15. března 2016

Noční procházka - napsala Adéla Boučková


Vyšel ze dveří. Na obloze se houpal kulatý měsíc. Prohrábl si rukou vlasy. Nad střechou proletěl stín netopýra. Nejistě ušel prvních pár kroků, pak nechal na cestě, kam ho povede. Nebylo mu jasné, co bude dělat, až se vrátí, zatím stačilo jen to, že teď tam není.

Máma si asi myslí, že šel uraženě spát. Při troše štěstí ani nebude vědět, že šel pryč, pokoj je zamknutý zevnitř. Asi si teď nalívá panáka a polohlasem nadává na osud.


Cítil se provinile a to ho štvalo. Vztek mu přidával na tempu a než se nadál, byl na kopci, jejich bytovky už nebyly vidět a na kraji vesnice voněla země a jaro.

Nebylo fér, že zrovna on musel být její osud. V tom slově cítil velikost a danost, se kterou neuměl ve svých 13 bojovat. V hlavě mu vířil v nekonečném kruhu dnešní večer: jak se vrátila z práce, utahaná a protivná…”měl jsem to nechat na zítra”, pomyslel si. Zlobil se na sebe, měl si všimnout, že dneska je desátého, táta zase neposlal alimenty a v práci jí asi šéf seřval, že je pomalá. Měl jí uvařit čaj a dát jí úkoly k podepsání a jít si zahrát tanky.

Noc okolo potichu tikala spolu se stromy u cesty. Aniž si toho byl vědom, sledoval trasu jejich oblíbené vyjížďky na kole. Teď stál na kopci, na tváři cítil noční vánek, ještě od zimy studený. Otřásl se zimou a ohlédl se. Daleko za sebou spíš tušil než viděl kohosi na kraji lesa. Lekl se - kdo by tady v tuhle dobu byl? Přidal do kroku.


“Aspoň jsem měl vynechat dědu”, myslel si. Máma ho odepsala už tehdy, i s tátou. Někdy si říkal, že možná jen čekala na příležitost, děda byl starý opuštěný chlap, trochu smrděl a povídat se s ním moc nedalo. Ale ze dřeva dokázal udělat prakticky cokoli. Jenže máma má ráda sklo a kov a miliardy smrkových skříněk na cokoli ji vytáčely do nepříčetnosti.

Minul cihlový barák a věděl, že je za půlkou. Až přijde domů… nedokázal to domyslet. Neměl tušení, jak mámě vysvětlit, že na gympl prostě nepůjde. Vůbec nevěděl, co by chtěl, ale bylo mu jasné, že aby byl šťastný, musí jeho budoucnost obsahovat štětec, lak a dřevo. Jeho představa byla zatím mlhavá, sám ji sotva cítil, natož aby ji mámě dokázal vykreslit.

Někdo mu zaklepal na rameno. Zařval leknutím a odskočil.

“Promiň, nechtěl jsem tě polekat.” Chlapec si pomalu uvědomil, že na něj mluví soused. S ostatními kluky mu říkali kopáč, protože pokaždé, když ho viděli, dělal něco na své zahrádce. Postarší pán s ulízanými vlasy a bříškem.

Teď stál Kopáč před ním, dychtivý ho zachránit, s vlídným otcovským úsměvem.

“Co děláš tak pozdě venku? Ví o tom máma?”, vytahoval mobil.

“Ne, prosím vás, nevolejte jí, stejně už jdu domů, byl jsem se jen projít.”

“Nebude ti vadit společnost?”, zeptal se Kopáč. Chlapec pokrčil rameny.

Když se přiblížili k lesu, chlapec zachytil Kopáčův pohled. Bylo v něm něco něžného, co ho k smrti vyděsilo. Uvědomil si, že Kopáč má celou dobu ruku ve vyboulené kapse. Myšlenky mu v hlavě běžely jako sprinter. Pryč, pryč.

“Promiňte, počkáte tady? Jen si rychle odskočím.”

“Jasně. Nemám jít s tebou?”

“Ne, to fakt ne, nejsem mimino,” řekl chlapec už přes rameno.

Hned za prvním stromem zrychlil krok. Za druhým se dal do běhu. Schválně měnil směr. Za sebou dvakrát uslyšel své jméno, pak nadávku a těžké rychlé kroky. V hlavě mu hučelo. Ještě kousek, myslel si. Bál se ohlédnout, doufal, že je rychlejší.

Když uviděl první pouliční světlo, ucítil mírnou úlevu. Okno bylo stále ještě otevřené, skočil do něj s vypětím sil, okamžitě ho zavřel na kličku a zatáhl závěsy. Pak upadl do postele a lapal po dechu. Až po další hodině se odvážil jít do koupelny opláchnout si obličej. Máma už spala.

Druhý den ráno snídali potichu, napjatě.

“Můžu jít po škole k dědovi?”, zeptal se jakoby nic.

Zkoumavě na něj hleděla. “Proč?”

“Ale,” hledal chlapec důvody, “jen tak. Přijde mi, že je dost sám.”

Nedokázala najít dobrý důvod, proč ne. “Klasika,” myslela si. “Nakonec děda zůstane na krku nám.” Cítila hořkost a měla strach, že kvůli dědovi se chlapec spokojí s málem.

“Běž,” řekla nakonec nahlas. “Ale v pět buď doma, ok?”

Kývl hlavou. Už se zvedal od stolu, ale najednou se zarazil a zatvářil se rozpačitě.

“Jdeš už taky?”

Potěšilo ji to, taky se chce usmířit.

“Jasně, můžeme jít spolu.”

Zbytek rána prošel v pohodě. I tak se raději díval, jestli Kopáče cestou na autobus neuvidí. Trochu se bál, že Kopáč bude žalovat. Zdálo se mu, že o vlásek unikl. Ale čemu vlastně? Co když mu fakt chtěl jen pomoct? Může se takhle dívat někdo, kdo nic nechce? Ach jo.

“Ahoj,” zakřičel ode dveří a šel rovnou do dílny.

“Á, ahoj,” potěšil se děda. “Pomůžeš mi? Dělám pro paní Loukotovou botník,” otočil se zpátky k ponku a jen pohybem ruky ukázal chlapci na nenalakované borovicové desky. Chlapec shodil batoh do rohu a sundal si bundu. Prima odpoledne, pomyslel si.

Pracovali tiše, s občasným sakrováním. “Co máma?” zeptal se děda nakonec. “Ale jo,” chlapec už si oblékal bundu.
“Pozdravuj,”

Chlapec jen kývl hlavou.

Na mobilu uviděl půl páté. Až v autobuse si uvědomil, že musí jít kolem Kopáčovy zahrady. Co bude proboha dělat? Má pozdravit? Nebo se tvářit, jakoby nikoho neviděl?

Zahrada byla prázdná. Rychle si otevřel, skopnul boty, sundal si bundu a namířil si to rovnou k sobě..

“Pájo, ahoj”, volala máma z kuchyně. Zastavil se. Sakra. Co zas bude?
“Prosím tě, slyšels to? Pana Konečného našli v lese za barákem, prý byl v noci na procházce a dostal infarkt. Našla ho tam až paní Kopecká, když si to ráno zkracovala na autobus. Chudák, je to škoda, měl krásnou zahrádku..."

Žádné komentáře:

Okomentovat