Národní zvyky - napsala Eva Svobodová, Beata Lipšicová a Vojtěch Veselý

Látkový kapesník
Eva Svobodová

V málokteré zemi se setká člověk s tím, aby si někdo čistil nos látkovým kapesníkem. Smrká se už asi na celém světě zásadně do papírového. Ne tak u nás. 

Stále nosí mnoho lidí v kapse vyžehlený složený kapesník, do kterého se, klidně i ve společnosti dalších lidí, bez ostychu a hlasitě vysmrká. Ano, někteří do něj doslova zatroubí. A v horším případě ten kapesník není ani složený, ani vyžehlený, ale zmuchlaný a používaný už celý týden. Něco jiného je ovšem látkový kapesník jako výbava gentlemana „pro všechny případy“. Stanou se v životě situace, které jsou k pláči. A mnohé ženy opravdu rozbrečí. Nic nedokáže situaci zachránit lépe a elegantněji, než když muž ve slabší chvilce dámě podá mlčky a s výrazem sounáležitosti voňavý, čistý a hebký bavlněný kapesník. Jenže... gentlemanů je tak málo!

Definice lásky - napsali Viktória Jackuliaková Murínová, Naděžda Legerská, Vojtěch Veselý, Eva Svobodová a Lenka Růžková,

Láska je ako tanec dvoch plameňov, ktoré nás dokážu zohriať, ale aj spáliť. Je to rytmus ohňa, ktorý nám pohltí dušu a zatemní zrak.
Viktória Jackuliaková Murínová


Láska je puto, ktorého sa držíš alebo ťa zviaže. Občas je tak tesné, že nevládzeš dýchať. Niekedy zas voľné, že sa na ňom môžeš hojdať. Je to puto, ktorého sa môžeš zachytiť, keď padáš.

Naděžda Legerská

Metafory - napsaly Eva Svobodová, Naděžda Legerská a Viktória Jackuliaková Murínová

Jeho chôdza je ako plápolajúci list vo vetre.
Hašlerka vyzerá ako tajomný drahokam z hlbín zeme.
Jesenný vietor znie ako sláčikové kvarteto uprostred lesa.
Sebapoznanie je ako nespútaná jazda prériou na divokom žrebcovi.
Bolesť zuba je ako nevkusná, ohlušujúca hudba opakujúca sa stále dokola.

Proč Češi nemají moře - napsala Eva Svobodová

Praotec Čech od Josefa Mathausera 

Kdysi dávno žila družina Praotce Čecha kdesi u Baltu na břehu široké řeky Visly, kde ale strašně foukalo a všude byla nudná rovina. Taky tam už bylo docela plno, protože kromě druhů Praotce Čecha tam přebývala i mnohem silnější skupina bratra Lecha. 

Do této krajiny se však tlačily stále další hordy, s nimiž bylo třeba o prostor bojovat.
To partu kolem Praotce Čecha pranic nebavilo. Neměli bojovnost v povaze, a zatímco druhové bratra Lecha se mohli v hrdinství při obraně své země přetrhnout, oni se raději střetům vyhýbali a toužili po klidu.

Hodiny v krytu - napsala Eva Svobodová

Fritz Gruber přepočítal osoby v šeru. 

„Tak jsme tu všichni a dneska dokonce jeden navíc,“ řekl polohlasem a rázně uzavřel těžké ocelové dveře dlouhou pákou. Jako velitel Luftschutzraumu, tedy sklepního krytu, vypadal trochu směšně: na hlavě starou hasičskou černou přilbu na řemínek připevněnou pod bradu, za pasem krátkou sekyrku a na zápěstí připevněná baterka na řetízku. A samozřejmě na paži bílá páska připomínající všem, že tady velí on. Ale Fritz Gruber si potrpěl na pořádek a na svou funkci byl náležitě pyšný. 

Sběratel - napsala Eva Svobodová

Auta ho fascinovala už od batolecího věku. Dokázal popojíždět autíčky po podlaze a vydávat ze sebe rádoby zvuky nabušených motorů hodiny a hodiny. Nepotřeboval nikoho kolem sebe, pokud měl alespoň dvě tři automobilové hračky. 

Jak rostl, jeho záliba se stupňovala. Popojížděl na koloběžce po chodníku vedle zaparkovaných aut a hlásil mámě všechny ty značky: "Škodovka, Fojd, Lenault, zase Škodovka – a jů, tady dokonce starý Sááb, ten už se nevylábí."

POVODEŇ - napsala Eva Svobodová

Nejistě sledoval na můstku stoupající hladinu potoka vedle chalupy. Voda rachotila, řítila se přes kameny a přinášela s sebou vše, co včas živlu neuhnulo. 

Kromě spousty větví uviděl i sousedův sud na dešťovou vodu a rozlámané lavičky. Ty ale přece stály o kousek výš proti proudu daleko od břehu! blesklo mu hlavou. 

Docházelo mu, že tohle nebude ta chvilková velká voda, co se tu objevovala párkrát ročně po bouřce. 

Nervózně pohlédl na houpavou hladinu pod můstkem. Ta už dosahovala prakticky k jeho holinkám. Bahnitá, hustá, neproniknutelná, neskutečně rychlá a hučící stále hlasitěji.

REKLAMACE - napsali Viktória Jackuliaková Murínová, Vojtěch Veselý, Eva Svobodová, Lenka Růžková

Jana u predajcu telefónov

Viktória Jackuliaková Murínová

- Dobrý deň, prosím vás mám nový telefón, ktorý mi včera zamrzol a vôbec s ním neviem nič urobiť. Nereaguje na dotyk proste nič. Veľmi sa ponáhľam a dnes čakám dôležité telefonáty.
- Akože čo som s ním robila. Počúvala som Paradise od Coldplay a buuum! Zasekol sa.
- To je super, že je to aj vaša obľúbená pesnička, ale viete mi urgentne pomôcť? Vážne sa dnes ponáhľam.

Které auto je lepší - napsala Eva Svobodová

Dva motoristé se dohadovali, kdo z nich si koupil lepší auto. 

První se chlubil, že jeho auto na benzín má takový výkon, že z nuly na sto zrychlí za pět sekund. Druhý namítal, že takové auto je hrozně hlučné, znečišťuje vzduch a že velká spotřeba benzínu leze do peněz.

Lov - napsala Eva Svobodová

Pohladila si boky v těsných šatech. Udělala dobře, že si dnes vzala ty zlaté, vypasované. Dokonale jí sedly a ona to věděla.
Lov právě začínal. Nenápadně přejela očima přítomné muže, zda si jí všimli. Samozřejmě, její figura se prostě nedala přehlédnout. Usmála se a usedla na sedačku mezi dva mladíky. Výběr nebyl náhodný: značkové obleky, dokonale vyleštěné boty, kořeněná kolínská a drahé hodinky. Natáhla své nekonečné nohy před sebe. Uhladila si blonďatou hřívu. Z kabelky vylovila krabičku cigaret. A pak, podle osvědčeného receptu, chvíli jako by marně prohmatávala obsah tašky. 

Rezignovaně vzdychla a prohlásila: "Pánové, mohli byste mi připálit, prosím? Nemám zapalovač. Tedy jestli máte ten samý zlozvyk jako já," dodala ironicky.

KAŽDÝ ZAČÁTEK ROMANCE JE TĚŽKÝ - NAPSALA EVA SVOBODOVÁ

To nedáš, zavrtěl pochybovačně hlavou Matěj, když vylézali z bazénu.
Nech ho, stejně se chce blejsknout před tou buchtou. Tak ať se předvede, frajer. Ale spíš se podělá a k tomu v přímém přenosu před ní, předpovídal Robin.Ale Filip už je neposlouchal. Furiantsky stoupal po schůdkách na skokanskou věž. S rostoucí výškou jeho kroky zpomalovaly. Panebože! To je fakt hodně vysoko. Křečovitě se držel zábradlí a bojácně se rozhlížel. Z kluků viděl dole už jen tmavé hlavy.

Romantik Jára - napsala Eva Svobodová

Jaroušku…?
Hmmm?
Neprobereme tu dovolenou?
Ježiš Maruš, teď ne. Za chvilku je Liga mistrů.
Liga mistrů?
Jojo. Dnes hraje Real s Juventusem.
Nojo, ale to furt někdo s někym hraje. Těch týmů je tolik!
To máš pravdu, ale tohle je fakt špička. To není žádná Horní Dolní Pralesní.
Já teda nevim, mně to jako pralesní připadá. Vždyť jsou všichni potetovaný jak divoši.

Babička Slávka - napsala Eva Svobodová

Babička Slávka (1903 – 1995) se narodila na zámku na Hluboké. Jako mladičká dívka se přátelila v Paříži se Štefánikem. Závodila v lyžování a jako první Češka zdolala Mont Blanc. Postavila činžák v Praze i rodinnou vilu v Jevanech. Nevzala si japonského následníka trůnu, který měl o ni zájem, vdala se za zubaře z Plzně a přivedla na svět dva syny. 

Před válkou ji jako Češku hnali z pohraničí Němci, po Vítězném únoru jako velkostatkářku zase komunisti.

Pohostinný medvěd - napsala Eva Svobodová

Medvěd dobrák žil v lese. Byl pilný a na zimu si dělal v brlohu velké zásoby, aby vydržel do jara. Pak napadla spousta sněhu. Ostatní zvířata nebyla připravená a trpěla chladem i hladem. Chodila k brlohu medvěda a prosila o pomoc. Medvědovi se jich zželelo, a tak postupně k sobě vzal veverky, jezevce, vlky i tchoře. 

Tchoř mu obydlí zaneřádil strašným pachem, ale zdvořilý medvěd to nechal být. Veverky mu rozlouskaly a snědly všechny nastřádané ořechy. Vlci se neustále dohadovali, prali se a štěkali. Jezevec zabral nejpohodlnější vystlané místo a hrozně chrápal. Medvěd stále vše snášel, protože je považoval za své hosty.
V brlohu ale bylo těsno. Hostující zvířata začala medvěda vytěsňovat až ke vchodu, kde nejvíc táhlo. V břiše mu už kručelo, protože ze zásob zbývalo jen málo.

Školní jídelna - napsala Eva Svobodová

Už na chodbě před vstupem to cítíš. Ten nezaměnitelný odér zažraný do hloubi stěn i podlahy, a hlavně všudypřítomného umakartu. Směs zápachu z jídla, vydýchaného vzduchu, zpocených kuchařek a věčně proudící páry z ohřívačů hrnců. A do toho povely dozoru. 

„Uklidníme se, na všechny se dostane,“ snaží se učitelky naivně krotit frontu kluků z osmičky, toho hladového kroutícího se hada ještě rozjíveného fotbálkem. Testosteron v nich už bublá a žene je do bitky o výhodnější místo blíž k výdejnímu okénku. Zvědavě nakukují, co že jim to dnes navařili. 

Skákající pajduláci - napsala Eva Svobodová

Dav lidí šumí, chvílemi nadšeně hlučí. Lidé se usmívají, někteří se objímají. Nic z toho nechápu, dokonce mám trochu strach. Jsem utopená někde uprostřed toho houfu a před očima mám jen nohy v kalhotech a sukních, obuté do bot. Hlavy okolostojících zahlédnu jen, když hodně zakloním hlavu. Ale na to není moc místa. Zástup se vlní ze strany na stranu a smýká i se mnou. 

Křečovitě se držím tátovy ruky, protože ten se účastní všeobecného veselí a jásotu, a já mám strach, že na mě tak trochu zapomněl.

Oči na nádražích - napsala Eva Svobodová

Andrea
Nádraží ji odjakživa přitahovala. Hlavně ta velká, hlučná, plná ruchu, očekávání a představ, co bude, až cestující jejich vlak doveze do cílové stanice.
Napřed chodila koukat „na vláčky“ s tátou, pak už i sama. Koukla do jízdního řádu a vybrala si nějaký mezinárodní expres, co zrovna v Praze zastavoval nebo z něj odjížděl. Samozřejmě západním směrem. To pak šla najisto: sedla si na nástupiště doprostřed a koukala na lidi, jak zvládají ten všudypřítomný předodjezdový stres. 

Vybledlá fotka v rámečku - napsala Eva Svobodová

Dnes už jméno toho muže v uniformě nikdo nezná a jeho tvář není nikomu blízká. padá na ni prach, protože ležím na komodě, zapomenuté na půdě prodaného domu. Dole v rohu mám vyražený nápis Fotoateliér Langhans. Každý, kdo tehdy před sto lety něco znamenal, se přece fotil v Praze u Langhanse.

Ten hrdý muž v rakouské uniformě tam zašel se svou milou těsně předtím, než odjel na italskou frontu. Mě si zarámovala slečna a mladý důstojník zastrčil její portrét do vojenské knížky v náprsní kapse, aby se mu nepomačkala, až se bude plazit zákopem.

Slečna mě brala každý večer před spaním do rukou a vzpomínala na snoubencův úsměv, vůni tabáku a teplé ruce. Pokaždé se pomodlila za jeho šťastný návrat.
Ale po válce její milý stále nešel. Nenašla ani žádného druha z fronty, který by o jeho osudu něco věděl. Přesto věřila a spřádala sny, co bude, až se jednou otevřou dveře a v nich bude stát On…

Polévka bude! - napsala Eva Svobodová

Napište příběh inspirovaný zážitkem Bohunky. Zkuste popsat, co se děje v hlavě řidiče, který vidí na vozovce rozsypané kapří hlavy...

Marek se vracel domů nocí jako zpráskaný pes. Řídil ztemnělými vesnicemi popaměti, však tudy jezdil do práce a z práce mnoho let.
Netěšil se. A to před ním byly vánoční svátky s několika dny volna, které už opravdu potřeboval. Teď v prosinci toho měl v práci dost. I když vlastně byl rád, protože věděl, že jen tak vydělá na pěkného Ježíška.

Emingerovi - napsala Eva Svobodová

Táta, máma, dvě děti, obě holky. Vlastně rodina jak ze starého slabikáře. Jenže teď už o dvě generace starší. Obě děvčata zralé ženy v letech, samy mají dohromady šest dětí dospělého věku. Táta s mámou v penzi.
Člověk by řekl – pojí je hlavně vzpomínky, narozeninové oslavy a radost z úspěchů vnoučat. Jenomže když tuhle rodinu poznáte blíž, musíte změnit názor. A možná trochu závidět…
Potkala jsem při různých příležitostech velkou část členů téhle veliké rodiny, a vždycky vyčnívali. Pokaždé jsem si jich všimla ještě předtím, než mi (někteří) byli představeni. A pak jsem natrefila při autorském čtení na Dobešce tu původní sestavu – tátu, mámu a dvě dcery.