3. května 2020

Moje ruská láska - napsala Irena Lahodná

Bylo, nebylo...
Máme začátek sedmdesátých let. Na nástěnce pedagogické fakulty v Lazarské se objevil lákavý plakát zvoucí na prázdninovou studentskou brigádu pro absolventy.
Rusko. Šest týdnů, šedesát rublů.
Jo.
A tak jedu.
Je nás devět holek různých aprobací, 22-24 let, nejstarší jsem já.
Obsadily jsme dvě kupé vlaku do Moskvy. Jenomže já jsem lichá. Takže nejdřív sama a postupně se třemi Rusy v lůžkovém vlaku...

Zábava družná, alkohol po ruce, nějaký rybičky a s přibývajícím časem stále důvěrnější doteky.
Pochopila jsem, že pokud netoužím po sexu, asi v kupé moc nepobudu. Zdvořile čelím sílícímu nátlaku a když už to nejde, setřesu opilce a vyjdu na chodbičku. Nejdřív mě láká zpátky a slibuje, samozřejmě kecá, pak usne. Už ani nevím, kdy jsem se vplížila zpět, ale v klidu jsem dospala. Žádný průvodčí se neobjevil a k znásilnění nedošlo.
Jak chlapi postupně vystupovali, každý se na mě láskyplně vrhnul a aspoň si šáhnul. Koukla jsem lehce zničeně na toho nejklidnějšího očekávajíc účast.
Vyložil si to po svém a vlepil mi hubana jako hrom.
Tak cestu bychom měli.
Pak jsme nejspíš letěli nějakým lokálním letadýlkem a dojeli autobusem, který už jsem ani nevnímala. Byl to ten s tím dlouhým čumákem, co u nás jezdil v padesátých letech.


Ubytování
Prý studentské koleje. Zřejmě si je ve volných chvílích uplácali sami studenti. Každý schod jiný, běda kdo se opřel o zeď, ne, že by hned spadla, ale otiskla se na oblečení se všemi detaily. Postele a skříně normální, dřevěný stůl a židle.
Hned jsem si na skříň ve výši očí připevnila fotku svého manžela. Aspoň fotku.
Bydlím se dvěma komsomolkami. Ta se zlatým zubem je uvědomělá až militantní. Naď. Studuje francouzštinu a němčinu. Druhá je v poho.
Hygienu jsem řešila až druhý den. Záchody společné. Porcelánové, bez prkýnka. Sedíme na nich na bobku a podle toho vypadají.
Pět až deset holek vedle sebe, sereme družně, bez ostychu, po komsomolsku.
Kde se myjou ostatní, fakt nevim. Já jsem objevila v přízemí rezavou sprchu s vytrhanou podlahou.
Vynosila jsem krámy, kterými ji soudruzi zastavěli a když jsem se do ní mohla aspoň trochu postavit, velitelsky jsem otočila kohoutkem. Voda vytryskla. Rezavá a studená. Pámbu zaplať.

Snídaně. Takovej komisárek, vodová polívka bez chuti a čaj se zbytky sušeného ovoce. Hlad nám koukal z očí jen jsme dojedli. Tak jsme si aspoň nabrali chleba do kapes. Nikdo nám nebránil. Naštěstí jsme se v kuchyni mohli střídat po národnostech. Rusové, Němci, Češky. Vařily jsme nejlíp. O kynutej ovocnej koláč málem vypukla třetí světová a moje sýrová omeleta bodovala na celé čáře. Jen hltání a vypoulené oči. Chudáci sovětští studenti.
Pak byl první nástup do práce. Rusové mají khaki uniformy s nášivkami z předchozích brigád. Naď má asi dvě nebo tři. Jednu ze Sibiře.
Němců je hrstka. Oblečení spíš jak hippes. Vlasatý nazrzlý mladíček, snad Gunter, vytáhlý Lutz a dvě holky, jedna těhotná. Ta bez outěžku, Birgit má srandovní dikci. Důležitě cení dolní zuby. Asi to má působit seriózně. Je to afektované. Má je jak hrábě.
Těhotná Sabina, je blond a vypadá normálně. Hájíme ji a k ničemu těžkému ji nepouštíme. Jsme nejhezčí.
Mezi Ruskama je jedna překrásná. Nějaká Čerkeska, nebo co. Oválnej obličej, hrdý, krásný, černý oči, klenutý obočí, čistá tvář, vzpřímený tělo. Není moc vysoká, ale působí tak. Dlouhé tmavé vlasy v culíku. Zbytek není vidět. Khaki uniforma. Princezna.
Chlapi nic moc. No, v krajním případě...
Ačkoli... jeden, zřejmě funkcionář, má trochu západní šmrnc. Delší patka do očí... Hezkej kluk. Nemá uniformu. Jinak nic.
Ani nevím, kdy jsem si vůbec všimla Pavla Romanoviče. Asi až v akci. Nevelkej, sporej, prej zápasník. Měl přirozenou autoritu a líbila se mu Jana. Ale jí zase takovej nějakej... Sergej... já už nevim. A tak jsem Pášu klofla já.
A to jsem si pověsila na oči nejhezčí fotku svýho manžela.

**************

Cesta do práce
Ráno ve vesnici Lichoslavl. Na určeném místě nás čeká gruzavik. Náklaďák s valníkem. V kabince pojede vedle řidiče těhulka Sabina a my ostatní na korbě. K sezení máme fošny pět až sedm centimetrů tlusté. Kdyby nebyly pevně přišroubované k bočnicím, asi by se valník rozpadl. Vesele se na ně drápeme a jsme samý úsměv, dokud se auto nerozjede. Pak se zoufale chytáme jeden druhého, protože nás to vyhazuje do všech stran.
Krajní se křečovitě drží postranic a vnitřní pevně drží z každé strany jednoho spolucestujícího. V každém z desítek rigolů celá řada nadskočí dvacet čísel a tvrdě dopadne na fošnu. Fošny úpí a my řveme. Za tři týdny budou naše zadky modrofialový.
Konečně jízda hrůzy končí a jsme u kravína. Budeme ho budovat. Zatím je to jen střecha, sloupy, sem tam zeď a stavební materiál. Písek, cement, voda. Dále lopaty, kbelíky a jedna míchačka. Rozdělují nás. Němci půjdou k míchačce, protože Gunter se učí na zedníka. Část kluků bude betonovat nějakou jámu. Já, Kirgiz, Kazach a pár holek budeme nosit kýble s pískem a cementem z jedné hromady na druhou. Výsledkem našeho zdánlivě nesmyslného počínání, bude vybetonované koryto.
Kirgiz si jde pověsit kabát na sloup. Vyjde po něm až pod střechu a kabát zavěsí. Kazach to taky umí. Učí mě slovíčka. Aksu je mlíko. Rachmat, marchamat je děkuji, prosím. Salam Alejkum, Valejkum a salam. Ještě se mě pokoušejí naučit sláva komunismu, ale nepamatuju si to.
Konečně přestávka. Objevili jsme boudu zvanou kapťorka a je nám tam dobře. Jsou tam kamínka. Pijeme čaj a jíme chleba od snídaně. Dá se i opéct.
Druhý den jsem přinesla svou kytaru. Takový laciný pádlo za stočtyřicet korun. Rusové se ho chopí a dají se do zpěvu. Útrapy jsou zapomenuty. Zpívají polohlasem a krásně. Dlouhý melancholický balady. Vysockého. Pak my naše lidůvky. Jsou krátký, veselý a lyrický.
Rusům se líběj. Nám zas ty jejich. Jsme zjihlí máme husí kůži, jak je to krásný a máme srdce na dlani. Už čtyři český holky jsou zamilovaný.
Naštěstí prší, a tak nemůžeme ven. Páša se mi líbí čím dál víc. Všichni jsme šediví od cementu, chraptíme a Pavlík má na černejch kudrnatejch vlasech červenej šátek jako pirát.
Němci zpívají kánony a cosi sofistikovaného. Zdvořile je chválíme, máme je rádi, zvlášť Maruška Guntera. Jednou se na nás přijeli podívat z vedení, jak kmitáme. Jo, kmitáme. Sluníčko svítí, těšíme se do kapťorky a každá hledáme očima toho svýho.
Tavarišči mě zalíbením mě pozorujou. Jsem pilná jak debilní mravenec, nosím kýbly sem a tam a asi mám bod. Z jediné míchačky srší blesky, ale běží.
Za týden máme vybetonované cosi, co má být základnou pro koryto a kluci s Pavlem v čele dost velkou jámu. Přišel mistr a rozložil plány na trávu. Dívá se na hotové dílo a drbe si hlavu. Není střízlivý a dlouho už nebyl. Pak z něj vypadne to podstatné. Ašibíl sa. Musíme to předělat. Rozbít hotový beton na desítkách metrů koryta i v jámě. Vynášíme v kýblech trosky naší týdenní práce a začínáme znova. Elán je pryč. Usoudili jsme, že nejmíň poškodíme sovětské hospodářství, když nebudeme dělat nic.
Přichází sobota. Holky rozsévají vzpouru, jakože v sobotu dělat nebudem. Kazach s Kirgizem vesele mžourají. Nakonec zůstávám doma jen já, protože jsme se tak dohodly. Ostatní srabi jdou kamsi pracovat. Je mi hrozně, že si to vymyslely a nechaly mě v tom.
Pomalu se loudám za ostatními. Ale všichni se vracejí. Holky je přesvědčily. Nejsem vyvrhel ale hrdinka. A subotniky ignorujem.

*********************

Neděle u řeky
Mládež zaslouží koupačku, usnesl se kdosi a přistavili autobus. Ten z padesátých s čumákem. Zvědaví lezem dovnitř. Běs. Sedadlo pro šoféra vypadá jak polstrovaná lavička a spočívá na svém místě nějak nakřivo. Jakoby ho vytáhli z jiného vraku a zapomněli přišroubovat. Taky stojí nezbvykle daleko od volantu. Žoviální řidič v jetých sametových bačkorách tuším v barvě bordó, se ke všemu musí natahovat, ale asi je zvyklej. Když zjistí, že veze i Češky, rozzáří se a zavzpomíná, jak v osmašedesátém osvobozoval Prahu. Nevěříme svým uším.
Magor? Kde byl, že přehlíd vystřílený díry ve fasádě muzea? Hořící tank kousek od rozhlasu? A další, kterej si to valil po Vinohradský kandelábr nekandelábr? A brečící studenty nesoucí krvavou vlajku? A zoufalý hrozící lidi všude kolem?
Jak mu to jejich politruk musel podat, aby se necejtil jako nenáviděnej okupant? Necejtil se tak. Naši kamarádi viděj, že něco nesedí. Když jsme zase spolu, vyprávíme svoji variantu. Mají oči dokořán, slyší ji poprvé. Jestli někde něco plácnou... Trochu se o ně začínáme bát. Náš pohled na svět je tak jinej a oni nám tak věřej... asi jsme je hodně nahlodaly. Snad se s tím vypořádaj dřív než na Sibiři.
Řeka. Krásná. Svobodná. Malebná jak ze starejch obrazů. Neregulovaná, žádnej veletok. Místy přirozené plážičky s naplaveným jemným pískem a místy převislé podemleté břehy. Kolem step. Rovina, tráva, pasoucí se kůň.
Jdu pomalu k němu. Má svázané nohy a škube trávu. Po očku mě pozoruje. Nejen on. Odněkud se objeví ten jedinej pohlednej kluk západního střihu s patkou. Voloďa. Oblečenej byl hezčí, usmívám se pod fousy jeho kancelářské figuře.
"Bojíš se?" ptá se.
"Jo."
Usměje se, utrhne kus trávy, něco mluví a ze strany se ke koni pomalu a klidně přibližuje. Kůň ho pozoruje a po chvíli si trávu vezme.
"Zkus," povídá mi.
"Ne."
Je moc velkej a já zbrklá. A neumím koňsky a nemám intuici. Určitě by to poznal. Takhle mi to stačilo. Voloďa se usměje, chvíli se ještě pokouší o konverzaci a pak se vrací do houfu. Je milej, ale už mě nezajímá.
Pavlík. Leží v trávě a já si prohlížím svůj úlovek. Jeho.
Hlas a tělo medvíděte a překvapivě jemná ušlechtilá tvář maskovaná fousama. Bílá pleť a jinak všechno černý včetně kruhů pod očima. Oči s těžkými víčky a černými řasami jsou tmavomodré jako chrpy. A červená pusa má tak tenkou kůži, že prosvítá krev. Kdybych ho kousla, vykrvácí. Ráda se na něj dívám a baví mě bejt na něj něžná. Kouká na mě jak na svatej obrázek.
Když spolu nemůžeme být, pořád mu něco píšu. A on mi o sobě vypráví. Studuje biologii a zeměpis a jezdí se sanitkou. Každý rok se pokouší dostat na medicínu. Je ženatej a má syna. Na to jak je mladej to asi moc neplánoval. Má vstřícný vztah k alkoholu, ale to tady všichni.
Kluci ho tak respektujou, že když zaslouženě prohraje v ping pongu, vítěz se mu omluví. Zápasí v řecko římském stylu. Zpívá ve sboru bas. Mám říct jak se jmenuje...? Typicky rusky. Švarc.
Spolubydlící Nadě má romance neušla. Připomene mi manžela. Pokrčím rameny.

********************

Kultůra
Pršelo. Přibylo děr v silnici. Jedeme na valníku, řveme a fošny skřípou. Už moc nevydrží. Nemají na rozdíl od studentů schopnost regenerace. Rigol. Řev a hromadný vzlet. Řada mladých těl padá zpátky na fošnu a ta je konečně vejpůl. Rozklad je dokonán.
Vedení rozhodlo, že misi ukončí. Mistr zmizel a bez stavbyvedoucího je nezřízené usilování v kravíně jen plýtvání materiálem a lidskými zdroji.
Cizinci dostanou poměrnou částku a Rusové bez výplaty odjedou na jinou stavbu. Zbývající čas do šesti týdnů můžeme ztrávit v Moskvě, Leningradu a zase v Moskvě ve studentských kolejích na vlastní pěst.
Sbohem kýbly.
Naposledy si procházím místo činu. Dřevěná vesnice v zelené trávě. Domy z kulatých trámů stojí pospolu. Část je obydlená, část se rozpadá. V krámku chalva, čůčo a zelená rajčata. Kostelík. Na okraji louže přes celou náves čmuchá lajka a nevšímá si mě. Široká lebka, šikmé oči, nízké nohy, zavalité tělo a zakroucený ocas. Dveře jednoho ze srubú se otvírají, taťka s harmonikou sedá na kopeček a rodina se batolí kolem. Lajka zpozorní. Harmonika hraje a děti tančí. Pes odchází. Kočky tu mají nádherné. Dlouhosrsté. Vyvalují se na zápražích. Vykoukne žena, vesele si mě prohlídne, něco prohodí, já taky, ale jinou řečí. Kočka i ona zmizí v domě.
Odpoledne bude přednáška. Jdu. Mladý mírný přednášející mluví o budoucnosti. Zmiňuje současný stav věci a nepřikrašluje ho. Pak popisuje tentýž proměněný časem a společným úsilím.
Lidem se rozjasňují tváře. Sní společně.
Je svátek války. U obřího pomníku hřímá z amplionu drtivá vlastenecká hudba a patetický baryton, poté co bouřně zahovořil, třikrát opakuje cosi, co zní jako Klňom sa, klňom sa, klňom sa. Pořád. Jsem z toho mrňavá jak sluníčko sedmitečný. Je to mocnější, než pohanská bohoslužba.
Na rozloučenou s Lichoslavlí si máme připravit kulturní program. Tak jo. Na jevišti se pro místní obyvatele lačné doteku světovosti střídají Rusové, Němci a my. Ruska Lydia secvičila nějakej sbor a sama zpívá něco sólově. Na klavír se nepamatuju, nejspíš tam žádnej nebyl, ale dívčina zpívala tak krásně, že nebyl potřeba. Její trojhlasou píseň o tom, jak guljala po lugu a ostatní to stylově odhalekali, ještě umím a na požádání naučim.
Pavlík se sklíčeně motá v zákulisí a má větší kruhy pod očima než obvykle. Měl zazpívat, ale utek. Měl takovou trému, že sólově ani nehles. No, sborák. Z hlediště mu prý ukazovali prázdnou skleničku. Prostě že si má dát frťana. Němci excelují s nějakou klasikou. Lutz, Sabina, Gunter a zubatá Birgit oslnili.
Teď my. Pět vysokých fešand, skvělé entrée. Vyzbrojená kytarou, folkařskou drzostí a chatrnou ruštinou pravím, že jsme český holky, co zatím zpívaly akorát v autobuse. Publikum je zlatý, chce se bavit a to, že s ním komunikuju, byť blbě, je nadchlo. Jsme jejich a navíc nám to fakt sluší. Zpíváme takový ty běžný vypalovačky jako Na tu svatú Katerinu, Červený šátečku a bůhvíco ještě. A nakonec tu nejmilejší. Růžičku od Spirituál kvintetu. A aby nepřišli o dobrej text, tak jim ho překládám. Tichota netuší, že je nejvtipnější českej textař, o jakým v Lichoslavli kdy slyšeli.
Ty lidi brečeli smíchy. Teda holky taky, jen bůh ví, co jsem mlela. Když jsem si nemohla vzpomenout na pantofle, napovídal mi kdekdo a když jsem na konci smutně pravila, že růže zdechla, zpěv už nebyl potřeba. Přesto jsme Růžičku odzpívali a byly jsme za hvězdy. Lidi plácali a plácali a každej ji chtěl. O české výpravě se mluvilo s láskou, jaký jsme veselý, krásný a prima a já dostala za odměnu pět rublů navíc. Holky po čtyřiceti a já pětačtyřicet.
Rusko je naše. Zítra letíme do Moskvy. Beru si Pavlíkovu adresu. Sevastopolský prospekt 69. Navštívím jeho maminku. Snad se dozvíme, kam je poslali, dřív, než odjedeme domů. S představou, že ho vidím naposled, rozhodně nejsem smířená.

***********************************

Cikáni
"Ščástja niééétu, daj maniééétu..." zpívá žebračka na jevišti cikánského divadla. Jo, přesně tam vedly moje první kroky v Moskvě a byla to dobrá volba. Muzika, tanec, zpívání, milostný příběh, barvy ....jsem nadšená, dojatá, okouzlená, jsem tu správně. Splnila jsem si první sen. Ještě by to chtělo cirkus. Ten v Rusku taky berou hodně vážně. A vidět v akci nějakýho mima...třeba...nebo písničkáře...
Odcházím z představení a v hlavě a před očima mi ještě doznívá pestrá podívaná.
"Ščástia niééétu daj maniééétu", ozve se na protějším chodníku. Skupinka odcházející z divadla se směje a pokřikuje na mě. Přátelsky, pobaveně. Jasně, vypadám, že jsem cikánům vybrala fundus. Dlouhá spirálová sukně a květovaný kabátek. Udělám pukrle a zamávám.
Na koleji je živo, zítra nás poženou do báně. Je to kousek od nás, jdeme pěšky. Nízký domek v sousedství, skříňky na svršky, Naď je ve svém živlu a ochotně mi všecko ukazuje.
Vyfasuju ručník a lavór. Napustím si z kohoutku horkou vodu a drhnu se. Holky se i holí. Jeden lavór a tolik, tolik radosti. Jsme růžové čisté, rozpařené. Komu je to málo, vyleze po schůdkách ke žhavým kamnům a může se spráskat březovými košťátky... no, nemusím mít všecko hned...
Jak jsem se dokázala v Moskvě orientovat, už dneska nechápu. Ale dokázala jsem to. Metrem, pěšky, trolejbusy. S jízdným jsem si hlavu nelámala. Nikdo ho nekontroloval. Když jsem si chtěla utrhnout lístek v trolejbuse, odvinula jsem jich nerada na jedno zatažení třicet.
Do metra to bez mince nešlo, ale nebylo drahé. Plná plánů kráčím přes park a kdo tam na mě číhá...? Cikánka. A že mi bude hádat. A já že nechci. A ona že není drahá. A já že nemám drobné. A ona že mi vrátí. A já že...no tak dobrá. Třeba mi vyvěští Pavlíka. A vytáhnu desetirublovku. Cigi ji pofouká a pomazlí, prachy zmizí a ona praví, že budu velmi šťastná. A já, že jsem to tušila a že kde jsou ty prachy nazpět.
A ona že zmizely. A já že je potřebuju. A ona že je nemá. A tak pořád dokola. Buď ji zbiju a mě zbijou cikáni, co tu určitě někde čekaj na podíl, nebo se s ní budu dohadovat, což mi bude platný jak mrtvýmu zimník, nebo...cikánky mě běžně neokrádaj a já prostě nevím, co mám dělat. Ještě něco dojímavýho melu, ale cigi není z těch, na které něco takového platí. Prachy sbalila a nedá. Tak jsem se potupně sbalila já a jdu. Bábu bych prostě nepraštila a ona to ví.
Vydělala jsem víc než ostatní a už mám to samý do mínusu. To bylo rychlý. Začnu počítat, jak vyjdu se zbytkem peněz a vychází mi to zhruba na rubl a půl denně. Takže od zítra si dopřeju metro, polívku, rohlík a bonbón. Takový ten co vypadá jak naše malá čokoláda. Tři týdny to vydržím. Najím se doma. Sbohem, divadlo.
Nazítří mi přijde dopis od Pavlíka. Rusky mají oči jak tenisáky. Sevastopolský prospekt podle jeho návodu najdu docela dobře. V paneláku sídlí kulatá paní kolem padesátky, má tmavé oči i vlasy, je usměvavá a mluví ve zdrobnělinách. Je mu podobná. Jo, s tou bych vycházela. Povyprávím o Pavlíkovi a brigádě a spolknu nějaké iprovizované pohoštění... Spolkla bych cokoli.
Kluci jsou na nějaké stavbě v Kalininu. Přesnou adresu nemám, ale pracujou tam s muklama. To najdu. Na zpáteční cestě od maminky si při potulce známou ulicí načepuju z cisterny do obecní upatlaný skleničky kvas. Docela mi chutná. Už jsem tu jako doma.

***********************************

Leningrad - Petrohrad
Pro nás, co žijeme v českých malých ale milých poměrech, je první setkání s tímhle nádherným městem šok. Pozoruhodné stylově jednolité panorama bere dech. Výstavné paláce, monumentální bronzové sochy, most, který se večer zvedá, rozlehlá nádvoří obehnaná umělecky kovaným mřížovím s vysokými branami....pastva pro oči. Chybí jen kočáry a šlechta mířící za zábavou.
Stačí sedět a koukat. A nasávat atmosféru. Ani tu není vidět tolik opilců jako jinde. Asi se cítili v té bílé kráse příliš nápadní, tak odjeli do Moskvy.
Procházíme se. Tolik úžasných památek z období rozkvětu vlády carů a careven a jedna jediná Aurora, která zvrátila kolo dějin a přisvojila si krásu, kterou nevytvořila. Ale nebýt toho, nejspíš bych tu nestála...
Vlasatý mladík se ptá, jestli bychom neměli cigaretu.
"Ne." Konverzace je navázaná.
Je Bělorus a Rusko nemusí, ale pracuje tu. Odkud jsme?
"Typni si," smějou se holky.
"Pobaltí? Lotyšsko? Litva?"
"Ne."
"A já?" ptám se.
"Ty budeš střední Asie"...
"Ne."
"Tak odkud jste?"
"Československo".
"Aha.Taky SSSR?"
"Ne".
"Aha".
"Chcete do muzea?"
"Jo, ale nesmí to bejt drahý."
"Zadarmo".
"Ano".
"Zařídím to. Kamarád vás tam vezme".
Jeho kolega noční hlídač se objeví za chvíli. Prohodí pár slov s Bělorusem, kývne a můžeme jít s ním.
Padací most přes Něvu se otevírá. Sledujeme tu atraktivní podívanou a pak jdeme na noc do muzea. Je to muzeum kosmonautiky. Zvláštní pocit. Nejsme outsiderky. Jsme vsáklé v příběhu jako kapka v moři. Hlídač prochází místnostmi.
V dálce před námi najednou polosvětlo. Narušitel? Jsme ve střehu, hlídač je klidný.
"Všecko v pořádku, pokračujte," říká dvojici na žíněnce v koutě, která tam s jeho vědomím souloží. A nám pustí sputnik. V koutě narušitelé, v popředí ostraha a pár cizinek a do toho zlatý sputnik jímavě hraje ruskou hymnu.
"Líbí se vám to?" ptá se hlídač.
"Da."

******************************

Návrat
Jsme na leningradském letišti. Vracíme se do Moskvy a pak domů. Aljoša v brýlích, co nás má na starosti, je samou důležitostí úplně mimo. Ulítlo nám letadlo. Je dramatickej a běhá. Za mnou, zavelel náhle a přeskočil klandr. Přelézáme zábradlí, vrháme se na letovou plochu a běžíme vstříc letadlu, které má startovat. Zdá se, že nám chlapec stopnul jiný spoj. Jsme v zemi neomezených možností.
Moskva.
Zase kolej. Rusky s Naďou v čele nás vítají a vyzvídají, jak bylo v Leningradu. Vyprávíme a holky se baví. Jenže pozítří odlétáme. Máme jeden den na to, abychom našly kluky a rozloučily se. Kalinin je z Moskvy přes tři sta kiláků. Bude sobota a není pravděpodobné, že by je nechali zahálet a pustili je za námi.
Kalinin. Všichni nám radí, jak se tam dostat, ale přesnou adresu nikdo nezná. Metro, vlak. Čtyři hodiny cesty. Bez adresy. Doufejme, že Kalinin není žádná metropole. Trochu rozechvělé. Vylézáme z vlaku a začínáme pátrat. Hledáme stavbu, kde pracují studenti s muklama. První policajt chápavě pokývá a pošle nás na místo, které hledáme. Máme radost, že to bylo tak snadné.
Přicházíme na stavbu. Muklové ano, ale naši kluci tam nejsou. Hledáme dál. Kde je tu ještě nějaké podobné staveniště, kde by mohli být studenti?
"To bude nejspíš...nebo tam dál," dohadují se chlapi a nakonec nás posílají na druhý konec města.
Čas utíká, únava a hlad a žízeň se hlásí. Dvě holky odpadnou a vracejí se do Moskvy. Nevěří, že to najdem. Pokračujeme čtyři. Konečně vytoužené staveniště. Kluci tam nejsou.
Beznaděj.
Odpadá Jiřina a Eva.
"Vzdáme to?" ptám se Jany. Nic neříká.
Jdem beze slova na další štaci. Popojedem vláčkem, protože už máme dost. Vystoupíme a Jana najednou ukáže vpravo. Kouknu a bojím se uvěřit. Je tam všudypřítomný kašpárek Saša, který vynáší z baráku nějaký herberk. Jsme před studentskou ubytovnou. Nezahlédnout ho, klidně jsme to přešly.
Jsme u cíle.
Složíme se na lavičku a kamarádi nás obklopí. Nosí nám všecky dobroty co najdou a mají radost. My taky, ale jen do chvíle, než najdou odvahu nám říct, že Pavel a Sergej, kvůli kterým jsme tu, ráno sekli prací a odjeli za námi do Moskvy.
Přijíždí vláček. Doprovázejí nás k němu a loučíme se. Prožili jsme toho spolu tolik...
Rozbrečíme se až v kupé. Je večer. Mineme se. Už kluky neuvidíme. Když v noci otevíráme náš pokoj na koleji, jsme vyhaslý jak Pompeje. Ale v pokoji je světlo, sedí tam všichni a dojídají jednohubky, které jsem ráno vyrobila za poslední prachy a narvala pro ně do nočního stolku. Koukají na nás jak na veterány z velký vlastenecký. Udělají nám místo vedle našich kluků a vyptávají se, jak bylo.
"Pojďme někam," říká potichu Pavlík a já rozumím rychleji než jindy.
Vytrácíme se jeden po druhém do prázdného pokoje. Pomilujem se poprvé a navždy, něžně, oddaně a odevzdaně. Ještě chvíli zůstanem a pak se jeden po druhém nenápadně vracíme mezi ostatní.

******************************

Po letech jsem otevřela knížku o dějinách komsomolu, kterou mi na památku darovala Naďa. Doufala jsem, že jsem si do ní založila tu krásnou písničku, kterou kluci zpívali v kapťorce. Nebyla tam. Jen můj dávný neodeslaný dopis Pavlu Romanoviči, Sevastopolský prospekt 69.






3 komentáře: