Proč píšu - interview se sebou samým stvořil Jan Smrčka

Balónový rekordman Jan Smrčka

Proč děláš rozhovor sám se sebou? 

Mýty se mají bořit, jak říká moje učitelka tvůrčího psaní.

Proč ses vlastně pustil do psaní?
To je jednoduchý, protože mi to nejde. Je to takový masochismus. Když se praštíš, ta úleva po odeznění bolesti! Když ti to nejde a pak přijde zlepšení. Zlepšení, které cítíš ty sám. To je úleva a radost. Tak se vlastně peru sám se sebou. 

Potom je v tom taky vzpomínka. Vzpomínka, kterou zhmotníš a máš šanci to prožít znovu. Čas oddělil zrno od plev a ve mně zůstaly hezké vzpomínky a najednou leze ta radost ven. Znovu mrznu na louce a jsem zachráněn, polykám kilometry na cestě, zápasím s větrem na lodi, dostávám polibek. Prostě prožívám to, co jiní, ale já bych to rád na starý kolena prožil znovu. Dává mi to šanci líp pochopit, co se vlastně stalo.

Jak to, že text po sobě nedokážeš ani přečíst?
Moje dcera je na tom líp. Jí řekli, že je dyslektik, dysgrafik a dysbůhvíco. Ale já, když sem chodil do školy, byl jsem za blba.

Dostali jsme jednou v češtině úkol - napsat dopis. Měl jsem tam chyby, účast byla napadnutá za ty hromady chyb a že to neumím přečíst. Korunu jsem tomu dal tím, že jsem podepsal Hoza, místo Honza. Občas mi dodnes vypadne písmenko, někdy i slovo. Moje paní to po mně musí upravovat. Učitelka to komentovala. „Hoza? Ještě že né Koza“.
Takhle je to s mým psaním a čtením.

Nedá se s tím něco dělat?
Možná ano, ale nevím co.

A musíš tedy psát?
Taky mně to napadlo. Dneska jsou hit ty podcasty a tam je mám za to lehčí, ale musíš zvládnout kameru, scénář, režii a ustříhat to. Nadruhou stranu, dělat tam samy od sebe chyby schválně, tak by se ty moje mohly ztratit.

Pro koho píšeš?
To je stejná otázka, jako když se mě ptá marketér, kdo jsou tvoji klienti...

Někdy mám pocit, že čtenářem jsem já sám. Napsal jsem pár věcí, krátkých věcí, do blogu. To bylo jednoduché. Tohle se lítá, paní se mně zeptala a já jí odpověděl, téma bylo fajn, šup s tím na blog. 

Ale tohle je něco jiného. Jedeme lítat do Capadocie na Světové letecké hry. Cestou nás okradou v Rumunsku, Bulharsku i v Turecku, cestou ztratíme kolo od vozíku, vidíme mraky hezky věcí a teď piš! Jenomže jak, když to neumíš. Pojďme do hospody, kup mi pivo a já budu vyprávět. Hospoda snese lecos, ale papír je svině, ten je vybíravej.
Takž já vlastně nevím, komu píšu, protože to neumím.

Co čteš?
Jsem dostal sám sebe. Fakt jsem takovou otázku nečekal. 

Četl jsem Remarka, Steinbecka, trochu Hemingwaye, jako mladé Vernea. Moc mně baví Hrabal, Nepil, Páral. Ne protože něco dělaj, ale to jak to jednoduše plyne. Mám vždycky pocit, že sedí u mně v obýváku a čtou mi to. Dneska jsou audio knihy a cestou do Anglie se to dobře poslouchá. Ovšem nesmí to číst AI.
Takhle jednou umět to napsat, to bych chtěl.
Ne jako Dumas, na pět stránek, co vidí v údolí.

Aha! Tak tady máš svoje čtenáře.
Myslíš? Ale já nedokážu napsat nic, natož jako Páral… Tak chvíli budu „opisovat“ ten styl. Pak se uvidí.