Tichý recitál - napsala Adéla Boučková

Záblesky zimního slunce v okně. Dívala se skrz papírové hvězdy, neuměle vystříhané. Za oknem zvadlá tráva, přemrzlé květiny a bledule vystrkující lístky ze země. Typický prosinec.
Cítila se podvedená: každý rok u vánočního stolu rozsvěcela o jednu svíčku méně. Nejprve tátova rakovina, pak Ondrova mrtvice a nakonec maminčin vleklý zánět. Jedinou svíčku nebude dávat na stůl. V lednici jedna porce kapra a 150 g bramborového salátu (nemá smysl ho dělat doma, když jste na to sami).

Pšenice a květiny - napsala Jitka Bláhová

Ilustrace: Petra Šestáková

Na kraji pole rostl vlčí mák a chrpa. Neustále se pošťuchovaly, kdo má nejhezčí květy a kdo nejdelší stonek. Chrpa se naparovala se svým krásným modrým květem a mák ji přesvědčoval, že jeho červený je mnohem hezčí. Opodál v poli rostla pšenice. Tyto hádky dobře znala, ale nikdy si nedovolila se do nich zapojit. Měla přece jen obyčejnou barvu, jako všechny její sestry v poli a barevné květy neměla vůbec. Postupně ztrácela i svou zelenou barvu až docela zhnědla. Toho dne přišel na pole člověk. Vlčí mák s chrpou natahovali své stonky, jen aby se člověku zalíbili. Ten si však květin na mezi vůbec nevšímal.

Těžká hodina - napsala Adéla Boučková

Za oknem sametová tma přikrývá dvůr. Dívám se z okna a vidím jen tu temnou modř, vzdálené hvězdy a tušení stromů v pozadí. Mohu se dívat hodiny, čas jakoby stál. Přes hvězdy přešel stín. V otevřeném okně se někdo zasmál. Josef je pryč už příliš dlouho. Moc nevěřím, že sežene někoho, kdo by mi pomohl. Cítím první záchvěvy další bolesti. Bože, i máma Anna mě opustila. Chtěla bych ji tu teď mít. Nevydržela by se zlobit, hladila by mě a chovala, i když jsem velká. Pro mámu jste vždy malé děcko.

Narodil se v Betlémě, narodil se na seně - napsala Adéla Boučková

Za oknem sametová tma přikrývá dvůr. Dívám se z okna a vidím jen tu temnou modř, vzdálené hvězdy a tušení stromů v pozadí. Mohu se dívat hodiny, čas jakoby stál. V tuto chvíli, právě teď. Přes hvězdy přešel stín. V otevřeném okně se někdo zasmál.
Nikde nikdo. Josef je pryč už příliš dlouho. Moc nevěřím, že sežene někoho, kdo by mi pomohl. Město je plné lidí a každý má svoje starosti. Cítím první záchvěvy další bolesti. Chtěla bych tu mít teď mámu. Hladila by mě a chovala, i když jsem velká. Pro mámu jste vždy malé děcko.
Bolest roste zevnitř, ostře a výbušně. Potím se. Chce se mi zvracet. Dýchat, dýchat. Konečně tlak povoluje. Nevím, jak krátká bude chvíle klidu. Točím se v jednom hrozném kole... tma a hvězdy, bolest, bolest. Nedokážu říct, jak dlouho už. Jak dlouho ještě.

Chtěl bych dělat něco smysluplnýho - napsala Adéla Boučková

Slunce probleskující mezi listy jabloně. Vzduch voní posekanou trávou. Čištění bazénu na konci května v sobě skrývá naději na letní odpoledne a křik dětí. Schovávám sekačku do zeleného zahradního domku a jdu k autu.
Současný nájemník je sympatický chlap a platí pravidelně. Jedu domů. Musím se postarat o naši zahradu. Jako bych celý život sekal trávu a čistil bazény. Příliš jednoduchá idyla.
“Jedu se projet,” házím po Ivě už ve dveřích.
Než stihne zareagovat, vyjíždím s kolem před barák. Tady mě nezastaví, bylo by jí trapně. Bydlíme v super čtvrti, samí manažeři, podnikatelé… fakt lepší společnost. Jen my... Před barákem potkávám souseda Honzu.
“Tak co zahrada, kvete?” ptá se trochu pobaveně. S ostatními mluví většinou o akciových trzích. Se mnou o ovocných stromech a trávníku.
“A co vaše firma, pořád stojí?” ptám se já.

Stamichman a konipáskové - napsala Adéla Boučková

Květnové sluníčko rozpouštělo sněhy a Stamichman se pustil do jarní kontroly všech potoků, které se
vlévají do řeky Moravy. Šel přes Tetřeví rozsochy, minul chatu Babuše a v borůvčí kousek pod pramenem Malé Moravy zaslechl vystrašené pisklavé hlásky.

„Cip, cip, cip,“ volala opuštěná ptáčata lindušky horské, vzácného konipáska, který hnízdí jen vysoko v horách. K mechovému hnízdu v trhlinách mezi kamením Stamichman dorazil právě včas, aby zahnal kunu.

„Kde máte maminku?“ rozhlížel se.

Noční procházka - napsala Adéla Boučková

Vyšel ze dveří. Na obloze se houpal kulatý měsíc. Prohrábl si rukou vlasy. Nad střechou proletěl stín netopýra. Nejistě ušel prvních pár kroků, pak nechal na cestě, kam ho povede. Nebylo mu jasné, co bude dělat, až se vrátí, zatím stačilo jen to, že teď tam není.

Máma si asi myslí, že šel uraženě spát. Při troše štěstí ani nebude vědět, že šel pryč, pokoj je zamknutý zevnitř. Asi si teď nalívá panáka a polohlasem nadává na osud.

Vánoční hra na ticho - napsala Adéla Boučková

Nejdříve si uvědomíš, že je ti zima. Přitáhneš si šálu víc ke krku – možná i nahodíš smyčku navíc,
vyhrabeš z kapes zmuchlané rukavice, nasadíš si je a zkřehlými prsty se ujistíš, že čepice kryje všechno, co má. Už se setmělo. Protože sněží, hvězdy neuvidíš, jen za mraky ucítíš jejich pomalý elegantní krok. Dnes tančí zvlášť jasně, mraky v souladu podupávají sem a tam jako vlídní staří pánové ve fraku.
Odkud se tedy bere to světlo? Je tu lucerna s blikajícím oranžovým stydlivým světlem. Krčí se, jako by také jí bylo zima. Je v tom gestu trocha statečnosti a spousta odevzdanosti – a tou se nakazíš.

Srdce na pravém místě - napsala Adéla Boučková

Většinou o nich nevíte, protože my lidé jsme hrozně hluční - i když mlčíme - a andělé mají srdce napravo, a Vy to nečekáte a posloucháte špatným směrem. Můj anděl má srdce nalevo.


Nenávidím předvánoční úklid. Paní Jarmila už naštěstí odešla. Byt po ní zůstal až příliš čistý, skoro prázdný. Na stole v kuchyni nechala svíčku a malou mističku s cukrovím. Beru ji do ruky, abych cukroví vyhodil, ale svíčka je bez něj opuštěná a pohřební. Nejhorší je, že se tomu všemu nedá utéct, čeká to na každém rohu. Přesto to dále zkouším.

Kde domov můj - napsala Adéla Boučková

Zkouším dítě před testem z vlastivědy. Hrozba pětky ze státní hymny postaví do latě každého loajálního občana-rodiče.

"Začni," vybízím synka. "Kde domov můj. Hudbu složil..."

“... Josef Kajetán Tyl.”

"Ale kdepak..." zarazím ho.

"Jóó, jasan. Slova napsal Josef Kajetán Tyl, hudbu složil František... Hrubín.”

Dva pohledy na jeden dům - napsala Adéla Boučková

Rodný dům
Nezkrocená zahrada vyprávěla tajemné příběhy, znamenala pro ni obří kytice šeříků na jaře, meruňkové koláče v létě, ořechy, které smiřovaly se školou na podzim a sněhové bunkry v zimě. Temná chladná chodba ji zneklidňovala, nikdy jste nevěděli, jestli vás schody zavedou domů nebo do toho jiného patra, kde bydlela čarodějnice.