Dopisy z Martiniku - napsala Vendula Beaujouan Langová a umělá inteligence

Prompt: Udělej mi ilustraci k textu jako parodii.
Něco mezi Dalím a Renčínem - tedy mezi iluzí a vtipem.

Na Martiniku jsem v neděli přistála těsně před západem slunce a v dobré náladě. To možná díky šampaňskému, punchi a koňaku podávaným v letadle. Svým zapůjčeným výrazně modrým Peugeotem jsem se vydala do centra Fort de France až po setmění. Město je překvapivě rozlehlé a kopcovité, rychlostní silnice plná zákrut a všichni někam spěchají s alkoholem v krvi.

Velikonoce bez pomlázky na Martiniku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Martiničané slaví Bílou sobotu, Boží hod i Červené pondělí ve velkém. Být katolíkem je na ostrově nepsanou rodinnou tradicí a křest probíhá právě o Velikonocích.

V sobotní podvečer mi tak silnici do hotelu v městečku Le Diamant přehradilo procesí. Věřící se svícemi a zpěvy na rtech přecházeli od plápolající fatry ke zdejšímu bělavému kostelíku. A mé večerní posezení v baru na pobřeží se změnilo ve mši svatou proudící otevřenými okny ven z kostela. Představte si, jak se na Bílou sobotu křísíte bílým rumem za zvuku vlnobití, chvalozpěvů a modliteb. Z jedné strany se ozývá: „Zříkám se pokušení, zříkám se hříchu…“ a z opačné strany svítí měsíc a duní vítr.

Boží hod a Červené pondělí se už odehrává na čerstvém vzduchu, na plážích a v přilehlých lesících, kde rodiny zasadí své stany, kolem nich rozesejí židle a stoly a za nimi vyrostou polní kuchyně.

Na neznámé adrese - napsala Vendula Beaujouan Langová

Okno skrápí déšť.
Jsem s cizím mužem
v cizím pokoji.
Známá tvář, neznámý úsměv –
bojí se mě? Nebo se nebojí?

Kroky se točí
podél stěn –
od frontové linie
do hlubokého sněhu lesa.
Odejde? Nebo to ustojí?

Usedá ke stolu.
Nad vínem slova
rozproudí se.
Náhle je nás plno
v pokoji.

BAHNZEIT jako řítící se lavina - napsala Vendula Beaujouan Langová

1. Brusel - Lyon

V poledne popadnu batoh a spěchám jarní čtvrtí na metro. Však se nasedím až do deváté večerní – pokud tedy všechny vlaky pojedou, jak mají. 

Z Bruselu není výlet vlakem do nejvýše položeného alpského střediska Val Thorens zrovna přímočarý. Nejdřív čtyřhodinová jízda rychlovlakem do Lyonu, pak osobákem do Chambéry a nakonec lokálkou do podhorského Moutiers Salins Brides-les-Bains. 

Bahnzeit - část pátá - napsala Vendula Beaujouan Langová

Jacek Rużyczka, Wikipedie

Pátek: Wien Hauptbahnhof - Praha hl. n.

(5. pokračování deníkové reportáže z kolejí)

Bahnzeit na Prahu mě čeká ve 13:10.
Po včerejším koncertě ve zmijí díře (Viperroomu)  s černobílými rockery se mi ve Vídni zalíbilo. Připadala jsem si tam jako v pražském devadesátkovém klubu Bunkr.

Čtvrtek: Venezia Santa Lucia - Wien Hauptbahnhof - napsala Vendula Beaujouan Langová

Probudí mě déšť bubnující do okenních tabulí. Bahnzeit mám v 9:56. 

Hotelovým pokojem duní temné tóny Helpless Child od Swans a já bojuji se stařičkým fénem. Snad nezmeškám svůj vlak – jediný přímý spoj do Vídně. Cena jízdenky se tentokrát vyšplhala na dvojnásobek. Hádám, že v něm nebudu sama. Ačkoliv jsem se posmívala starému telefonnímu přístroji na nočním stolku, vytáčím naléhavě recepci: „Můžete mi do pěti minut přinést pořádný fén? Za půl hodiny mi jede vlak. S tím, co mám, bych tu byla do zítřka.“ 

Bahnzeit - středa: Benátské intermezzo - napsala Vendula Beaujouan Langová

Při cestování je důležité mít cíl. Pokud uháníte vlakem jednu štreku za druhou a nezastavíte se, nezískáte potřebný nadhled. Dávám si proto dnes pauzu. Nechám v sobě uzrát pocity, než se vydám na zpáteční cestu.

V Benátkách jsem popáté. Poprvé jsem tu byla v šestnácti se svou gymnazijní třídou a děsně lilo. Mé kamarádky, které si říkaly železné ženy, začaly rezivět a z plavby na houpajícím se vaporettu jim nebylo do řeči.

Nostalgie fur die Bahnzeit - Nostalgie po volně plynoucím čase - napsala Vendula Beaujoan Langová

Úterý: Wien HBF - Venezia Santa Lucia

(2. pokračování deníkové reportáže z kolejí)

Po probuzení jsem sice toužila po „polibku“ od Gustava Klimta, ale zdržela jsem se s mladým indickým párem při snídani, a nezbývá mi než hodina na prohlídku nedalekého Belvederu, parku s dvěma barokními paláci postavenými pro prince Evžena Savojského. Aspoň si líbánky užívají mladí Indové, zasnoubili se v Curychu. 

V mlžném oparu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Zahalen v mlze, pohlížíš dlouze
do své duše,
Ztrácíš se v čase, otevíráš kráse
dveře k sobě.

Proklouzne mlčky, odhodí svršky
ti pod nohy,
Pohodí vlasy, zapálí si
a k tobě se nakloní.

Cítíš její teplo, zářivé světlo
nadosah.
Co kdyby se tvé tělo vzeplo
a srdce seplo?

Nechal bys tomu volný spád?

Osamělý hazardér na Manhattanu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Sedím u baru v Irish Pubu na W 35th Street. Silvestrovské davové šílenství na Times Square už mě dávno neláká. 

Zajímají mě opravdová setkání. Srkám víno a čárám si do bloku. Postrádám inspiraci pro originální reportáž z New Yorku. Přisedne si ke mně čtyřicátník s pivem: 

„Byl bych rád, kdybys mi dělala společnost. Dovolíš?“ 

Podám mu tužku a on začne psát:

Závrať na vrcholu mayské civilizace - napsala Vendula Beaujouan Langová

Polední slunce neúprosně pálí do tisíciletých strmých schodů na pyramidu v mexickém Ek-Balam. Stoupám lehkým krokem vzhůru nad starobylé chrámy a všeobjímající džungli. Pod vrcholem se zastavím a ohlédnu. Točí se mi hlava, krok těžkne a nahoře klesám k zemi.

 
Mayské město Ek-Balam - což v mayštině znamená černý jaguár neboli panter - leží na východě mexického poloostrova Yucatan jen hodinu cesty autem od proslulého Chichen Itza. Ačkoliv bylo několikrát znovuobjeveno, zůstávalo po dlouhá léta ukryté pod bujnou vegetací džungle.

Tekutá touha - napsala Vendula Langová

Báseň inspirována obrazem Zrození tekuté touhy od Salvatora Dalího 

Ležím na dně tvojí whisky,
schoulená.
Usrkáváš mě
po doušcích
bez těla.
Rozpouštíš své touhy
v kouři zapomnění,
Polykáš mou lehkost
ve vlastním uvěznění.

Vsáváš do sebe mou chuť
a pocit oblouznění,
Zaskočí tě prázdnota
a nenaplnění.

Ať tě cítím - napsala Vendula Beaujouan Langová

Posbírej střípky mé duše
Zahoj jizvy mého těla
Setři mi v očích slzy
Zapomeň, co bylo včera.

Nech prostoupit mé slunce
Tam, kde svítí měsíc tvůj
Mraky proplujeme spolu
Bez tebe je mne jen půl.

Otevři mi svůj vesmír
Pevně tiskni mne a hřej
Srdce mé uzdraví se
A to své rozechvěj!

Buď se mnou, ať tě cítím!

I svoboda má své hranice - napsal Jan Smrčka

Balónový festival v Chateau d’Oex

Být balonářem za totáče bylo něco jako být disidentem. Byli jsme stále pod dohledem a pohybovali jsme se minovém poli zákazů, příkazů, důkazů úkazů a nákazů. Občas jsme si mohli spolu s Vernem říct to pověstné: Lâchez tout! - Pusťte vše! 

Okovy s balónem ve vzduchu povolily, my jsme stoupali a stoupali a cítili tu svobodu. To se dnes nedá už koupit. To jsme si museli zasloužit.

Nostalgie po volně plynoucím čase aneb Deníková reportáž z kolejí (1) - napsala Vendula Beaujouan Langová

Poslední dvacetiletí brázdím západní cíp Evropy vysokorychlostními vlaky. Vzdálenosti se stírají. V návalu nostalgie jsem se však rozhodla vrátit do rakousko-uherského mocnářství. Vlaky se tu po jedněch z nejstarších evropských tratí pozvolna sunou krajem a vše má najednou jasnější obrysy. Cesta vlakem střední Evropou - z Prahy až na jih od Alp - se mi vryla do paměti před třiceti lety. Jak moc se změnila a jak jsem se změnila já?

Ještě tu jsem - napsala Vendula Beaujouan Langová

Ještě tu jsem,
Ještě tě vnímám,
Tvou kouřovou vůni
A nasládlou chuť.

Ještě dýchám tvůj vzduch,
Tvůj jemný tón hlasu slýchám,
Ještě v tvých myšlenkách čtu.

Ještě se v tvých očích ztrácím,
Jak ve své neklidné mysli,
Ještě ležíš mi na srdci.

Ještě tě mám, dokud tě vnímám,
Ještě jsi se mnou –
Uprostřed všeho a všech.
Buď se mnou dál, dokud tu dýchám,

I když nemůžeme už nic vrátit zpět.

Londýnské blouznění - napsala Vendula Beaujouan Langová

(vidím tě všude)

Z Tate Modern tě vidím, 

jak se procházíš po ochoze věže svatého Pavla,
Ani mi nezamáváš, přepadla by tě určitě závrať.

Kráčím přes Waterloo bridge 

a ty na mne zíráš přes čelní sklo double-deckeru,
Zvoníš na řidiče, ale na mostě přece nikdy nestaví.

Sklíčený - napsala Vendula Beaujouan Langová

Některé dny nezaprší
Ani nevysvitne slunce
Mraky zbarví se došeda
A rozpláče se ti srdce.

Slza steče ti po líci
Hlas nenachází slova
Rozum jako by odešel
A ty ses někam schoval.

Zrakem držíš se při zemi
Ruka se ti náhle třese
Špičkou klopýtáš o patu
A čas se děsně vleče.

---

Jaguáří ostrov z kajaku - napsala Vendula Beaujouan Langová

Turisté většinou míří do Mexico City za aztéckými památkami, po stopách Mayů na poloostrov Yucatan či na písečné pláže Cancúnu a Playa del Carmen. Většina lidí však netuší, že se u yucatanského pobřeží na pomezí Mexického zálivu a Karibiku nachází ještě další perla. Pohádkový ostrov Holbox s mangrovovou jaguáří rezervací. 

Holbox znamená v mayštině černou díru. Od výběžku yucatanského poloostrova ji dělí laguna Yalahou.

Rybí hnízdo v želvím městě - napsala Vendula Beaujouan Langová

Foto: National Park Service  

Připlouvají k mexickému pobřeží, aby se napásly na mořských řasách a nakladly na plážích vejce. V Akumalu, který chráněné mořské želvy karety zelenavé slibuje, se však vzácní živočichové proplétají pod nohama spousty turistů. Naopak o tři kilometry dál si můžete zašnorchlovat v laguně, kde vás čeká obří přírodní akvárium, v němž rozhodně není hlava na hlavě.

Městečko Akumal leží na jihu yucatanského poloostrova a v překladu z mayštiny znamená „místo želv“.