Mayské město Ek-Balam - což v mayštině znamená černý jaguár neboli panter - leží na východě mexického poloostrova Yucatan jen hodinu cesty autem od proslulého Chichen Itza. Ačkoliv bylo několikrát znovuobjeveno, zůstávalo po dlouhá léta ukryté pod bujnou vegetací džungle. Odvážlivci, kteří si sem prorazili cestu hustým porostem, spatřili jen hromady suti a pár trosek zarostlých stromy. Lezli po kamenných haldách a mohli si jen nechat zdát o skutečné podobě města a chrámů hluboko pod svýma nohama. Teprve v 90. letech dvacátého století začali archeologové pod vedením národního antropologického a historického ústavu Ek-Balam prozkoumávat a rekonstruovat. Dodnes objevují v džungli pod nánosy země a kořeny pohřbené stavby.
Neokoukanost, jinakost, čerstvost nálezů a menší počet návštěvníků než v jeho slavných sourozencích Cobě, Uxmalu, Chichen Itze či Tulumu jsou přesně tím, co hledám. Navíc Ek-Balam jako jeden z mála nabízí možnost prožít bezprostřední pocit ze stoupání na mayské chrámy. Jinde již není dovoleno na pyramidy vylézt.
Mayové v Ek-Balam žili přes tisíc let. První nálezy keramiky pocházejí z doby 300 před n.l. a nejstarší stavba z roku 100 před n.l. Většina objevených staveb byla vybudována mezi roky 700-1000 n.l., přičemž k největšímu rozmachu město dosahovalo po roce 770 n.l. za vlády Ukit Kan Le´ka Tok´a. Jeho úpadek nastal po roce 1100 a vylidnění ještě před příchodem španělských kolonizátorů.
Město se rozkládalo na 12 km2 a předpokládá se, že mělo 12 až 18 000 obyvatel. Přístupná je jen centrální část se svatyněmi obehnaná dvojitou zdí o rozloze 1km2, kde žil panovník, církevní hodnostáři a bohaté vrstvy.
Ek-Balam byl sice objeven již v roce 1886 francouzským archeologem Desiré Charnayem, ale s vykopávkami se začalo až po roce 1985. Do současnosti bylo odkryto 40 staveb.
Na prašné cestě k nalezišti postává pár opálených podsaditých Mexičanů. Na klopě mají připnutou licenci průvodce. Vyberu si postaršího přívětivě vyhlížejícího chlapíka s knírem, Manuela. Ovívá se mapkou starověkého města a stěžuje si na vedro mísící se s vlhkostí tak, že se mu pestrobarevná košile i tmavé vousy lepí k tělu.
1. Pád na zem se nevyplácí
Pronikneme klenutou branou, která tvořila součást dvojitého opevnění, do bohaté měšťanské čtvrti rozkládající se kolem jižního náměstí. Nechybí tu zbytky domů, paláce, svatyně ani hřiště na nejstarší míčovou hru, s níž se v mayském světě podle Manuela pojily rozličné náboženské rituály. Pelota nazývaná maysky „pok-a-tok“.
„Podívej, na každé z těch protilehlých kamenných zdí je zavěšený kruh, do kterého se musel soupeř strefit. Hra nebyla jednoduchá, hráči se míče nesměli dotýkat rukama ani chodidly, jen lokty, stehny, koleny či boky. Navíc, měl míč zůstat pořád nad zemí, pokud spadl, protivník získal bod. A ten kaučukový balón mohl vážit až čtyři kila. Byl to dost násilný sport.“
Hřiště a chrámy kolem… Jaký to dává smysl, říkám si.„Byl pok-a-tok rituál?“
„Zápasy se často hrály o náboženských svátcích. Hráči pak byli ověšení náhrdelníky a měli božské účesy. Hra samotná symbolizuje boj dobra a zla nebo dne a noci. Míč Mayové považovali za slunce a dráha světla se nesměla přerušit. Pád na zem symbolizoval pád do temnoty. Ti, kteří dráhu světla přerušili častěji, někdy jen kapitán, někdy celé poražené mužstvo, zhruba šest hráčů, byli obětováni na počest bohům. Jejich krev se měla vsáknout do země, aby byla úrodnější.“
„V Chichen Itze mi říkali, že se obětovali vítězové. Neměli by spíše ti, kteří nezastíní slunce, zajistit úrodu? I když, kde by brali další schopné hráče?“
„Hm, mayské obětní praktiky se vyvozují jen ze zachovaných rytin, a tak se teorie rozcházejí. Někteří dokonce tvrdí, že při pok-a toku se žádní hráči neobětovali.“
Přemýšlím, proč Mayové spojovali s pádem na zem temnotu a zlo, když z půdy vyrůstala jejich obživa. Slunce není všemocné, i kdyby obětovali nejzářivější vítěze. Jak zaseješ, tak přece sklidíš.
To již stojíme na ochozu jednoho z chrámových dvojčat a přes zarostlé náměstí nás svou krásou k sobě vábí panovnická pyramida - Akropole.
„Pojďme k ní!“ přeruším Manuelovo vyprávění o preciznosti stavitelů, štukovaných maskách a oválném paláci na obdélníkové platformě. Konečně budu moci prožít oslnění nebeskou výší jako Frida Kahlo s Trockým na aztécké pyramidě v Teotihuacanu. Tu filmovou scénu mám stále v paměti.
2. Vzlet na schodech Akropole
Akropole řečená El Torre na severním náměstí není vůbec typickou mayskou pyramidou. Je značně rozložitá a vrství nad sebe jednotlivé stavby tak, až má šest pater. Přesto není nijak závratně vysoká, dosahuje 32 metrů. Svým obvodem 162 na 68 metrů však předčí podobné pyramidální stavby v celé centrální Americe. Jejím středem vede strmé vápencové schodiště k vrcholu.
Spodní patra obehnaná silnou kamennou zdí využíval panovník jako svůj palác a za zavřenými dveřmi po obou stranách hlavního schodiště se ukrývají dvory, chodby a sály. Úplně dole se nachází dvůr s kobkami pro vojáky. Nad ním stála luxusnější obydlí s většími místnostmi a napravo můžeme zahlédnout i ruiny honosného domu či chrámu v terasovité zahradě.
„Na dvory bohužel vstoupit nemůžeme. Dosud tam probíhají sanační práce, ale k nejvýznamnějším pamětihodnostem se dostaneme.“
Jako většina návštěvníků musím tedy potlačit zvědavost a vhlížet do paláce z ochozů. Horní - mnohem užší - patra sloužila k náboženským a spirituálním účelům.
Trochu mne uklidňuje, že i přes zapovězené kouty čiší z El Torre výjimečnost na každém kroku. Vymyká se i svou bohatou štukovanou reliéfní výzdobou, které bohužel chybí její původní pestré barvy. Přesto současné vzezření, kdy jsou zrekonstruované reliéfy přikryty slaměnými střechami tzv. palapami, a po nerovných omšelých kamenných schodech proudí lidé, budí dojem, že v paláci stále žijí původní obyvatelé.
Manuel se zastaví na pátém schodu.
„Ek-Balam je zasvěcen Balamovi - černému jaguárovi, další mayské město Chichen Itza Kukulkanovi - okřídlenému hadovi. Ale ani tady v El Balam si Mayové symbol hada neodpustili. Podívej, to jsou rytiny hlavy hada s vyplazeným jazykem,“ a ukazuje na stély po obou stranách centrálního schodiště.
Schovám se pod stříšku před poledním žárem a prohlížím si jednu z vybělených stél. Těžko bych hádala, že jde o hlavu plaza a ani kosmologické a náboženské hieroglyfy bych nerozluštila.
„Proč je bůh hada na úpatí pyramidy a ne nahoře ve svatyni?“
„Ve svatyni o něco výš na nás čeká jaguár,“ potměšile se Manuel usměje. „Okřídlený Kukulkan z Chichen Itzy symbolizuje cyklickou povahu času a znovuzrození, je prostředníkem mezi nebem a zemí. Ovládá nebe, vítr i déšť - byl by tedy nahoře. Ten náš se ale plazí po břiše a ovládá zemi. Had prostě dokáže proniknout do obou světů, nadpozemského i pozemského.“
Stoupání po pyramidě byl pro Maye asi rituál, říkám si: „Pokud se tedy odpíchneme od pozemského hada, symbolu smrti, cestou vysvlečeme svou starou kůži, proměníme se v novou bytost a narostou nám křídla!“ Strašně se na tu proměnu těším.
Manuel mne uzemní: „Polož si stejnou otázku, až v těch čtyřiceti stupních vylezeš zbývajících 101 schodů, zda se budeš cítit jako znovuzrozená. Na vrcholu už s tebou nebudu.“ Lokne si vody a s ironií dodá: „Čas byl u Mayů cyklický do nekonečna, i po tom znovuzrození se člověk musí vrátit z oblak zpět na zem.“
Už neodmlouvám a raději se soustředím na tisícileté hrbolaté a vysoké stupně, po nichž mne můj průvodce tajnosnubně vede do čtvrtého patra ke svatyni.
3. Zastávka v jaguářím podsvětí
Sestoupíme na terasu přikrytou doškovou střechou nalevo od schodiště. Manuel sliboval jaguára, ale vidím jen rozevřenou tlamu vytesanou do vápence s obrovitými zuby. Zeď za ní zdobí světlá štukovaná fasáda s četnými ornamenty, maskami a soškami stojících a sedících mužíčků, kteří mají nasazené opeřené čelenky a křídla.
„Proč jsou před vchodem do svatyně ostrá zubiska?“
„To je přece tlama černého jaguára Balama. Střeží hrobku panovníka Ukit Kan Le´ka Tok´a z konce osmého století. Mocní a odvážní vládcové jako Ukit si za svůj symbol volili právě Balama. Ale nebyl jen symbolem síly, moci a odvahy, byl pro Maye také vládcem podsvětí a temnot. Mayové věřili, že se slunce během noci převtěluje do jaguára. Střeží tedy bránu přechodu na druhou stranu ke smrti. Ty budeš ušetřena, do hrobu ani vedlejších sálů se nesmí!“ zavtipkuje a mrkne na mne.
Vyšla jsem sedmdesát příkrých schodů a teď se musím smířit jen s pohledem zvenčí? „A proč nemůžeme dovnitř, co je tam za vzácnost? Nesmíme snad otravovat panovníka?“
Manuel si přejede ukazovákem svůj knírek: „Podívej se nejdřív na ty štukované reliéfy z čela svatyně. Podobné se na Yucatanu nenajdou, jakoby se stavitelé inspirovali guatemalskými či honduraskými chrámy. Reliéfy jsou něco jedinečného v mayském světě. Vyryté hieroglyfy se vztahují k mytologii. Těm nahoře stojícím a sedícím soškám se říká andělé. Byli to zřejmě vládci a významní válečníci, ačkoli vypadají jako nadpřirozené bytosti. A co je uvnitř kromě ostatků Ukita? Jednak pohřební dary. Archeologové tam objevili 7000 předmětů, mimo jiné zbytky 21 plavidel, kousky kostí, pyritu, zlaté náušnice, perly. Ale v jednom z vedlejších sálů se našel skutečný poklad! Před svou smrtí tu měl Ukit totiž dům s čítárnou, prostor osvícení, světla.“ Podá mi papírový obrázek stěny pokryté třemi řadami barevných fresek.
„Kolik těch fresek je a co znamenají?“ vyzvídám při pohledu na kaligrafii s modrými, krémovými a červenými hieroglyfy.
„Počítej se mnou: 32 písmen ve třech řadách, tedy 96. Nástěnná malba není pro Maye zrovna typická, protože obvykle hieroglyfy vyrývali do kamene. Vznikla kolem roku 770 n.l., zhruba 30 let před Ukitovou smrtí a také o Ukitovi vypráví. Popisuje důležité okamžiky jeho vlády, hlavně jeho vzestup a úspěchy.“
„Škoda, že je vše zakonzervované,“ lituji při pohledu na unikát na papíru.
Manuel pokývá hlavou a vrací se od hrobky ke schodišti. „Jaguár tě do temnot nestáhl, tak si to vyběhni až nahoru. Ten zážitek si nesmíš nechat ujít! Máš vodu? Ono se to nezdá...“ rozloučí se.
4. Hlavotoč na vrcholu
Padavka, říkám si a šplhám svižným tempem po časem vymletých, nekonečných 35 schodech. Po zádech mi stéká pot a vlasy čechrá vánek. Mám pocit jako bych letěla s okřídleným hadem k nebi. Jak to asi vypadá pode mnou?
Pohlédnu dolů pár metrů před vrcholem. Jak může být ten palác z opačného pohledu natolik strmý? Zalapám po dechu, zatočí se mi hlava a zavrávorám. Zřítila bych se odtud až k úpatí pyramidy nebo jen o pár metrů níž? Každopádně se nehodlám obětovat mayským bohům!
Při pohledu na vratké postranní zábradlí z větví, propast pod ním a rozpadlé kamenné bloky přede mnou znejistím. Nicméně vzhledem k absenci mexických záchranářů v džungli nemám na vybranou. Seberu veškeré své síly mayského válečníka a pod ochranou černého jaguára se vyškrábu na podestu. Pak se v rozpadlých základech chrámu zhroutím. Takhle jsem si svůj vzlet nepředstavovala!
Oči mám zavřené a v uších stále slyším Manuelův hlas: koloběh času, pád, země, temnota, smrt, přechod, světlo, slunce, život... a voda. Srkám vodu a ostré sluneční paprsky mne přivádějí k životu. Nádech, výdech. Otevírám oči a vstávám. Nastal přerod?
Zírám na nekončící zelenou džunglí, co možná skrývá další desítky tajemných mayských chrámů, a obdivuji se jediné viditelné stavbě v ní, chrámovým dvojčatům, na něž jsem pro samou krásu pyramidy zapomněla.
Ale co to? Na náměstí náhle proudí významní občané města v okázalých barevných oděvech a čelenkách, od hřiště se ozývá křik příznivců peloty, na políčcích za městem rolníci sklízejí kukuřici, pod pyramidou stojí horkem znavení potetovaní strážcové, kněží vynášejí na svatyni obětní dary bohům, král Ukit medituje ve stínu své bílé čítárny... a stavebníci opravují rozeklané schody. Nebo to již je můj sen?
Chvíli postojím a vychutnám si jaguáří město. A když mne dotek slunce začne pálit na kůži, vím, že je čas vrátit se zpátky na zem.
Co si z Ek-Balam odnáším?
Závrať na vrcholu mayské pyramidy není fatální. Naopak vede k poznání nevyhnutelnosti cyklení našich životů a civilizací.
Lidská existence je pomíjivá a ani ty nejvyspělejší a nejbojovnější indiánské civilizace nedokázaly přežít. Rovněž stávající společenství, náboženství a kultury jednou zaniknou a nahradí je nové.
Avšak je třeba mít na paměti, že otisky konkrétních lidí nikdy úplně ze světa nezmizí, pouze zchátrají. Proto bude možné i nadále skládat dějiny ze střípků tak, jak to činí archeologové v Ek-Balam.
Vyšlo v časopisu Koktejl 2025.
