme po tomto soustátí nezdědili pouze částečně území, ale také všechny jeho problémy. Československo má navíc oproti ostatním novým státům ještě jedno specifikum. Tím je fakt, že bylo vytvořeno na základě dvou rozdílných přístupů, tedy jak na základě historického práva v případě jeho české části, tak práva na sebeurčení národů v případě slovenské části republiky.“
Jejich dialog opětovně přerušil svým příchodem Maxim, který začal pro něj typickým způsobem rychle a tiše sklízet nádobí ze stolu a pak se ještě otázal, budou-li si ještě něco přát.
„Dvě černé kávy,“ odpověděl klidně Beneš.
Maxim se otočil a stejně tiše, jak přišel, tak opustil salonek.
„Vy přece víte mnohem lépe než já, že i u vás v Československu jsou lidé, kteří nahlížejí na Váš vztah k Němcům jako velmi problematický a projevují obavy, aby se vy Češi nechovali nyní k Němcům hůře, než jak se oni chovali před válkou k vám.“
Beneš se usmál a tiše řekl:
„Vidím, že jste velmi sečtělá. Patrně máte na mysli Emanuela Rádla a jeho Válku Čechů s Němci. Snažíme se — já a především Masaryk — vybudovat naše vztahy s Němci na nových demokratických základech. A i když je to těžké, víme, že musíme naše Němce přesvědčit o tom, že Československo je také jejich stát, protože bez toho není Československo udržitelné.“
„A co kdybych Vám namítla, že Československo je budováno jako národní stát, protože co jiného je ta vaše myšlenka čechoslovakismu, víc navíc když přece žádný československý národ etnicky nikdy neexistoval?“
Poté, co Maxim přinesl kávu a odešel, Beneš tiše odpověděl:
„Víte, vytvoření československého národa byla politická nutnost. Na území, kde žije přes 3 000 000 Němců, by jen těžko mohl vzniknout český stát.“
Beneš pohlédl na hodinky a s potěšením zjistil, že má ještě dostatek času, než bude muset vyrazit na plánovanou schůzku. Opětovně se zahleděl z okna a ve vzpomínkách se přenesl do Ženevy roku 1918, kdy v posledních říjnových dnech vedl jednání mezi zástupci zahraničního a domácího odboje, jejichž obsahem byla podoba budoucího Československa — státu, který byl vyhlášen ještě dříve, než tato ženevská jednání skončila.
Byla to doba, kdy Beneš společně s Masarykem teprve začínali utvářet pomyslnou DNA mnohonárodnostního československého státu. Eduardu Benešovi bylo nad slunce jasné, že se právě nyní, po necelých sedmnácti letech, nachází na počátku období, kdy bude nutně muset hájit nejen onu zmíněnou DNA, ale především samu existenci Československa. Věděl, že bitva, která ho čeká, bude složitá a těžká. Byl však odhodlán ji vyhrát stůj co stůj.
Z jeho úvah jej poznenáhlu vytrhlo zazvonění telefonního zvonku. Beneš se odvrátil od okna, podíval se na hodinky a pak tiše došel k nočnímu stolku a zdvihl sluchátko telefonu.
Na druhé straně se ozval melodický hlas hotelové recepční:
„Promiňte, excelence, zde recepce hotelu Richemond. Váš vůz bude přistaven za pět minut před hlavní vchod našeho hotelu.“
Beneš poděkoval a položil sluchátko telefonu.
Poté si před zrcadlem pečlivě uvázal a upravil šedou vázanku a následně oblékl tmavě šedý vycházkový oblek. Pro dnešní zvláštní příležitost zvolil oděv ušitý u jednoho z francouzských krejčovských domů na ulici Rue Royale, protože coby zkušený diplomat dobře věděl, že vhodně zvoleným zevnějškem může říci více než slovy.
Pak si natáhl rukavice, od dveří vzal svou vycházkovou hůl a pomalým krokem opustil pokoj. Zamkl dveře a vydal se svou rozvážnou chůzí dlouhou hotelovou chodbou ke zdvižím. Když k nim po chvíli došel, stiskl tlačítko a za pár vteřin se u jedné z nich s tichým zaskřípěním začaly pomalu otevírat dveře. V nich se objevil mladý usměvavý liftboy, který Eduarda Beneše hned úslužně pozdravil a tázal se ho, do kterého podlaží si přeje svézt.
„Do přízemí,“ odvětil tiše Beneš.
Liftboy bez váhání stiskl knoflík a zdviž zamířila směrem dolů. Když po chvilce dorazili do přízemí, chlapec otevřel dveře, s úsměvem sobě vlastním popřál Eduardu Benešovi příjemný zbytek dne a zmizel zpátky ve zdviži.
Eduard Beneš zamířil k hotelové recepci, kde požádal o dnešní ranní vydání deníků Le Temps, L’Œuvre, The Times, Journal de Genève, Neue Zürcher Zeitung, Vossische Zeitung a The New York Times. Zároveň se pozeptal, zda již dorazila pravidelná zásilka československého tisku. Beneš si totiž vždy při svých diplomatických cestách nechával obden zasílat ranní vydání československých novin, aby zůstával neustále informován.
Tatáž recepční, se kterou před několika minutami mluvil po telefonu, mu sdělila, že jeho zásilka dnes ještě nedorazila, ale že by měla přijít každou chvíli. Eduard Beneš poděkoval a z hromádky deníků, které atraktivní brunetka elegantně vyskládala na recepční pultík, vzal dnešní ranní vydání francouzského listu L’Œuvre a německého deníku Vossische Zeitung. Poté zdvořile požádal recepční, zda by mohla instruovat pokojovou službu, aby mu zbývající noviny společně se zásilkou z Československa doručila na pokoj.
Nakonec se ještě zeptal, nezanechal-li mu někdo nějaký vzkaz. Poté, co z úst hotelové recepční obdržel zamítavou odpověď, se rozloučil, obrátil se a odcházel směrem k východu z hotelu.
Za okamžik — přesně v jedenáct hodin patnáct minut ženevského času — se Eduard Beneš v elegantním tmavě šedém klobouku, s vycházkovou hůlkou a novinami pod paží objevil před hlavním vchodem hotelu Richemond. Pár vteřin poté před hotel přijel vůz španělsko-francouzské značky Hispano-Suiza, jehož vozy zdejší hotel využíval jako hotelové taxi pro své nejváženější hosty. Z automobilu vystoupil řidič v nažehlené uniformě, ladně obešel vůz, takřka neznatelnou úklonou Eduarda Beneše pozdravil, otevřel zadní dveře vozu a převzal od něj vycházkovou hůl, klobouk a rukavice. Poté, co Eduard Beneš poklidně nastoupil do vozu, vrátil mu řidič jeho věci a opatrně zavřel dveře. Pak svižně obešel automobil, usedl za volant a vůz se pomalu rozjel.
Když se automobil rozjel, Beneš se pohodlně opřel do sedadla a sledoval zavrnění motoru liduprázdné sobotní ženevské ulice. „Je v tom cosi symbolického,“ pomyslel si pojednou. Stejně tak jako jsou nyní v sobotu před polednem prázdné zdejší ulice, vyprazdňuje se podle Benešova mínění v poslední době i Společnost národů.
Tato instituce, která měla být hlavním pilířem stability světa, se od doby svého vzniku musela potýkat s celou řadou složitých a těžko řešitelných problémů. Eduard Beneš si velmi dobře uvědomoval, že jedním z neřešitelných problémů, se kterým se musí Společnost národů neustále vyrovnávat, je fakt, že se jejím členem nakonec nestaly Spojené státy americké, a to navzdory tomu, že jejím duchovním otcem byl americký prezident Woodrow Wilson. Rozhodnutí Kongresu Spojených států amerických neratifikovat pakt Společnosti národů bylo šrámem s trvalými následky, se kterými se dnešní Evropa jen velmi těžko a pomalu vyrovnávala.
Do přítomnosti Eduarda Beneše vrátilo tiché šoférovo upozornění, že právě dorazili na místo určení. Řidič vypnul motor a podobně jako před pár minutami před hotelem pomohl Eduardu Benešovi s nástupem do vozu, nyní mu z něj pomohl vystoupit.
Tichý a zadumaný Eduard Beneš kráčel houpavým krokem po štěrkové cestičce k restauraci Bavaria. Když dorazil Eduard Beneš k jejímu vchodu, otevřel mu dveře portýr v červené livreji a Eduard Beneš vešel s tichým pokývnutím hlavou do restaurace. Uvnitř panoval obvyklý zdejší klid, pro který byla Bavaria často vyhledávaným místem k neformálním schůzkám, zejména pak v diplomatických kruzích.
Eduard Beneš zamířil k šatně, kde si odložil klobouk, rukavice a svoji vycházkovou hůl, a vyšel směrem k masivním mahagonovým dveřím hlavního sálu restaurace. U nich ho nadšeně vítal vrchní číšník:
„Dobrý den, pane ministře, je nám velkým potěšením, že jste se opět rozhodl navštívit náš podnik. Váš stůl je připraven, račte mne prosím následovat.“
Vrchní číšník společně s Eduardem Benešem procházeli sálem k dalším dveřím z masivního dřeva, za nimiž se nacházela úzká chodbička, na níž byly umístěny diskrétní salonky restaurace Bavaria. Když se číšník s Benešem ocitli za dveřmi sálu, číšník s jistotou zamířil k prvním dveřím, vytáhl z kapsy svého fraku klíč, tichounce odemkl, vešel do místnosti a vyzval československého ministra zahraničí, aby jej následoval.
Poté stiskl tlačítko vypínače a s tichým cvaknutím se místností rozlilo tlumené světlo z lustru zavěšeného nad stolem uprostřed místnosti a vyrobeného z českého křišťálu.
„Váš stůl, pane ministře. Udělejte si prosím pohodlí. Maxim, který Vám bude dnes k dispozici, dorazí za malou chvíli.“
Beneš se podíval na hodinky a obrátil se k Josephovi. Klidným hlasem pravil:
„Mohl byste prosím vyřídit Maximovi, aby přišel tak za půl hodiny? A mohl byste mi donést černou kávu?“
„Spolehněte se, pane ministře,“ hbitě odvětil Joseph a tiše vyklouzl ze salonku.
Za chvilku se vrátil s šálkem čerstvé kávy.
„Vaše káva, pane,“ řekl tiše a odešel.
Bylo půl dvanácté — Eduard Beneš seděl v pohodlném křesle a věděl, že má dostatek času na jeden ze svých pravidelných rituálů. Patřilo totiž k jeho dobrým zvykům před každým takto důležitým neformálním setkáním pokusit se nasát atmosféru, chcete-li ducha místa.
Vzal do rukou jeden z deníků, které si přinesl, konkrétně dnešní ranní vydání německého Vossische Zeitung, jehož úvodník byl nadepsán titulkem „Hitlerismus jako nebezpečí pro Evropu“. Přestože se Eduard Beneš považoval za celkem dobrého analytika, v poslední době trpěl úzkostmi z toho, že se svět mění a on jeho dynamice přestává stačit, a co víc, čas od času ho dokonce napadlo, že se jeho svět stává světem včerejška.
Ministr odložil noviny, opřel hlavu do opěradla a v myšlenkách se přenesl k člověku, který mu byl nadevše drahý, totiž ke své manželce Haně, která už s ním celá léta sdílela všechny jeho radosti i strasti. Byla mu nejen dobrou a milující ženou, ale ačkoliv by to Eduard Beneš nikdy nepřiznal, v hloubi duše byl přesvědčen o tom, že Hana byla, je a také bude jeho nejlepším životním přítelem. Věděl, že ji víc než jeho samotného trápí, že se jim nepodařilo mít děti. Všechna ta lékařská vyšetření a lázeňské léčebné kúry toužebně očekávaný výsledek nepřinesly.
Pojednou poblíž zaslechl ženský tichounce zvonivý hlas:
„Vaše excelence!“
Nepatrně sebou trhl a pozvolna otevřel oči. Před ním stála usměvavá a v elegantním černém kostýmku Geneviève Tabouisová.
„Promiňte, nechtěla jsem Vás polekat,“ ozval se znovu její zvonivý hlas. „Klepala jsem a nikdo se neozval, tak jsem vešla dovnitř a našla Vás tu odpočívat v křesle,“ vysvětlovala Tabouisová.
Eduard Beneš se rychle probral ze svého zamyšlení, vstal, lehce si dlaněmi upravil oblek a řekl přátelským tónem:
„Vítám Vás. Velice mne těší, že jste přijala mé dnešní pozvání. To já bych se měl spíše omlouvat Vám za to, že jste mne tu nalezla takto v nedbalkách. Posaďme se.“
Pokynul Beneš a ihned obešel stůl, aby přisunul Tabouisové křeslo, a vrátil se na své místo.
V tom se ozvalo tiché zaklepání a vešel Maxim. Ukloniv se zdvořile, otázal se:
„Račte si přát?“
„Dva jídelní a dva nápojové lístky,“ tiše odvětil Beneš a Maxim se hbitě otočil a v mžiku opustil salonek.
V momentě byl však zpět a podával oběma hostům jídelní a nápojový lístek. Oba jej otevřeli a Beneš se obrátil na chlapce s otázkou:
„Maxime, mohu se Vás zeptat na Vaše dnešní doporučení?“
Maxim bez dlouhého otálení odpověděl:
„Zajisté, pane ministře. Dnes bych Vám doporučil consommé de tortue. Jedná se o čirý, jemnější želví vývar, a jako hlavní chod bych pro dnešek zvolil specialitu místního šéfkuchaře Escargots à la bourguignonne. Zde se jedná o šneky po burgundsku — tedy jedlé francouzské šneky podávané ve skořápkách a plněné směsí másla, česneku, petrželky, šalotky a bylinek. A ještě, abych nezapomněl, předtím jako aperitiv pro Vás, pane ministře, suchý vermut a pro dámu sklenku Lillet.“
Eduard Beneš trochu spiklenecky mrkl na svou společnici, ta tichým a téměř neznatelným pohybem očí souhlasila. Beneš tedy odsouhlasil Maximův návrh a ten se usmál, uklonil a spěšně odešel vyřídit objednávku.
Když ti dva konečně na chvíli osaměli, ozvala se tiše Geneviève Tabouisová s pohledem upřeným na noviny na rohu jídelního stolu:
„Četl jste to?“
„Ano, předtím než jste přišla. Docela trefné, nemyslíte?“
Geneviève Tabouisová chvilku mlčela, jako kdyby přemýšlela, může-li svému dnešnímu hostiteli vyjevit svůj názor, a poté odpověděla:
„Mohu mluvit otevřeně?“
„Samozřejmě,“ pousmál se Beneš.
„Tak tedy ten článek je výborný a teď se omlouvám, jestli Vás budu poněkud konsternovat,“ prohlásila a klidně pokračovala: „Dle mého osobního mínění soudím, že Adolf Hitler je hrozbou nejen pro Evropu, ale především pro samotné Německo. Nejsem sice žádný jasnovědec, ale obávám se, že dějiny mi dají již brzy za pravdu.“
Jejich rozhovor přerušilo takřka nepostřehnutelné otevírání dveří, jimiž vešel Maxim, který na leštěném stříbrném tácku přinášel dvě sklenky. Přistoupil ke stolu a tiše řekl:
„Zde je vaše sklenka, madame,“ a s úsměvem postavil sklenku před Geneviève Tabouisovou. „A pro vás vermut, pane ministře,“ pokračoval tiše. „Jídlo bude za okamžik.“
Pak se otočil na podpatku a rychle a potichu, jak se na dobrého číšníka sluší, odešel z místnosti.
Oba hosté se chopili svých skleniček a připili si na zdraví a Eduard Beneš klidně a rozvážně navázal na jejich předchozí rozhovor:
„Nevím, proč bych měl být konsternován vaším názorem na budoucnost Německa, když Vám samozřejmě čistě soukromě, protože z pozice československého ministra zahraničí bych to v oficiálním rozhovoru nikdy říci nemohl, ale dnes při tomto našem soukromém setkání Vám mohu sdělit, že váš názor na budoucnost Německa a Evropy je blízko tomu mému.“
„Mrzí mne, že nemohu říct, že mne to těší,“ řekla a vzápětí pokračovala: „Promiňte, jestli teď budu až příliš impertinentní, ale nemohu se Vás nezeptat. Máte strach? Bojíte se budoucnosti? Československo je přece jako Vaše dítě.“
Beneš nenápadně zamrkal a odpověděl:
„Vím, že období, které mne a náš stát čeká, nebude jednoduché jak z hlediska mezinárodní, tak i vnitropolitické situace. Víte, český historik František Palacký po rakousko-uherském vyrovnání řekl: ,Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.‘ A já věřím: byli jsme před Hitlerem a budeme i po něm. A to také díky spojenecké smlouvě s Francií. To, co mi však dělá v současné době největší starosti, je myšlenka, kterou před časem vyslovil starý pán Karlu Čapkovi, kterému řekl asi toto: ,Domnívám se, náš stát nyní potřebuje přibližně padesát let poklidného vývoje.‘ A já si nejsem jist, že naše společnost je připravena na všechny těžkosti, které nás čekají. Nejsem si jist, drahá Geneviève.“
„Rozumím Vám,“ řekla.
Nadechl se a chtěl pokračovat v hovoru, když v tom bylo slyšet, že po chodbě někdo jde a táhne s sebou opatrně servírovací vozík s jídlem. Kroky a zvuk vozíku se zastavily přesně před dveřmi salonku. Dveře se otevřely a v nich se již dnes poněkolikáté objevil Maxim, který na dřevěném vozíku s intarziemi přivážel jejich dnešní oběd. Rychle oběd naservíroval, popřál oběma dobrou chuť a zase zmizel.
Oni sami si také vzájemně popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla.
„Co jste chtěl říct těsně předtím, než nám Maxim přinesl oběd?“ navázala nit rozhovoru Tabouisová.
„Vlastně jsem chtěl říct, že máte opět pravdu, i když já sám se spíše po vzoru Josefa II. považuji za prvního úředníka našeho státu. Skutečným otcem Československa je pro mne Masaryk. Zůstává faktem, že i z toho důvodu pro mne bude následující období velmi těžké. Navíc budováním Československa jsem opravdu strávil velkou část svého profesního života, takže mi není jedno, co s ním bude. V posledních týdnech a měsících, podobně jako dnes, kdy jsem si ve vzpomínkách vybavil, jak bylo těžké tehdy postavit se Karlu Kramářovi, který z Prahy před sedmnácti lety přijel s utkvělou myšlenkou obnovit české království, na jehož trůně měl podle jeho představ sedět ruský car, přemýšlím, co jsem mohl a měl udělat jinak a lépe.“
„To je opravdu zvláštní, jak lidský mozek někdy funguje. Právě jsem se Vás chtěla zeptat, jestli si myslíte, že se dalo po válce něco udělat jinak nebo lépe,“ řekla zamyšleně.
„Upřímně řečeno nejsem si vůbec jistý, že šlo tehdy postupovat jinak,“ odvětil suše.
„Chápu, že bylo nejspíš velmi těžké tak brzy po válce vytvořit funkční světový řád, protože, jak mi jistě namítnete, některé příkopy byly vykopány až příliš hluboko, ale přece nemáte dojem, že Společnosti národů chyběly mechanismy, které by jí umožňovaly reagovat na dané situace mnohem rychleji a efektivněji? A hlavně nezdá se Vám stejně jako mně v poslední době, že jí chybí lídr s autoritou?“ dodala rozhodně.
„Společnost národů má určitě své mouchy a možná, že jí v posledních týdnech, měsících a snad i letech chybí onen lídr, o kterém jste zde mluvila. Musím však říct, že politika je vždy umění možného, a ještě lépe řečeno umění kompromisu. I přesto, přes všechno jsem přesvědčen, že Společnost národů je velmi dobrý projekt a budu za ním vždycky stát.“
„A myslíte si, že může existovat silná a hlavně prosperující Evropa bez hospodářsky funkčního Německa?“
„Vím, na co narážíte. Máte na mysli výrok Johna Maynarda Keynese, který tvrdí, že Evropa je ekonomicky jeden celek, a tudíž se bez prosperujícího Německa neobejde. Inu, nejsem ekonom a je možné, že z hlediska ekonomického má Keynes pravdu, ale každá mince má dvě strany a Německo je spoluviníkem války, jako takové musí nést následky.“
„Promiňte, nechtěla jsem Vás rozčílit.“
„Chápu, že pro člověka, který je představitelem státu, který je vlastně jedním z dětí versailleského systému, je velmi těžké jakým způsobem kritizovat nebo zpochybňovat tento systém. Také proto si vážím toho, co jste před chvílí řekl.“
„Správně jste konstatovala, že Československá republika je jedním z dětí versailleského mírového systému. Skutečně budujeme náš stát na troskách Rakouska-Uherska. Bohužel jsme po tomto soustátí nezdědili pouze částečně území, ale také všechny jeho problémy. Československo má navíc oproti ostatním novým státům ještě jedno specifikum. Tím je fakt, že bylo vytvořeno na základě dvou rozdílných přístupů, tedy jak na základě historického práva v případě jeho české části, tak práva na sebeurčení národů v případě slovenské části republiky.“
Jejich dialog opětovně přerušil svým příchodem Maxim, který začal pro něj typickým způsobem rychle a tiše sklízet nádobí ze stolu a pak se ještě otázal, budou-li si ještě něco přát.
„Dvě černé kávy,“ odpověděl klidně Beneš.
Maxim se otočil a stejně tiše, jak přišel, tak opustil salonek.
„Vy přece víte mnohem lépe než já, že i u vás v Československu jsou lidé, kteří nahlížejí na Váš vztah k Němcům jako velmi problematický a projevují obavy, aby se vy Češi nechovali nyní k Němcům hůře, než jak se oni chovali před válkou k vám.“
Beneš se usmál a tiše řekl:
„Vidím, že jste velmi sečtělá. Patrně máte na mysli Emanuela Rádla a jeho Válku Čechů s Němci. Snažíme se — já a především Masaryk — vybudovat naše vztahy s Němci na nových demokratických základech. A i když je to těžké, víme, že musíme naše Němce přesvědčit o tom, že Československo je také jejich stát, protože bez toho není Československo udržitelné.“
„A co kdybych Vám namítla, že Československo je budováno jako národní stát, protože co jiného je ta vaše myšlenka čechoslovakismu, víc navíc když přece žádný československý národ etnicky nikdy neexistoval?“
Poté, co Maxim přinesl kávu a odešel, Beneš tiše odpověděl:
„Víte, vytvoření československého národa byla politická nutnost. Na území, kde žije přes 3 000 000 Němců, by jen těžko mohl vzniknout český stát.“
To chápu. Vzhledem k tomu co všechno jsme zde dnes probrali se, ale nemohu ubránit dojmu , že se Evropa nachází na rozcestí . Myslím si že buď se Evropě a světů podaří nějakým způsobem obnovit svou stabilitu a řád a když mluvím o stabilitě a řádu mám tím na mysli, že Evropa najde svého přirozeného vůdce který bude schopen vtisknout jí nějaký nový společný smysl. Ve chvíli kdy se to v brzké době nepodaří stojí Evropa a svět podle mého před katastrofou na kterou není připravená a potom je otázka jak by se jí podařilo vyrovnat se s následky zamyšleně pronesla Geneviève Tabouisová.
Souhlasím s vámi v tom, že se Evropa nachází na křižovatce to v čem bych s Vámi do jisté míry polemizoval je fakt ,že by si Evropa měla hledat nového vůdce . Evropa přece své přirozené vůdce má jsou to Anglie a Francie. promiňte, ale opravdu si myslíte že tento v současné době tak nesourodý tandem je schopen udávat Evropě jasný směr a cíl. Podíváme–lí se na situaci po napoleonských válkách situaci se podařilo stabilizovat jen díky tomu, že se tehdejší velmoci dohodly a podařilo se jim obnovit v Evropě stabilitu a řád. Nyní tu máme situaci kde Anglie Francie jsou značně oslabení předchozím konfliktem Rakousko Uhersko přestalo existovat a Německo se samo z civilizované Evropy vyčleňuje . Eduard Beneš zadumaným pohledem sledoval ručky stojacich hodin umístěných v rohu místnosti po chvili svým typickým způsobem tiše a pomalu pronesl : tak tedy podle Vás mám běží čas. V tom máte pravděpodobně pravdu, ale když si Vás a Vašeho názoru velmi vážím tak doufám, že v tom ostatním se přeci jen mýlíte . Já sám ovšem musím připustit ,že i u nás se objevily tendence směřující k fašismu a to osobností u kterých by to před časem jen málokdo čekal. Jsou to osobnosti které před časem stály u zrodu našeho státu jako Karel Kramář ,Jiří Stříbrný a generál Gajda. Zkrátka společnost se pozvolna mění dodal s povzdechem .Geneviève Tabouisová zemkle hleděla z okna sledovala výletní lodě a zdálo se jí jako kdyby tančily tiché, únorové blues na hladině jezera a v tiché krajině její mysli se neustále vracela myšlenka: kéž bych se mýlila . Po chvíli opět opět promluvila: promiňte ale nedá mi to abych se vás nezeptal jaké jsou podle vás příčiny toho, že se i u vás takovéto kloní fašismu. Dokážu si vysvětlit proč se fašismu a nacismus v Německu a Itálii ale v případě Československa je to pro mě poněkud záhadou máte máte vy sám proto nějaké logické vysvětlení? Beneš tiše odkašlal a poté řekl: Myslím si že se částečně u těchto osobností jedna o desiluzi a nenaplnění osobních ambicí. Pak se na chvíli odmčel a poté rozvláčně pokračoval: Víte on Karel kramář je politik starých pořádku který s ní s ní abych tak řekl návratu starých časů. Ne snad,že bych ho chtěl nějak pomlouvat. Hoovořím na základě vlastní zkušenosti kterou jsem s ním udělal již před lety na mírové konferenci v Paříži a nazavěr této své odpovědi musím konstatovat, že dnešní politika je o trpělivosti a především o tvrdé často neviditelné práci. stojící hodiny na které před chvíli hleděl Eduard Beneš jsi tiše a klidně prozpěvovaly svou každodenní píseň bylo také slyšet zpěv Racků z nedalekého přístavu. A Genevii Tabouisové která stále pozorovala lodě kolebajicí se na hladině ženevského jezera pojednou probleskla hlavou myšlenka : dnešní Evropa je jako koráb který čeká velkou bouři , ale ví, že se jí nemůže vyhnout , ale musí ji proplout stůj co stůj . Eduard Beneš zamyšleně pozoroval svého dnešního hosta a pak se tiše, ale poněkud rozpačitě zeptal: Na co myslíte? Tabouisová sebou polekaně trhla a vzápětí pronesla: Promiňte nechala jsem se unést svými vlastními pocity a myšlenkami . Tyto dny jsou těžké řekl. A ty další budou ještě těží dodala polohlasem . Přijala byste mé pozvání na krátkou vycházku otázal se. Odpověděla jen tichým pochybem svých nádherných a srdečných očí . Za nedlouho bylo vidět po nábřeží ženevského jezera kráčet dvě lidské postavy muže a ženu. Jejich kroky zněly jako křehké blues naděje pro dny příští, něžné jako láska pevné a nezdolné jako skála o nichž vlny moře se tříští.
