Úhel pohledu – napsali Štěpán Klega a Barbora Ponešová

Očima lampičky
Pomalu začíná ke stolu nosit věci. Hrnek s kávou, ze kterého se ještě kouří, sklenku s vodou, sklenici s pivem. Jak vždycky říká, nezbytné přísady jeho tvůrčího koktejlu. Otevírá notebook a mžourá do něj, jako by týden nespal. Kope do sebe první půlitr, aby si navodil ten správný stav pro psaní, a v mezičase hledá vhodnou muziku. Spoléhá na to, že kombinace alkoholu a správných tónů z něj dostanou jeho tvůrčího génia a on se bude moci rovnat Hemingwayovi, od kterého sice nic nečetl, ale nechal si na předloktí vytetovat jeho slavnou větu: „Psát opilý, editovat střízlivý,“ a Baudelaireovi, kterého četl, ale vůbec nepochopil. A přitom je jeho nejoblíbenějším autorem Charles Schultz, který kreslil stripy o Snoopym.

Příběhy na sedm slov

Wilson: Tragédie? Zázrak? Letadlo narazilo na nebeskou bránu. 

Monika: „Láska prochází žaludkem,“ řekl s úsměvem kanibal.

Simona: Teprve když pochopila své myšlenky, začala žít. 

Aneta: Chtěla jsem kočku. Mám zvíře, ale štěká. 

Tomáš: Vrať mi tu tašku, ty kreténe! Pomóóóc!

Lenka: Nehledej životní příběhy. Život plyne bez nich. 

Martin: Cesta tudy nevede, ale jít tam musím. 

Tomáš: Nekousej! Teď jsem ti udělal malá kudlančata!

Hana: Pane Bože, jsem těhotná, ale s kým?

Nuda – napsala Barbora Ponešová

Letní den, vedro, prázdniny u babičky. Věčný dotazy, jestli nemám hlad. Jestli jsem se napil, jestli nechci ven. 

Ne, nechci ven. Chci hrát na tabletu, který se vybil. Žádný gamesy, žádný TikTok ani WhatsUp…

Pod stropem tupě lítá moucha. Najednou se za oknem ozve známá melodie. Vstávám z postele. „Babííí, nemáš pajcku? Zmrzlina přijela!“

Geny – napsala Barbora Ponešová

„I can get no, satisfaction…“ burácí dětské hlásky do Jaggerova zpěvu. Celý pokoj se chvěje.

„Ježíš, Růženo, běž jim něco říct! Je deset večer a já potřebuju dodělat ty daně...To nejsou děcka, to jsou čerti, to snad ani nemůže být naše, takovej bordel všude…“
„Už tam jdu,“ zvedám se, ale na kluky se nezlobím. Naopak. Usmívám se. Vybavuji si, jak nám se ségrou táta poprvé pouštěl Stouny. Ještě na vinylu. Posvátně tehdy desku vybalil z kartonu, pečlivě na ni položil jehlu gramofonu a po prvních tónech se rozzářil. Vyskočil na gauč, plácal se do stehen a řval do refrénu: „…no, satisfaction…“

Vzbudil ses na tvrdé posteli... – napsali S. Epsteinová, M. Talířová, B. Ponešová, S. Rokos, Š. Klega, L. Hlaváčková, B. Pufferová

Číslo 3958

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi, ani co je za den.

„Okamžitě vstaňte a ven z místnosti!“ slyšíš a pomalu se rozkoukáváš. Vidíš kolem sebe muže různého stáří. Vnímáš strach, který obchází místností a nepříjemně zalézá až pod kůži. Všimneš si, že máš na sobě pruhovaný mundůr, stejně jako všichni kolem. 

Sen - napsala Bára Ponešová

Daniel Landa - Sen

„Bože můj, Bože můj, aspoň jednou při mě stůj...“ hulákám spolu s Landou. 

Staňa mi podává panáka: „Měl bys při mně stát – kurva, měj mě rád…“ 

Exnem dalšího ferneta. A pak pivo. A řveme oba z plných plic. Spíš než zpěv to ale připomíná ryk zraněnýho zvířete, který bojuje o život. Který muselo snášet facky svýho nevlastního fotra. Který se toulalo raději po ulici, než aby vidělo věčně nalitou matku.

Úhel pohledu, ICH FORMA – napsali Libuše Hlaváčková, Martina Talířová, Barbora Ponešová, Štěpán Klega, Marie Kuchařová

ICH FORMA

Práce snů
Je tma, začíná pršet a vítr nabírá na síle. Je mi jasné, že dnes nedoplachtíme do cíle. Proč jen jsem neposlechl ranní předpověď počasí a nezastavil na noc na Madeiře...? Atlantik umí být pěkně zrádný a portugalská pevnina je v nedohlednu. Ještě k tomu na palubě tahleta zhýčkaná rodinka z Prahy.
Mám, co jsem chtěl. Kapitánské zkoušky na plachetnici jsem si udělal před 15 lety s vidinou pohody zalité sluncem na mořské hladině, výstavních zadečků na přídi, bujarého poprsí v plavkách na zádi a šampaňského, které teče proudem. Prostě práce snů.

Tetička Marplová – napsala Barbora Ponešová

Nenávidím tenhle zapadákov, nenávidím silnice bez chodníku, nenávidím celej svět! Polohlasně nadávám, táhnu ruksak na zádech a svý velký holčičí trápení k tomu navrch. Pálí mě polední slunce a pálí mě včerejší hádka s Markem. Klopýtám při krajnici a občas mě předjede traktor. Písek, prach a kousky sena mám v očích. To je fuk, stejně brečím. Konečně zvoním u tety. Její dům se krčí uprostřed malebné zahrady. Hotová oáza pro všechny zlomený srdce světa.

Tetička otevírá a její laskavý úsměv mě vítá. Pomáhá mi sundat batoh a vede mě do kuchyně. Postaví vodu na sporák, přinese čokoládové sušenky a na nic se nevyptává. Zlatá tetička Marplová. Upíjím čaj a tajně polykám slzy. Teta sedí u stolu naproti a plete jeden ze svých krásných šálů. Občas na mě šibalsky mrkne. „Máme nádherné letní odpoledne, což?“

Jsem vybledlá fotografie v rámečku – napsala Barbora Ponešová

Maruš, nebreč!

Vždycky, když vidím tvé slzy, zabolí mne u srdce. Je těžké být vybledlou fotografií v rámečku, která připomíná tvého milovaného muže. Ale to, co oplakáváš, je jen jeho zašlý obraz. Vzpomínka. Minulost.
Jeho duše je přece teď šťastná. Alespoň si to šuškaly fotky z vedlejších náhrobků. Pro lidské duše prý existuje místo, kde už není zima ani mráz, ani bolest, ani strach. Prý se mu říká Nebe. Sama v něj, Maruško, věříš.

La Primavera – napsala Barbora Ponešová

„Malý, černý, bez cukru a mlíka, jako obvykle?“ zubila se servírka na Martina. Ten přikývl a těšil se na svůj odpolední rituál.

Po práci sedával v kavárně v centru. Miloval tu směs útržků cizích rozhovorů a svíravě hořkou chuť na patře.
„No přijde ti to normální?“ ptávaly se často dívky s rudými rtěnkami nad kapučínem. Obvykle šlo o studentky z nedaleké divadelní fakulty a obvykle se bavily o nějakém muži. Dlouhé presso usrkávali zase hubení kluci s kostěnými brýlemi. Architekti.

Esence pocitů – napsala Barbora Ponešová

SMUTNÁ
Pánská volenka. Usmívám se. Buší mi srdce. Přijde? Přijde si pro mě?
Myslím si na toho nejkrásnějšího kluka ze sálu. Dnes, když se naše oči setkaly, ucítila jsem něco osudového. Celý večer po mně pokukuje! Po mně! Bože, já budu mít kluka!
Z davu se vylupuje... On! Už je tu…
„Smím prosit?“ obrací se na Evu, připravenou k tanci hned vedle mě. Eva mu podává ruku. Já zůstávám stát.

Princ z čísla 77 – napsala Barbora Ponešová

Majda dnes jede autobusem sama! Vždyť je jí už skoro jedenáct. 

Majda vyhlíží číslo 77 a pak nastupuje. Nechává se unášet davem, který ji dostrká až ke sklu řidiče. Majda zvědavě upírá svůj zrak na muže za volantem. Je to urostlý mladík. Má krásný profil a jemně pootevřená ústa. Majdě připomíná loutku prince, kterého dostala předloni od Ježíška. Ano, toho prince, kterého už dva roky miluje. Jenže tenhle je opravdový, z masa a kostí! 
Majdě se rozbušilo srdce a lehce zrudly tváře. Panečku, řidič, to je něco! Jak pozorně sleduje cestu a jak pevně drží volant.

O kohoutech - napsala Barbora Ponešová

„Kykyryký!“ zazpíval kohout hrdě na svém dvorku. Každý den takto vítal ráno a pyšně obhlížel své teritorium. Užuž chtěl zakokrhat podruhé, když tu si všiml něčeho nezvyklého: V sousedově zahradě se procházel druhý kohout!
„Co to? Nemožné - dva samci jako sousedé? Neexistuje. Jeden z nás musí pryč.“
První kokrháč se rozčileně rozeběhl k plotu a okukoval nového protivníka.

Po dětech – napsala Barbora Ponešová

Maso už mám, pečivo taky, obaly na sešity jsem sehnala a teď ještě reklamovat Mírovy brýle. Teda, snad to stihnu, než budu muset pro kluky na fotbal.

Haló, fešáku, já jsem tady a nemám celej den, než se ta nádhera přede mnou rozhodne. Ty jo, mladá kočka a von je z ní úplně hotovej. Jak se před ní natřásá! A ženská po čtyřicítce je pro něj neviditelná. Ježíš, kolik si těch okulárů bude ještě zkoušet? Vždyť takový slečince sluší úplně všechno a každej jí stejně bude koukat na zadek, a ne na obroučky.

Věnec – napsala Barbora Ponešová

Když přijdete ke dveřím mého bytu, vždy vás na nich uvítá ozdobný věnec.

Kdysi mi ho přinesla máma a navzdory mému chabému nesouhlasu ho zavěsila na hřebík, který do dřevěného křídla sama zatloukla. Ze začátku jsem na něj tu a tam připevnila nějakou dekoraci, později mi přišlo, že se věnec začal měnit sám: na jaře se obsypal plastovými vajíčky, pak ztěžkl dozrávajícími klasy a sušenou levandulí, a nakonec jej zahalilo jíní smrkových větviček.
Kdykoliv jsem se přiblížila k bytu a začala v kabelce pátrat po klíčích, uvolnila se z věnce zvláštní vůně. Byla to směs pachu čerstvě namletého kafe a indulony. V tu chvíli jsem věděla, že se nesmím na věnec podívat. Dělala jsem, že hledám v záhybech kapes a periferním zrakem jsem zachytila jemný pohyb. Pravidelný kruh věnce se začal mírně protahovat, až připomínal mandlový tvar oka. Měla jsem pocit, že mě pozoruje…

Strýc Vlastimil – napsala Barbora Ponešová

„Mizero mizerná, počkej, až přijdeš! Tenhle špinavej kýbl na tebe vyliju,“ supěla Marie.

V pokleku pravačkou stírala z podlahy rozlité mléko, levačkou objímala bříško skrývající plod života jejího, neúnavně kopající, kdykoliv se nebohá matka sehnula a dítě nemělo dost místa. V malé podkrovní kuchyni drncala poklice nad večeří a u stolu křičely další čtyři děti: „Mami, mami, kdy budeme jíst?“