29. prosince 2020

Oči na nádražích - napsala Eva Svobodová

Andrea

Nádraží ji odjakživa přitahovala. Hlavně ta velká, hlučná, plná ruchu, očekávání a představ, co bude, až cestující jejich vlak doveze do cílové stanice.
Napřed chodila koukat „na vláčky“ s tátou, pak už i sama. Koukla do jízdního řádu a vybrala si nějaký mezinárodní expres, co zrovna v Praze zastavoval nebo z něj odjížděl. Samozřejmě západním směrem. To pak šla najisto: sedla si na nástupiště doprostřed a koukala na lidi, jak zvládají ten všudypřítomný předodjezdový stres. 
Bylo to pohodlné nikam nespěchat, ale současně i smutné, že ji nečeká nic nového a nevšedního jako ty pasažéry ve vlaku. Pročítala si plechové tabulky na vagónech s názvy stanic, kudy vlak projede, než opustí Československo, a hlavně kam zamíří pak. Norimberk – Mnichov, jiné zase Linec – Vídeň – Curych, další měly za cíl dokonce Paříž nebo Řím. 
Fantazie jela Andree na plné obrátky. Co budou všichni ti lidé dělat, až tam dorazí? Jak hodně je tam všechno jiné? Určitě hodně.
Vždycky v tom byl pro Andreu velký kus smutku. Byly to nedosažitelné cíle. Západním směrem se prostě běžní lidé nedostali. Nezbývalo než si jen vše představovat. A bylo těžké myslet na to, že všichni ti lidé budou mít za pár hodin možnost rozhodovat se sami za sebe. Že budou moct jít, jet nebo letět, kam chtějí.
Pro Andreu bylo nemožné přijmout, že tři hodiny cesty dokážou změnit celý život.
Ze zkušenosti už někdy odhadla cestující, co jeli navždycky. Prostě ty, co neměli zpáteční jízdenku. Poznala je ne podle počtu zavazadel, tím většinou nijak nevyčnívali. Ale měli v očích očekávání a jistou nedočkavost, ale současně bezedný smutek i ztrátu. Nepravděpodobná kombinace, co je odlišovala od ostatních. 
Pokud se s nimi přišel někdo na perón rozloučit, dalo se snadno určit, zda o úmyslu blízkých odjet navždy ví či nikoli. Když ano, skoro se to nedalo vydržet. Oběma stranám bylo jasné, že se vidí naposledy, i když si to neuměli představit. 
Když vlak odjel, někteří „pozůstalí“ seděli dlouho bez hnutí na lavičkách a zírali do prázdna. Přitom se jako by scvrkávali, takže z perónu odcházely jen jejich stíny.
Andrea si někdy představovala, že také jednou takhle odjede. Nevěděla ale, zda to „navždy“ a současně „nikdy“ unese.

Zuzana
Kdykoli nebiflovala němčinu a nikdo nebyl doma, Zuzana utíkala na nádraží. Na to nádraží, kam před třemi měsíci s rodiči přijela. Tu trasu z domova si pamatovala, i když jinak Vídeň zatím moc neznala. A neměla ani chuť se s ní seznamovat.
Dva měsíce už chodila do školy. Gymnázium bylo v rozlehlé budově z minulého století. Široká schodiště a vysoké stropy, samý mramor a na stěnách portréty neznámých velikánů. Neútulné a poněkud naduté prostředí Zuzanu ještě více deprimovalo. 
Kamarádky si zatím nenašla, učivo nevnímala. Docházku nezanedbávala, ale kdyby chodila za školu, vyšlo by to nastejno. Doma na dotazy odpovídala: „Dobrý. Docela to jde.“ 
Podvědomě i v šestnácti tušila, že se to od ní očekává, že nemůže přidělávat další starosti rodičům. Táta už měl práci a snažil se udělat na nového šéfa dojem. Že je vděčný za tu šanci a že pracovat umí. Přicházel až večer. Máma mezitím vyběhávala na úřadech všechny potřebné papíry a snažila se lacino zútulnit byt, který jim radnice přidělila. 
Zuzka byla ráda, že v něm má svůj pokoj. Vždycky večer si tam zalezla a potichu brečela. Proč musela sem? Nikdo se jí neptal. Nikomu nezáleželo na tom, co ztratila. Stýskalo se jí po babičce a dědovi i po kamarádech ze školy. A nejvíc po Luďkovi…
Teď spěchala večerní ulicí směrem k nádraží. Ulice byly osvětleny jasněji, než byli zvyklí v Brně. Výklady lákaly kolemjdoucí, ale Zuzanu nepřitahovaly. Tuhle fázi úžasu nad množstvím nejrůznějšího zboží měla za sebou. 
Kolem se míhala pestrobarevná auta a Zuzana se přistihla, že mezi nimi hledá škodovky. Ale po celé cestě napočítala jen dvě, z toho jedna měla maďarskou značku.
Konečně se octla u nádražních pokladen. Zkušeně zamířila ke stojanům s jízdními řády vedle nich. Prstem jela po řádcích s nadpisem „ABFAHRT“. S radostí zjistila, že rychlík mířící do Břeclavi, Brna, Pardubic a Prahy vyráží za 30 minut. Když dorazila na nástupiště, vlak už tam čekal. A byl československý, protože na vagónech měl nápis ČSD. 
Zuzana mrkla na hodinky. Do odjezdu pořád zbývalo 25 minut. Bez okolků nastoupila a sedla si do prázdného kupé. Přečetla si všechny stručné české nápisy: Záchranná brzda: V nouzi zatáhněte. Zneužití se trestá. A taky Nenahýbejte se z oken.
Pak tiše seděla a koukala špinavým oknem na perón. Zavřela oči a představila si, jaké to bude, až se vlak dá do pohybu a každým kilometrem se bude blížit k hranicím. 
Domů.
Vagón se zaplnil cestujícími. Bylo slyšet hlavně němčinu, češtinu málo. Zuzana poslouchala a tiše záviděla všem, kdo si mohou sednout, ukázat průvodčímu jízdenku a nechat se vézt do Československa.
Do kupé vešla rakouská rodina s dětmi. 
„Máme sem místenky,“ řekl jí muž s úsměvem německy. Zuzana kývla, koukla na hodinky. Za čtyři minuty vlak odjíždí. Bylo načase vystoupit a přenechat místa těm, kdo mohli jet, kam chtěli, a pak se zase vrátit.
Perón se mezitím vyprázdnil. Na jeho konci se objevil výpravčí.
Po odjezdu seděla ještě dlouho na lavičce u kolejí. Koukala před sebe, ale její oči nic nevnímaly. Cítila nekonečné prázdno.

Žádné komentáře:

Okomentovat