Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky. Ženy v barevném salvár kamíz – tunikách a volných kalhotách – sedí v hloučcích, závoj orná jim splývá přes vlasy a ramena; stráží zavazadla a zpod nikábu, který zakrývá některé tváře, spolu tiše rozmlouvají.
Muži v bílých háčkovaných pokrývkách hlavy, jaké nosí muslimové jižní Asie, se ležérně opírají o sloupy, s cigaretou v koutku úst a mimoděk sledují proud lidí valící se k lodím.
Mezi nimi se proplétá prodavač dhutí s úhlednou hromádkou bavlněných pruhů s károvaným vzorem typu madrás, které si bangladéšští muži zavinují kolem boků, a míjí se s klukem s dlouhou tyčí, z níž visí chomáče růžové cukrové vaty. Z dočerna očazené mělké pánve karáí se line těžká, kořeněná vůně pomalu vařeného čatpati – směsi brambor, cizrny a bílého hrášku v omáčce z čili, kari a tamarindu. Na plechovém tácu leží úhledně vyrovnané pytlíčky s praženými arašídy a dětské žadonící ruce se po nich natahují.
„Všichni ustupte – přijde tvrdý náraz!“ ozve se z megafonu.
U nástupiště číslo 12 s dutým bouchnutím přistává čtyřpatrový říční parník a zaplňuje poslední volné místo. Hlavy těch, kteří nemají kam ustoupit, se instinktivně skloní před jeho čnící zádí, jež vrhne na molo temný stín. Bzukot nástupiště na okamžik utichá, jen aby se vzápětí vrátil – ještě silnější, ještě naléhavější. Na beton s rachotem dopadá úzká lávka ze stlučených prken.
Cestující se po ní začínají valit v obou směrech. Podle jedné etymologické teorie název Barišál pochází z persko-arabského Bahr-e-Saval, moře otázek. Tady v deltě dvou himálajských veletoků nic nedrží svůj tvar dlouho. Řeky se větví, spojují a zase mizí, břehy ustupují a znovu se vynořují v jiných liniích a půda pod nohama je spíše dočasnou dohodou než jistotou. Možná právě proto se tu lidé odjakživa ptali víc než jinde – na cestu, na čas, na směr.
A já, cizinka, bidéšiní, v tom moři otázek stojím – klidná, bdělá, přítomná.
„Kón déš? Z jaké země jsi?“
Odpovídám, ale muž zavrtí hlavou – ne proto, že by mi nerozuměl, nýbrž proto, že o České republice nikdy neslyšel.
„Bámlá bolte páren? Umíte bengálsky?“
Přikyvuji. Zvědavost se mění v úžas. Oči se rozzáří, hlas jihne. Po krátké odmlce proud otázek sílí. „Kói? Odkud a kam jedete?“
„Bángládéše keno ešečhilen? Proč jste v Bangladéši?“
„Nám kí? Jak se jmenujete?“
„E ápnár ke? A tohle je kdo? Manžel? Mluví bengálsky? Děti máte?“
Dav se pomalu přesouvá na palubu. Opatrně našlapuji na úzké lávce, stoupám po kovových schodech, které pod nohama dutě duní. V přízemí a prvním patře už lidé sedí na rozprostřených rohožích a bavlněných plátnech. Někteří polehávají, lokty zapřené o cestovní tašky. Jiní útržkem smažené placky purí vytírají z oťukaných cestovních dóz poslední zbytky večeře.
Děti se tisknou k matkám – některé už spí, jiné se ze všech sil snaží udržet oči otevřené. Na horní palubě se lidé opírají o zábradlí a shlížejí dolů na nástupiště, kde ruch neutichá. Někteří se hlasitě baví se svými blízkými dole, kteří se přišli rozloučit. Jiní spěšně stěhují zavazadla do kajut. A další už odpočívají nataženi na postelích, jen proudění vzduchu nadzvedává záclonky kajuty a odhaluje střípky jejich životů. Loď je naplněná příběhy. A mezi nimi bidéšiní – další postava, která se na pár týdnů stala součástí jejich světa.
***
Šest hodin proplouváme klikatícími se rameny řeky Meghny, která objímají osamocené kusy země – ostrovy z himálajského úrodného bahna. Nakonec přeplouváme mohutný tok napříč až do přístavního města Čándpur. Plujeme naprostou tmou. Jen občas se rozsvítí reflektor a kuželem pronikavého světla pátrá po hladině, zda se před přídí nepohupuje malé neosvětlené rybářské plavidlo. Hodinu před přistáním na naši kajutu důrazně zaklepe dozorce. Promneme ospalé oči, protáhneme ztuhlá těla a začneme se chystat k výsadku. V přístavu nás vítá hvězdné nebe a obzor zahalený těžkými dešťovými mraky, v nichž se blýská. Cestující se hrnou po dřevěné lávce ven a nasedají do přistavených vozítek, do nichž je lákají překřikující se řidiči. Naučeným vysokým krokem se vyšvihnu do cyklorikši, omšelého kočáru zapřaženého za jízdním kolem, a vyrážíme směrem k vlakovému nádraží – kde železnice končí i začíná. Okolí nádražní budovy je osvětlené. Jinak tma. Na kovových sedadlech sedí unavení lidé a netečně bloudí očima po nástupišti. Jiní, kteří na vlak nečekají, mají na perónu rozprostřený špinavý kus látky a už dávno tvrdě spí. Jejich domov je tam, kde je jejich rohož. Přijeli jsme s dvouhodinovým předstihem. Vagóny Meghna Expressu na trase Čándpur– Čattagrám už stojí u perónu. Uvnitř vlaku je přítmí. Jen pootevřeným okénkem je vidět, že v uličce spí hlídač.
Nemáme ani rezervaci, ani jízdenku. Po hodině se konečně otevírá jediná pokladna. Náhlý pohyb vytrhává nádraží z letargie. Lidé se na přepážku okamžitě nalepí jako živá hmota, tlačí se a přelévají. Pokladní za sklem mizí v záplavě ramen a natažených paží. Jen jeho hlas, ostrý a podrážděný, se dere ven. Co chvíli se pokouší dav pacifikovat a vztekle se ohání po dědoušcích, kteří skrz mříž v okénku strkají své tlačítkové telefony, aby z nich pokladní opsal telefonní číslo, na která sami nevidí, nebo onen záhadný kód „ou-tý-pí“, bez něhož jízdenku nelze získat. Pro vystavení jízdenky totiž musíte být zaregistrovaní v systému bangladéšských drah a mít telefon se SIM kartou, na kterou po nadiktování čísla na přepážce přijde čtyřmístné jednorázové heslo – takzvané OTP. Našinci se takový úkon může zdát všední, ale v zemi, kde desítky milionů lidí nemají přístup k internetu a kde se gramotnost pohybuje kolem šedesáti až sedmdesáti procent, jde o téměř nepřekonatelnou překážku. Člověk si pak nezřídka musí mezi ostatními pasažéry najít dobráka, který jízdenku koupí i za něj. Z dlouhé řady mě za paži vytáhne žena, z níž jsou vidět jen černé oči.
„Ápu, ámár šonge ášun,“ osloví mě. Pojď se mnou, sestřičko. Únavou jsem tak otupělá, že nekladu odpor. Nechávám se vést. Zavede mě do ženské fronty, která ústí ke stejnému okénku – před námi stojí už jen postarší paní, zoufale se rozhlížející po někom, kdo by jí pomohl. Brzy přicházím na řadu.
„Kam?“ –
„Do Čattagrámu.“
„Kolik?“ –
„Dva lidi.“
„Číslo?“ –
„Nemám bangladéšskou SIM.“
„Tak to si počkejte na straně.“
Rezignovaně poodstoupím, ale jen tak daleko, abych zůstala v zorném poli pokladního.
„No tak, slečno, čekejte, lístek dostanete,“ uklidňuje mě.
Po kontaktu s cizinkou, tonoucí v moři otázek, přece jen změkne. Minuty míjejí, hodina odjezdu se blíží a fronta se povážlivě krátí. Nakonec se mě ujímá starší, hubený muž s kulatými brýlemi, který cestuje se svým synem a slepicí. Podávám mu bankovku v hodnotě pět set taka. Přidá ji k té své a zaplatí čtyři místa v třídě S_Chair. Vítězství. Sedáme si ve čtyřech do vagónu. Slepice při dopadu na zem pod sedadlo mezi chlapcovy nohy zakvoká – a vlak se dává do pohybu, na čtyřhodinovou cestu deltou Bengálského zálivu.
Nastoupili jsme do napěchovaného městského autobusu číslo 7, který se jen pomalu, za hlasitého troubení, prodíral dopravní špičkou. Ze zadního rohového sedadla se zvedl muž a s úsměvem mi nabídl své místo. Ráda přijímám, abych se nemusela v prostoru pro stání mačkat s ostatními mužskými cestujícími. Sedám si vedle shrbeného staříka, naše těla se tisknou boky a rameny k sobě a v těžkém dusném vzduchu se potí.
Muž, který mi uvolnil místo, si mě chvíli prohlíží a doporučuje, abych si raději uložila telefon do kapsy s varováním před místními lupiči Ali Baby, kteří skrze otevřená okénka loví cennosti z rukou nepozorných cestujících. Nepochybně ze stejného důvodu je většina čattagrámských motorových rikš uzavřena jako klec. Otevřete, vstoupíte, zavřete západku – a můžete si v klidu položit batoh na klín nebo vytáhnout telefon.
Po půl hodině jízdy jsme vyjeli z města na dálnici a mířili jsme k Bhátijári, které jsme si vybrali jako výchozí bod k hřbitovu lodí, schovanému za zástavbou domů, na pobřeží Indického oceánu. Řidiči rikši jsem vysvětlila, že jedeme „džekháne džáhádž bhenge phelá hoy“ – tedy tam, kde se rozbíjejí lodě. Všichni cestující energicky přikyvovali.
„Ano, ano, ship breaking yard, to je tamhle vpředu!“
Cestující se během jízdy střídali a měnily se i jejich názory.
„Nepustí je tam,“ mínil jeden.
„Ale pustí, vždyť jsou to cizinci,“ oponoval druhý.
Rozporuplností mínění jsme se však nenechali vyvést z míry. Míjíme obchody s mobiliářem a rozebranými kusy vraků. Některé nabízejí rozličnou veteš, jiné obchody jsou jednodruhové – prodávají se zde lednice, záchranné vesty, čluny, dřezy, hasicí přístroje. Mezi nimi se mačkají dílny s kotvami, ventily, převodovkami, ozubenými koly. V mnohých dílnách se pracuje – frézuje, pájí, řeže – bez ochranných pomůcek. Do vzduchu se zařezává kovový ryk nástrojů, tupé rány a syčení autogenu. Na prostranstvích po zaniklých dílnách se popelí děti a z prachu vybírají měděné drátky. Po hlavní silnici a kolmých prašných cestách pendluje jeden náklaďák za druhým – prázdné míří k pobřeží, plné se vracejí zpět. Teprve tady se přede mnou začíná skládat celý obraz.
Do Čattagrámu, druhého největšího bangladéšského města a významného asijského přístavu, nás přivedl hřbitov lodí. Místo, kde končí poslední plavbu asi pětina všech nákladních lodí světa – a přesto tu v upocených rukou dělníků znovu ožívají. Podél osmnáctikilometrového pobřežního pásu se skoro bez povšimnutí zrodilo celé průmyslové odvětví, které dnes zaměstnává přes dvě stě tisíc lidí a dává zemi polovinu její oceli. V roce 1960 sem cyklon vyplavil řeckou loď M. D. Alpine. Nepodařilo se ji znovu dostat na moře, a tak po letech skončila rozřezaná místní ocelárnou. O dekádu později, po válce za bangladéšskou nezávislost, přitáhli sovětští inženýři k pobřeží další poškozenou loď – Al Abbas. Když ji v roce 1974 koupila firma Karnafully Metal Works, začal se psát příběh čattagrámského hřbitova lodí.
Vystupujeme a vydáváme se do jedné z uliček, na jejímž konci je v mapě vyznačen „ship breaking yard“.
Blížíme se k pobřeží. Na ulicích jsou muži, ženy i děti. Škola, mešita, stánky s čajem a tabákem – obyčejná bangladéšská vesnice. Po chvíli domky mizí a po obou stranách prašné cesty vyrůstají zděné ploty s ostnatými dráty a bariéry z vlnitého plechu s uzavřenými bránami. Na sobě jsou nalepené areály společností, které se zabývají likvidací lodí: Arab Ship Breaking, Mostafa Group, S. N. Corporation. „Ámrá ki dhukte párbo?“ Smíme dovnitř? ptám se jednoho z hlídačů.
„Ná, mem, anumoti lágbe.“
Ani nápad, potřebujete povolení. Krčíme rameny a odcházíme. Zkoušíme štěstí ještě několikrát u jiných bran, u jiných hlídačů– ale odpověď se nemění.
Vracíme se s nepořízenou zpět k hlavní silnici a pokračujeme podél ní až k další odbočce, která zdánlivě vede k pobřeží. Vesnici střídají zdi a ploty. Zpoza nich se ozývají rány, dunění kovu, manévrování jeřábem, výkřiky. Na branách visí cedule pyšnící se skutečností, že právě tady nemá dětská práce žádné místo. Jiné hlásají zásady bezpečnosti – ochranné pomůcky, svářečské brýle, celotělové úvazky, zákaz kouření. Jinde zase stojí počítadlo dnů bez nahlášené nehody. Nepočítá – je rozbité. To však nemění nic na tom, že každý týden tu někdo zemře a každý den se někdo zraní kvůli zanedbání bezpečnostních předpisů. Cesta končí – slepá ulička, brána, jen malé okénko v plechu a za ním pár podezřívavých očí. Tady nejsme vítáni.
Vracíme se zpět k silnici a pokračujeme podél ní. Nechceme se vzdát, a tak potřetí vplouváme do ulic. Znovu se opakuje ten stejný scénář. Ani skulinka, kterou by bylo možné projít až k pobřeží nebo zahlédnout parník. Vyčerpali jsme všechny možnosti. Hřbitov lodí neuvidíme. Konejšíme se tím, že i tahle bezvýsledná výprava stála za to.
„Hello brother! Kón déš?“ volá někdo.
Tuhle otázku slyšíme každý den nejméně desetkrát, proto se trochu neochotně otáčíme. Tentokrát ji však nesleduje obvyklé ‚čhabi tulben?‘, vyfotíte se se mnou? Mladík sedící na betonové skruži se usmívá a ptá se, zda hledáme vrakoviště.
„To musíte tudy,“ ukazuje do úzké uličky za sebe s šibalským úsměvem. Světélko naděje se znovu rozsvítí. Blížíme se k pobřeží, zástavba nekončí. Žádné ploty, brány ani cedule. Žádná ostraha. Ulička se zužuje a vine se vesničkou, za námi se tvoří skupinka zvědavců. Po obou stranách cesty visí opakovaně vyspravované rybářské sítě, lodní fendry z polystyrenových bloků v provazových pytlích, tlustá jutová lana. Některé domky mají místo závěsů ve dveřích zavěšené lodní vlajky – státní i signální. Rodiny, které po generace živilo moře, rybaření a dnes převážně vrakoviště. A pak se před námi otevřelo pobřeží jako z jiného světa.
Mokrý písek se leskl ve světle slunce, které se už sklánělo k obzoru. Asi sto metrů před námi byla kolmo do mělčiny zaražená nákladní loď – kolos velký jako desetipatrový dům. Přesně uprostřed byla přeříznuta jako bochník chleba.
O několik desítek metrů dál stála druhá část téhož trupu, jako krajíc z téhož bochníku. Vzduchem se neslo skřípění, řezání, tupé údery. Zvuky se odrážely od kovových stěn, vracely se v ozvěně a mísily se s výkřiky dělníků. Mezi troskami se pohybovala jejich těla – drobná ve srovnání s kolosem nad nimi, a přesto neúnavná.
Ruce černé od oleje a prachu vláčely těžké ocelové pláty po písku, páčily je, řezaly. Mezi nimi se proplétali toulaví psi. Po zemi se válely kusy rezavého železa, dráty, úlomky, olejové skvrny, zbytky něčeho, co ještě nedávno bylo lodí brázdící oceány. A vysoko nad tím vším se hrdě tyčila příď. Zpoza plotů nás sledovaly oči hlídačů. Stáli jsme nehnutě, v tichém úžasu, jako by nás někdo přikoval ke zemi. Když jsme se konečně osmělili udělat pár kroků blíž, ozvalo se varovné zvolání. Už jsme ale měli všechno, co jsme potřebovali. Ten obraz se mi vryl navěky do paměti.
***
Sedím s ostatními ženami v přední části autobusu, namačkané tělo na tělo – a přesto ten obraz stále vidím. Kovový trup rozříznutý napůl, černé ruce vláčející ocel po písku, rez, olej a hluk, který mi ještě vibruje v uších, těžká vůně kovu, potu a moře. Postarší muslimská žena vedle mě mi mateřsky položí dlaň na stehno – suchou, teplou, poznamenanou léty práce.
Mladá hinduistka naproti mně mi starostlivě upraví šátek, který se mi svezl z ramene, a tiše se usměje. V tom stísněném prostoru už nevnímám rozdíly. Stále jsem bidéšiní – cizinka – a také jen další tělo v moři otázek. A moře mě na chvíli přijalo.
