8. srpna 2021

O kohoutech - napsala Barbora Ponešová

„Kykyryký!“ zazpíval kohout hrdě na svém dvorku. Každý den takto vítal ráno a pyšně obhlížel své teritorium. Užuž chtěl zakokrhat podruhé, když tu si všiml něčeho nezvyklého: V sousedově zahradě se procházel druhý kohout!
„Co to? Nemožné - dva samci jako sousedé? Neexistuje. Jeden z nás musí pryč.“
První kokrháč se rozčileně rozeběhl k plotu a okukoval nového protivníka.
„Hm, je docela mladý a bude jistě silnější, než já,“ pomyslel si. „Hej, jak se jmenuješ?“ zavolal přes plot. 
Druhý kohout se zastavil, pohlédl na prvního nejdřív levým okem, pak pravým a nakonec se otočil a klidně odešel. 
„Ten si je sebou nějak jistý, ještě aby byl trénovaný v zápasech,“ poděsil se v duchu kohout - starousedlík. Sebral všechnu svoji odvahu a z plných plic zakokrhal: „Vyzývám tě na souboj! Zítra se utkáme a uvidí se, kdo tu bude pánem!“
Přišel večer a oba kohouti se odebrali do svých kurníků na kutě. 
První ale nemohl rozrušením usnout. Dumal, jak na zítřejší utkání. Jestli zaútočí zpříma nebo si popolétne a pak klovne za krk. 
Přemýšlel a přemítal, bál se a rozčiloval, nabuzoval se a hořel, až to jeho staré srdíčko nevydrželo a milého vznětlivce trefil šlak.

A poučení? „Kdo bojuje, už prohrál.“ 
(Čínské přísloví...)